Barborky na Štědrý den dopoledne - vypadá to slibně! ;-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
První třída. Mé místo je zcela vpravo.
Tak s tímto tvrzením bych si dovolila nesouhlasit! ČD se sice vytahují, že trasu z Prahy do Ostravy je poprvé v historii možné překonat v době kratší než tři hodiny (2 h 59 min), ale jaksi zapomínají dodat, že to měří jen do Svinova. Na ostravské hlavní nádraží se člověk dostane asi za tři hodiny pět minut, tedy o tři minuty rychleji než za minulého grafikonu. Nehledě na to, že kvůli zrušení slev na místenky teď budu muset jezdit rychlíkem nebo EC, tedy o hodinu déle než Pendolinem. 
V pátek pršelo, a tak jsem tenhle výhled měla celou cestu.
Z Pendolina se za tmy fotí velice špatně, protože se ve vagónu svítí, a tak vzniklé fotky jsou tisíc a jedna variace na odrazy a odlesky.
Co člověk panečku z okna nezahlédne!
Tak po tomhle se mi fakt stýskat nebude! Ze začátku jsem byla z občerstvení v Pendolinu nadšena, ale takový ten sendvič ze dvou druhů chleba se velice rychle přejí. Občas bývá variace: ciabatta (dost divný, když není zapečená...) nebo celozrnný triangl (nejpoživatelnější ze všech variant). Na své poslední cestě jsem zažila inovaci - maxi fornetti s čokoládovou a jablkovou náplní. Není to špatné, ale pak zase člověk nemá chuť na dezert: croissant, tiramisu nebo piškot s náplní. Na pití jsem si v poslední době dávala vodu a kakao - poprvé jsem ale nepochopila, že si ho člověk musí rozmíchat, tak jsem bez hnutí brvou pila jakousi obarvenou vodu a až na dně jsem narazila na hroudu nerozpuštěného instantního kakaa. :-)
Elektrárna Chvaletice. Celé dětství jsem viděla, jak lodě dovážejí po Labi uhlí do Chvaletic, ale elektrárnu samotnou jsem viděla poprvé až v dospělosti. A teď kolem ní jezdím dvakrát týdně.
Strop Pendolina. Když se člověk nudí, hledá holt náměty na focení všude.
Ostrava-Svinov. Jedno z nejhezčích opravených nádraží, co jsem kdy viděla.
A už se blížíme na hlavní nádraží! Sbohem, Pendolino!
Skateboardistu jsem vyfotila ve stejný den jako "Díru ve zdi". Původně jsem se chtěla na Národní třídě zabavit švenkováním, kolem každou chvíli projela tramvaj, tak proč si neprocvičit ruku... Jenže ve chvíli, kdy jsem si nastavila foťák, jako na potvoru žádná tramvaj nejela, jen kolem mě prosvištěl na skejtu jakýsi mladík. A já stihla zmáčknout spoušť. Celá fotka je sice rozmazaná, přeci jen jsem měla nastavený dlouhý čas a hnula foťákem, ale i tak ji mám ráda.
Jak jsem už uvedla minule, o pár fotek jsem definitivně přišla při instalaci Linuxu, bohužel mezi ně patří i Skateboardista. I když si zase na druhou stranu říkám, že to v tomto případě možná ani nevadí, protože ze zvětšeniny by asi stejně bolely oči... :-) (Kyselé hrozny)
Začneme pěkně od jedničky!
Rozhodla jsem se, že má první fotka do Fun Scavenger Hunt bude ta označená číslem jedna, tedy téma "Díra ve zdi". Koumala jsem, koumala, jak to pojmout, ale všechno mi připadalo tak zoufale fádní! Až jednou při nedělních toulkách po centru Prahy s Viktorkou v ruce jsem v Anenské ulici narazila na tyto tři díry s prasklinou, které vzdáleně mohou připomínat květinu. Hned jsem věděla, že to je ono!
