inspiromat banalit

Je to už asi tak patnáct let, kdy jsme se svou nejlepší kamarádkou začaly chodit na kafe. Připadaly jsme si děsně dospěle a důležitě, když jsme si tak objednaly „Dvakrát kávu, prosím“ a ona káva se dvěma přiloženými pytlíčky cukru nám byla následně přinesena. Ale my si ten cukr do kafe nenasypaly, no za co nás máte, to je tak pro děcka, my pijeme kafe pěkně hořký. A tak po každé vypité kávě zůstaly ony dva cukry. Jednoho dne nás napadlo, jestli to není náhodou mrhání, člověk si ten cukr zaplatí a ještě jim ho tam nechá. Ne, ne, my si ty cukry vezmeme pěkně domů.

Cukry jsem začala dávat do kartonové krabice, která se stala čímsi jako svědkem námi vypitých kafí (a čajů). Nestalo se, abychom se s kamarádkou nesešly a ona se nevytasila s igelitovým pytlíkem cukrů sesbíraných během té doby, co jsme se neviděly. Já zase přidávala cukry ze svých návštěv restaurací a kaváren a také z cest. A jak se zmínka o naší sbírce cukrů rozkřikla mezi známými, začali mi nosit své úlovky se slovy „Tak jsem si na tebe vzpomněl/a...“. Až na ty výjimky, kdy jsem několik sérií dostala jako dárek k narozeninám, se za většinou cukrů v mé (tedy vlastně naší) sbírce skrývá teplý nápoj zkonzumovaný mnou nebo mou kamarádkou nebo okruhem našich přátel a známých.

Časem musela být krabice vyměněna za větší a posléze ještě větší, a když už hrozilo, že větší krabici pod postel nenarvu, rozhodla jsem se cukry roztřídit, nechat od každého druhu jeden a zbytek vysypat. Po této víkendové akci mi zůstala krabice od Martensek s unikátními cukry, excelová tabulka s jmenným seznamem jednotlivých druhů a pět kilo cukru krupice.

Od té doby do krabice házím jen cukry, které ještě nemám. Jistě pochopíte, proč se tvářím otráveně, když si objednám něco teplého na pití a servírka mi donese cukr v cukřence... Také nejsem nadšená z podniku, kde nabízejí zcela fádní cukry. Zato podnik, který si nechá vyrobit cukry se svou reklamou, stoupne v mých očích až do oblak!

Vím, je to už úchylka. Snad ale tento článek nezasvěceným alespoň trochu objasní, proč někteří lidé po objednání kávy, čaje či svařáku nejprve prozkoumávají přiložené cukry, načež jeden pytlíček více či méně nenápadně strčí do tašky. Nejspíš to budou sběratelé. Nebo hamouni. Tedy budoucí sběratelé. ;-)

Tady někde to začalo. Cukry s číšníkem... Na pár let zcela zmizely, ale nedávno se znovu objevily. Plus další "historické" cukry z Dobrovic, Modřan, Cerhenic, Hrochova Týnce, Vrbátek a spol.

Exkurze do minulosti: rockový klub Bunkr, 33. ročník karlovarského festivalu, mé vysokoškolské studium v Brně a připomínka dob, kdy jeden mobilní operátor slavil svátek 1. srpna, proti pražské Bílé labuti se dalo najíst, existencialisté vysedávali v Café de Flore a Marcello Mastroianni zkoušel sladký život v Café de Paris... Plus mé asi nejstarší kousky připomínající středomořské hry ve Splitu - velké díky kamarádce Radce a její babičce!

Speciální limitované sady (včetně dvou cukrových puzzle), které vydává Klub sběratelů balených cukrů. Nedělám si legraci, tento klub skutečně existuje. Pár podobných sdružení existuje i v cizině. Já osobně zůstávám cukromilem solitérem.

Další série, tentokrát s tématikou památek, českých hradů a zámků...