O vlivu těhotenských hormonů na český jazyk.
Přiznám se veřejně: nemám ráda zdrobněliny. Tedy proti zdrobnělinám jako takovým nic nemám, vadí mi ale jejich nadměrné a zbytečné užívání: takové ty lidičky, kolegyňky, karmičky, držení palečků a další výrazy, které používají především dívky a ženy (nejspíše ve snaze být za všech okolností za hodnou holku). Ovšem nikdy by mě nenapadlo, že existuje něco, co by v mých očích předčilo svou odporností vyjadřování Lucie Bílé. Teď, po letmé konzultaci několika specializovaných internetových stránek, se ukázalo, že jsem zcela zapomněla na jazyk budoucích a novopečených matek.
Vím, jaký škleb ve mně před několika lety vyvolal nevinný dotaz jedné mé spolužačky z gymplu, jestli se chystám na mimčo. Mimčo? Kde na to slovo přišla? To jsem ale nevěděla, jaké zrůdnosti jsou ženské schopné vytvořit, pokud jde o označení jejich potomstva. Mimčo (zvláštní, ale objevuje se u lidí, kteří jezdí zásadně na "dovču“), mimísek (oblíbený název fotky z ultrazvuku "Mimísek v bříšku"), mimi (jak z červené knihovny ze třicátých let, taková Irča v hnízdečku by zrovna mohla mimi mít). Ale abych ženským nekřivdila, i chlapi dovedou dítě označit kódem. Můj bývalý přítel kupříkladu dětem říkal malí démoni, asi mu to přišlo dostatečně chlapácké.
Jak jsem zaregistrovala, používání podobných kódů, novotvarů a patvarů k mateřství nejspíš patří. Jak červená nit se táhnou už těhotenstvím. Často dochází ke zkracování, jako by těhotné měly málo času, a proto o těhotenství hovoří jako o těhu. To samé se použije i místo přídavného jména. Kupříkladu jedno z diskusních vláken na www.dama.cz se jmenuje Snažilky – chceme být brzy těhu!!!
Těhotná žena je těhulka nebo těhule. Asi jsem divná, ale mně se asociuje něco mezi Sněhurkou a sněhulí. Od tohoto slova se také odvozuje výraz těhulkování neboli těhotenství. Ovšem pozor: romantické povahy se zálibou ve zdrobnělinách zažívají místo těhotenství bříškování.
Jakmile se dítě narodí, objeví se nová kategorie: mamina. Ne, ženy o sobě v diskusních fórech nenapíší, že jsou mámy nebo maminky, ale maminy. Nechci být mamina! Tedy alespoň to, co se v mé představě pod maminou skrývá: obtloustlá, rozteklá ženská u plotny s drobotinou kolem sebe... Další oblíbený výraz je mamča (označující možná ty, co mají mimčo a jezdí na dovču).
Nejspíš jsem suchar, ale proč se nedá dítěti říkat prostě dítě? Proč se nedá oněm devíti měsícům říkat těhotenství? A proč se samy ženy označují slovy, která se ani při nejlepší vůli nedají označit za lichotivá? Dokáže mi to někdo vysvětlit? A dá se proti tomu třeba očkovat? ;-)
Na závěr ještě několik ukázek bezmeznosti těhotenské a mateřské jazykové ekvilibristiky:
stránka nazvaná Těhule a maminy („Nestrpíme, aby si někteří z porodu a těhotenství dělali srandu“)
stránka nazvaná Bříškulkový deníček - Peťule, poněkud starší těhule (autorka se v úvodním textu přiznává, že má vždy po ruce slovník spisovné češtiny, protože náš krásný jazyk miluje a nechce ho prznit – oj oj oj, pozdě...)
rubrika Bříškování na stránce Mimiangel (za pozornost stojí fotosoutěž s výzvou "Pupíčky, řekněte sýýýýýýýýýýýr!"; sice se dá vyhrát "hrkací kousátko", ale myslím, že se nezapojím)
Za námět tímto děkuji jejkapovi, neúnavnému čtenáři a glosátorovi mých spisků.