Mám tuhle fotku moc ráda, a proto mě mrzí, že jsem o ni v plném rozlišení definitivně přišla při mých problémech se starým notebookem. Fotky jsem sice měla na disku D: a většinu jsem si stihla vypálit, ale některé složky s pár fotkami jsem nechala jen v počítači s tím, že si je přetáhnu do nového notebooku (a zároveň při tom zkontroluju, jestli mám vypáleno opravdu vše).
Bohužel se kocourek rozhodl mezitím na můj starý notebook nainstalovat Linux a při instalaci se smazalo úplně vše, co v počítači bylo. Definitivně jsem přišla nejen o tuto fotku, ale také třeba o Skateboardistu a fotky z koncertu Terne Čhave...
Po úspěchu Moorova dokumentu Roger & Me, v němž naháněl šéfa General Motors, aby se ho zeptal, proč se uzavřela výroba automobilů v jeho rodném městě Flint, dostal režisér nabídku na televizní pořad TV Nation (Televizní národ), v němž upozorňoval na nešvary velkých společností i politiků, na předsudky ve společnosti a nejrůznější nepravosti. Kniha Adventures in a TV Nation (Dobrodružství v TV Nation) je shrnutím jednotlivých dílů, a přestože se jedná o přepis televizního pořadu, je to čtení, které obstojí samo o sobě.
Zde je pár epizod:
Love Night (Noc lásky)
V USA existuje řada sdružení, která jsou založena na nenávisti. Tým TV Nation se rozhodl, že mezi několika z nich bude šířit lásku. Vybral si Ku Klux Klan, Aryan Nations, Operations Rescue (hnutí proti potratům) a senátora Jesseho Helmse, který sice není sdružením, ale nenávisti k homosexuálům má v sobě dost za jednu celou organizaci.
Invading the Beach at Greenwich, Connecticut (Vylodění na pláži v Greenwichi ve státě Connecticut)
Město Greenwich má zvláštní pláž – může ji navštívit pouze obyvatel města nebo někdo v jeho doprovodu. Nejedná se přitom o soukromou pláž. Je veřejná, ale jen pro veřejnost Greenwiche. TV Nation chce pláž osvobodit a naplánuje vylodění.
Payback Time (Čas odplaty)
Každý den jsme vystaveni teroru nejrůznějších předmětů patřících k modernímu životu. Co takhle vzít spravedlnost jednou do vlastních rukou a pěkně to osladit šéfovi firmy, která vyrábí autoalarmy, vnucovat po telefonu televizní pořad šéfovi největší telemarketingové společnosti, vytáhnout zrána rachotem popelářských aut šéfa firmy, která tato auta vyrábí, nebo nechat pokojskou vlézt po ránu do ložnice Hiltonových či nechat šéfa společnosti, která produkuje hudbu do výtahů a veřejných prostor, poslechnout si Black Sabbath v provedení londýnských symfoniků?
The Corp-Aid Concert (Koncert na pomoc společnostem)
Není fér, že společnosti nemají mechanismy pro přijímání darů od svých příznivců. Přitom existují firmy, na které si zasedla vláda nebo čelí nejrůznějším žalobám – Michael Moore jim chce pomoci. Má deset tisíc dolarů v hotovosti a ve zlatě, které se snaží udat u společnosti Pfizer (pokuta od vlády za použití vadných umělých srdečních chlopní), pojišťovny Prudential Securities (pokuta za podvod na investorech), UPS (pokuta za nedodržování bezpečnosti práce při manipulaci s balíky obsahujícími nebezpečné chemikálie) a Kodak (pokuta za znečišťování podzemních vod). Nakonec se rozhodne uspořádat charitativní koncert, jehož výtěžek půjde na těžce zkoušené společnosti.
The CEO Challenge (Výzva pro generální ředitele)
Jestlipak zvládne generální ředitel IBM zformátovat disk, generální ředitel společnosti Philip Morris ubalit cigaretu, generální ředitel Colgate-Palmolive umýt nádobí jen s troškou detergentu a generální ředitel Ford Motors Company vyměnit olej v autě? Kdo z nich přijme výzvu?
Taxi
Koho vezmou taxikáři spíš: renomovaného divadelního herce černé pleti, nebo bělocha, jehož záznamy v rejstříku trestů jsou více než početné? A jak své rozhodnutí zdůvodní?
Slaves (Otroci)
Michigan byl posledním státem USA, který zrušil otroctví. A věřte nebo ne, trvalo mu to 130 let, neboť se tak stalo v roce 1995. TV Nation se rozhodne využít poslední příležitosti a na inzerát v novinách si najde dva bílé otroky.
I Want to Be an Argentinean (Chci být Argentinec)
V roce 1995 vyzvala Argentina obyvatele Falkland, aby se stali Argentinci, a nabídla jim k tomu sto tisíc dolarů na osobu nebo osm set tisíc dolarů na rodinu. Bez odezvy. Jak by na tuto výzvu reagovali obyvatelé malého chudého městečka ve Walesu?
Mike's Missile (Mikeova střela)
Celou studenou válku slyšeli obyvatelé města Flint, že na ně míří ruská raketa. Michael Moore se rozhodne tuto raketu v Rusku najít.
Neighbors Like Us (Sousedé jako my)
Připadá mi, že mi minulý týden jen tak protekl mezi prsty.
V práci byla spousta práce, denně jsem jela tak kolem osmi devíti stran. Večer jsem si připadala jako vygumovaná. Měla jsem pocit, že kdyby se mě někdo večer zeptal, jestli chci jablko, nebo hrušku, asi bych se rozplakala z toho, že nejsem schopná zapojit mozek a tuto poměrně jednoduchou volbu udělat.
Moje kamarádka po mně v této situaci chtěla seznam věcí, které bych chtěla pod stromeček. Byla jsem tak vyflusaná, že jsem se zmohla pouze na požadavek hrnce z IKEA. Ale ta úleva, že nemusím na stránku IKEA a tam něco hledat a vstřebávat informace...
Poprvé se mi stalo, že mi agentura neproplatila fakturu. A jak jsem pochopila, i ta další bude mít zpoždění.
Proti tomu se zase pochlapil soud a poslal mi peníze s pouhým jedenapůlměsíčním zpožděním.
Začala jsem kupovat dárky na vánoce. V mém případě to je poněkud složitější, protože kromě vánoc musím vyřešit i dárky k trojím narozeninám. Po skončení sedmiletého vztahu se Střelcem jsem si říkala, fajn, aspoň se už nebudu muset nervovat a vymýšlet další dárek, jenže bingo! Kocourek je Střelec taky. Holt mi jsou asi souzený. Což ale znamená, že opět nakoupím hromadu dárků a teprve při balení se budu rozhodovat, jestli ten který je k Ježíšku, nebo k narozeninám. Takže je jasný, že se jen musím usmívat, když si někdo stěžuje, jak je těžký vymyslet dárky k vánocům. Měl by si to vyměnit se mnou, já v období kolem vánoc musím nápadama přímo hýřit! A když je člověk na účtu v mínusu, tak to teprve jede fantazie na plné obrátky.
A jelikož je tento článek o ničem, nebudu se zmiňovat o svém kocourkovi nádherném, protože tím by byl rázem o NĚČEM, a já bych pak musela vymýšlet nový nadpis. A to teda ne!
„The Thin Blue Line“ neboli „Tenká modrá linie“ je výraz, který se používá pro označení policie – tedy těch, kteří chrání tu tenkou hranici mezi civilizovanou společností a anarchií.