Přiznám se veřejně: nemám ráda zdrobněliny. Tedy proti zdrobnělinám jako takovým nic nemám, vadí mi ale jejich nadměrné a zbytečné užívání: takové ty lidičky, kolegyňky, karmičky, držení palečků a další výrazy, které používají především dívky a ženy (nejspíše ve snaze být za všech okolností za hodnou holku). Ovšem nikdy by mě nenapadlo, že existuje něco, co by v mých očích předčilo svou odporností vyjadřování Lucie Bílé. Teď, po letmé konzultaci několika specializovaných internetových stránek, se ukázalo, že jsem zcela zapomněla na jazyk budoucích a novopečených matek.
Vím, jaký škleb ve mně před několika lety vyvolal nevinný dotaz jedné mé spolužačky z gymplu, jestli se chystám na mimčo. Mimčo? Kde na to slovo přišla? To jsem ale nevěděla, jaké zrůdnosti jsou ženské schopné vytvořit, pokud jde o označení jejich potomstva. Mimčo (zvláštní, ale objevuje se u lidí, kteří jezdí zásadně na "dovču“), mimísek (oblíbený název fotky z ultrazvuku "Mimísek v bříšku"), mimi (jak z červené knihovny ze třicátých let, taková Irča v hnízdečku by zrovna mohla mimi mít). Ale abych ženským nekřivdila, i chlapi dovedou dítě označit kódem. Můj bývalý přítel kupříkladu dětem říkal malí démoni, asi mu to přišlo dostatečně chlapácké.
Jak jsem zaregistrovala, používání podobných kódů, novotvarů a patvarů k mateřství nejspíš patří. Jak červená nit se táhnou už těhotenstvím. Často dochází ke zkracování, jako by těhotné měly málo času, a proto o těhotenství hovoří jako o těhu. To samé se použije i místo přídavného jména. Kupříkladu jedno z diskusních vláken na www.dama.cz se jmenuje Snažilky – chceme být brzy těhu!!!
Těhotná žena je těhulka nebo těhule. Asi jsem divná, ale mně se asociuje něco mezi Sněhurkou a sněhulí. Od tohoto slova se také odvozuje výraz těhulkování neboli těhotenství. Ovšem pozor: romantické povahy se zálibou ve zdrobnělinách zažívají místo těhotenství bříškování.
Jakmile se dítě narodí, objeví se nová kategorie: mamina. Ne, ženy o sobě v diskusních fórech nenapíší, že jsou mámy nebo maminky, ale maminy. Nechci být mamina! Tedy alespoň to, co se v mé představě pod maminou skrývá: obtloustlá, rozteklá ženská u plotny s drobotinou kolem sebe... Další oblíbený výraz je mamča (označující možná ty, co mají mimčo a jezdí na dovču).
Nejspíš jsem suchar, ale proč se nedá dítěti říkat prostě dítě? Proč se nedá oněm devíti měsícům říkat těhotenství? A proč se samy ženy označují slovy, která se ani při nejlepší vůli nedají označit za lichotivá? Dokáže mi to někdo vysvětlit? A dá se proti tomu třeba očkovat? ;-)
Na závěr ještě několik ukázek bezmeznosti těhotenské a mateřské jazykové ekvilibristiky:
stránka nazvaná Těhule a maminy („Nestrpíme, aby si někteří z porodu a těhotenství dělali srandu“)
stránka nazvaná Bříškulkový deníček - Peťule, poněkud starší těhule (autorka se v úvodním textu přiznává, že má vždy po ruce slovník spisovné češtiny, protože náš krásný jazyk miluje a nechce ho prznit – oj oj oj, pozdě...)
rubrika Bříškování na stránce Mimiangel (za pozornost stojí fotosoutěž s výzvou "Pupíčky, řekněte sýýýýýýýýýýýr!"; sice se dá vyhrát "hrkací kousátko", ale myslím, že se nezapojím)
Za námět tímto děkuji jejkapovi, neúnavnému čtenáři a glosátorovi mých spisků.
Původně publikováno na blogu iDnes.
0 komentářů