V roce 1988 natočil americký dokumentarista Errol Morris film o vraždě dallaského policisty Roberta Wooda z roku 1976. Obžalován z ní byl osmadvacetiletý Randall Adams. Stalo se tak na základě svědectví šestnáctiletého Davida Harrise, který vypověděl, že Adams Wooda zastřelil poté, co Adamsovi došel v autě benzín, zastavil Harrise, jehož auto (kradené) poté zastavila policejní hlídka. Harris také policii dovedl k autu, které se na místě činu vyskytlo, a k vražedné zbrani. Oproti tomu Adams tvrdil, že o vraždě nic neví, protože ho Harris vysadil doma dvě hodiny před tím, než k vraždě došlo. Soud se později přiklonil k Harrisově verzi a poslal Adamse na smrt (v roce 1980 byl trest změněn na doživotí). Spokojeni mohli být všichni – veřejnost, policie i soudy.
Errol Morris natočil film, který je fascinující, nikoli však senzacechtivý. Na kameru nechává vypovídat hlavní aktéry příběhu, Adamse, Harrise (tou dobou též ve vězení za jinou vraždu), policisty, soudce. Každý líčí případ ze svého pohledu a čím déle je posloucháme, tím méně pravděpodobné se zdá, že by Adams mohl být opravdu vrahem. Spíše je člověkem, který byl ve špatnou dobu na špatném místě a stal se obětním beránkem těch, kteří volali po spravedlnosti. Randall Adams jedenáct let prohlašuje, že je nevinný, a jedenáct let myslí na ten jeden večer, který mu změnil život.
I když soud rozhodl, že vrahem byl Adams, mnozí jsou předsvědčení, že vraždil Harris. Z úst Adamsových obhájců dokonce zazní, že navzdory přesvědčivějším důkazům proti Harrisovi byl odsouzen Adams, protože Harris jako nezletilý nemohl být odsouzen k smrti. A byla to také Harrisova slova v závěru filmu (viz video), která přiměla texaský odvolací soud, aby případ vrátil k dallaskému okresnímu soudu, který nakonec v roce 1989 rozhodl o Adamsově propuštění.
Randall Adams byl tedy po jedenácti letech na svobodě – bez omluvy nebo odškodnění. Po propuštění zažaloval režiséra Morrise, že ve filmu využil jeho životní příběh.
David Harris nebyl nikdy v souvislosti s případem vraždy Roberta Wooda obžalován. V roce 2004 byl popraven za vraždu spáchanou v roce 1985.
Morrisův dokument se v době svého vzniku považoval za novátorský, protože se snažil nabídnout několik pohledů na jednu událost. K tomu přispěla i hraná část – rekonstrukce výpovědí a událostí inkriminovaného večera. Za tento postup byl režisér také kritizován a zazněly hlasy, že jeho film vlastně není vůbec dokument, což byl i důvod, proč nebyl (k velkému překvapení kritiků) nominován na Oskara za nejlepší dokumentární film.
Zaprvé dělá oblečení, ve kterém se může dobře cítit i třiatřicetiletá. Oblečení na volný čas není infantilní, oblečení do práce není jak pro paní s odrostlými dětmi. Sleduje módní trendy a není předražené. Ano, vím, že vyrábějí v Číně a dalších asijských zemích, ale pokud nakupujete v řetězcích, Číně se nevyhnete tak jako tak. (Z tohoto důvodu si to u mě rozházela Zara, která svůj úspěch odstartovala tím, že vyráběla v Evropě, čímž se jí dařilo dopravovat zboží do obchodů podstatně dříve než konkurenci. V době, kdy začaly prosakovat informace o nehumánních podmínkách výroby oblečení v Asii pro evropské značky, oháněla se Zara tím, jak oni dávají Evropě práci. Celkem jsem jim věřila, než jsem si u nich koupila kalhoty, které měly visačku Made in Bangladesh...)
Zadruhé má H&M skvělý systém velikostí. Běžně u nich nakupuji velikost S nebo 38, někdy, když se střihu zadaří, i 36. Co si budeme povídat, každá ženská ví, že visačku s velikostí na ní nikdo zkoumat nebude, ale ten pocit, že mám velikost S, je velmi... příjemný. Fakt nechápu, že na to další firmy nepřišly už dřív. Proto ne úplně ráda nakupuji u Italů, protože jejich systém číslování je posunutý, běžně mám velikost 42, čímž překračuji psychologickou hranici velikostí začínajících čtyřkou, a to v mém podvědomí znamená velký průšvih! A nenechám si vysvětlit, že to je úplně to samé jako 38, je tam čtyřka a basta.
Zatřetí H&M zavedlo před pěti lety tradici najímání proslulých návrhářů na vytvoření limitované kolekce. Obchod prospěšný pro obě strany. Řetězec si zahraje na někoho, kdo módě fakt rozumí, a přitáhne do obchodů lidi, kteří jím možná opovrhují, ale na originály od těchto es módy nemají. Návrháři do novin prohlásí, jak se jim s řetězcem krásně spolupracovalo, jak je překvapila profesionalita, ble ble ble. A plebs jako já je nadšen, že návrhář sestoupil z módního Olympu, aby kus svého génia předal lidu.
Začtvrté se tato akce s návrháři odehrává kolem mých narozenin. Rok co rok tedy sleduji, jaké známé jméno letos H&M najalo, jestli se tak náhodou nebude rýsovat nějaký ten dárek pro mě. Vyšlo to na mé třicátiny, kdy jim kolekci dělala Stella McCartney, a vyšlo to i letos, kdy se v obchodech H&M objevilo oblečení nesoucí značku Comme des Garçons.
Ach ti avantgardní Japonci... Pro ně mám slabost... (Teda hned po Vivienne Westwood!) A zcela neavantgardní košile je doma...v bílé... :-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
Smalt. Kdo by ho neznal. Smaltované hrnce, smaltované hrnečky od babičky, se kterými jsme chodili na borůvky, smaltované korále. Tím končí moje fantazie, co se využití smaltu týče.
Jak ale ukazuje výstava před ostravskou Novou radnicí, dá se smaltování využít i ve velkoformátovém umění. V rámci druhého ročníku akce Smalt Art Vítkovice dostalo patnáct výtvarníků možnost vypořádat se s výzvami techniky, která je v tomto rozsahu typická spíše pro průmyslový provoz.
Poslední dubnový týden tedy začala výše uvedená patnáctka – David Vávra, Aleš Lamr, Aleš Ogoun, Rudolf Brančovský, František Hodonský, Ivan Komárek, Miroslav Malina, Aleš Knotek, Daniel Balabán, Lenka Vilhelmová, Zdeněk Tománek, Jan Tichý, Berenika Ovčáčková, Daniel Krejbich a Marek Sibinský – pracovat ve vítkovické smaltovně na svých dílech a od začátku října se může veřejnost podívat, jak tento úkol zvládli.
Připadá mi jako hodně velká škoda, že akce zůstala veřejnosti mimo Ostravu prakticky utajena. Já osobně jsem na ni narazila zcela náhodou minulý víkend, když jsem se vydala k radnici udělat pár nočních fotek. To, že byli pro akci získáni lidé jako David Vávra nebo Aleš Lamr, tedy ti, kteří jsou mediálně více či méně známí, by jistě bylo zárukou toho, že by byl Smalt Art atraktivní nejen pro skalní příznivce umění. Nehledě na jedinečnost celé aktivity, protože Ostrava je jedním z pouhých tří míst na světě, kde se něco takového dá vzhledem k potřebnému technickému zázemí vůbec provést. Ostravo, prosím, prosím, udělej příštímu ročníku lepší propagaci!!!
Budete-li se tedy vyskytovat do konce listopadu v Ostravě, zajděte se na vystavené smalty na Prokešovo náměstí podívat. Můžete to klidně zvládnout předtím, než vyrazíte na Stodolní (nebo klidně i potom, ale to budete fakt frajeři!) – výhodou výstavy pod širým nebem je neomezená otvírací doba... Menší díla jsou vystavena ve výstavní síni ve 4. patře radnice, bohužel se mi ale nepodařilo dohledat, jak mají otevřeno.
Pro ty, co to do té doby Ostravy nestihnou, tady mám slideshow z vystavených smaltů.
Já říkám ano!
Zejména pokud ráda fotí, neboť v kuchyni se nachází spousta zajímavých věcí, které může objektivem zaznamenat.
Čekali jste ode mě snad něco jiného? ;-)
P.S. Kliknutím na fotky se dostanete do mého alba na Flickru.
Stejně tak bych si ťukala na čelo, kdyby mi někdo před sedmi osmi měsíci řekl, že potkám své mužské alter ego, úžasného chlapa, se kterým se budu vznášet na růžovém obláčku. A že prožiji hrozný strach a budu plakat. Kvůli němu. A že budu kvůli němu jezdit přes půl republiky a nakonec spolu budeme bydlet. A abych nezapomněla, že toho chlapa potkám tady na blogu.
Dnes to je přesně půl roku, kdy jsem poprvé vystoupila v Ostravě na nádraží, kde na mě čekal spolublogger Radek Bednařík s kyticí žlutých růží, čímž pro nás dva začala lovestory hodná telenovely. (Kdo ji ještě nezná, najde ji v odkazech pod článkem.)
Každá telenovela ale potřebuje svá dramata, i ta naše. Po třech měsících romantického ťuťu ňuňu oťukávání jsem se ocitla v situaci, kterou jsem do té doby nezažila: Radek skončil v nemocnici a já nevěděla, co dělat. Měla jsem o něj příšerný strach. Měla jsem strach o nás. Paradoxně přesně v té samé době mě Radek požádal, abych s ním žila, a já poprvé v životě na podobnou prosbu přikývla. Bez zaváhání.
Hledání bytu pro mě byla za daných okolností hotová terapie. Nebylo nic lepšího než po večerech procházet realitní servery a vybírat a vybírat a nemyslet na nic jiného než na metry čtvereční, balkóny, patra a zařízení. Hlavně nemyslet na to, jak je asi teď Radkovi. Mé hledání mělo úspěch. Dva dny po Radkově propuštění z nemocnice jsme se stěhovali do pronajatého bytu v centru Ostravy.
Teď mám tedy dva domovy. Jeden, z něhož dojíždím do práce, a jeden, v němž na mě čeká můj kocourek Radek. A já jen doufám, že časem budu mít domov jen jeden. Ten ostravský.
Tak a je to tady – půlrok našeho vztahu utekl jako voda a lhal bych, kdybych řekl, že to byl fádní půlrok. Naopak!
Můžu říci, že jsem dosud nepotkal ženskou, se kterou bych si tak po všech stránkách rozuměl. Jinak řečeno – je to super v posteli i mimo ni :-).
Musím přiznat, že dosud největší vzrůšo našeho vztahu jsem (bohužel) způsobil já, resp. můj pobyt v nemocnici. Byl to dost hrozný pocit – vědět, že se někdo kvůli mně může tak trápit, že ho to dovede až k pláči….
Ale zároveň to mně, a myslím, že i Aničce, strašně moc dalo, a jestli tohle byla jedna z oněch krizí, kterou lidé při společném soužití prostě musí překonat, pokud spolu chtějí zůstat, tak myslím, že můžu s klidem říci, že to s našim vztahem neotřáslo – naopak.
I po půl roce se mi pořád stává, že se úplně zarazím – je vůbec možný, že mám takový štěstí? Že po všech těch letech hledání, nenacházení a lízání si ran potkám někoho takového. Někoho, kdo dá mému životu úplně jiný rozměr. Někoho, kdo mi ohromně pomůže (a možná ani neví, jak moc) procházet životem s mnohem větším klidem a mnohem menší bolestí.
Takže děkuju moc, Aničko!
P.S. Jo – a kdybys to náhodou nevěděla, tak tě miluju! :-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
(foto www.origamibijou.com)
Původně publikováno na blogu iDnes.
Jsem čárkař. Asi to bude pracovní deformace, ale když čtu nějaký text, jehož autor má v čárkách evidentně hokej, a buď je pro jistotu seká, kam to jen jde, nebo píše jen tak nahodile, mám chuť vzít tužku nebo si otevřít v Acrobatu takovou tu červenou tužtičku a začít dělat korektury. A při tom se vztekám a úpím. Cožpak je tak těžké zapamatovat si, že se před vztažnými zájmeny píše čárka? Nebo že naopak slova jako „konečně", „například", „včera večer" a spol. se na začátku věty čárkou zpravidla neoddělují? Já vím, já vím, není vždy lehké se oprostit od angličtiny...
Zlé jazyky si teď pomyslí: Holka, ty teda machruješ. Si myslíš, že když umíš psát čárky a víš, co jsou vztažná zájmena, můžeš se teď tvářit, že jsi jako něco víc. Elitářko! Krom toho je důležitý obsah sdělení, a ne podružnosti typu interpunkce.
A na to já odpovím: Kdepak! V čárkách plavu jako všichni ostatní; sice jsem se už naučila pár vychytávek, třeba jaký je rozdíl v psaní či nepsaní čárky před slovním spojením „a tak", ale ještě pořád mi zbývá asi tak tisíc a jeden případ, kdy si vůbec nejsem jistá. Přesto si ale nemyslím, že by byly čárky jen pouhopouhý teror ze strany lidí z Ústavu pro jazyk český, a proto by bylo lepší se na ně úplně vykašlat (na čárky, ne na lidi z ÚJČ). Čárky mohou mít přece zásadní vliv na význam vět. Viz známý příklad dopisu panovníka o osudu zajatců, který zněl POPRAVIT NELZE PROPUSTIT. Měl panovník na mysli Popravit, nelze propustit? Nebo snad Popravit nelze, propustit? Jedna malá čárka a už jde o život. :-D Nemluvě o tom, že text bez čárek nebo s čárkami na nesprávném místě se setsakramentsky špatně čte. Jestli čtete také rychle jako já, tak určitě víte, o čem mluvím. Člověk text jen tak skenuje, oči letí po řádku a najednou se zastaví, vrátí se o kus zpátky a pomalu se prokousávají jednotlivými slovy, u nichž uniká smysl, a ejhle, ona za to může chybějící čárka v souvětí.
Na druhou stranu je ale pravda, že pokud má chyby v čárkách kupříkladu blogger, není to žádná tragédie. Pomyslím si svoje a jdu dál. Když se podobná hrubka objeví v novinách, řeknu si, že to je tedy ostuda, ale denní tisk má naštěstí život jepičí a zítra o tom už nikdo nebude vědět. Jestliže se ale interpunkční zvěrstva objevují v knihách nebo někde, kde visí dny, týdny a měsíce, a čtenáři tak dostanou chyby do oka, je to průšvih. Jako třeba ten obrovitánský billboard, který visí v centru Ostravy a kolem kterého den co den projdou stovky či tisíce lidí.
Je samozřejmě možné, že chybějící čárka v reklamním sloganu je jistou formou ozvláštnění, které má přitáhnout pozornost. V mém případě to vychází na jedničku s hvězdičkou, i když asi jinak, než by si firma přála. Propagovaný výrobek ignoruji, zato vytahuji imaginární červenou tužtičku a píši vzkaz tiskárně: VLOŽTE PROSÍM ČÁRKU.
Zároveň se ale nemohu zbavit přesvědčení, že chybějící čárka vůbec není sofistikovaným způsobem upoutání pozornosti potenciálního zákazníka, ale pouhou známkou toho, že si reklamní agentura, které byla zakázka zadána, prostě neumí najít dobrého jazykového korektora...
