V co se může zvrhnout takové obyčejné zalívání pytlíkového ovocného čaje vodou.
Tak jsem tuhle v sobotu chtěla udělat čaj. Vobyč, pytlíkový, ovocný. I dala jsem dva pytlíky do konvice a jala se je zalívat právě uvařenou vodou. Ale co to nevidím? Barvivo se pomaloučku uvolňovalo z pytlíčků a začalo se promíchávat s vodou. No není to nádhera? Je! To musím zaznamenat! Rozběhla jsem se do pracovny a jenom vykříkla: Foťák! Chňapla ho, leč ouha. Viktorka byla kabelem svázána s počítačem. Kocourek na mě vrhl vyděšený pohled, co to jako dělám, když si právě stahuje fotky. Grrr. Tak to dopadá, když je na dva lidi jeden foťák.
Schlíple jsem se vrátila do kuchyně. Za chvíli mi kocourek přinesl Viktorku, že už je jako volná. Pozdě, procedila jsem skrz zuby. Čaj je už vobarvenej.
Jenže já se nevzdávám tak snadno.
Když kocourek odpoledne usnul, vplížila jsem se do kuchyně, znova uvařila vodu a přelila jí nové dva pytlíky s ovocným čajem. Pak jsem začala v šílené pozici fotit čaj. V šílené z toho důvodu, že abych mohla fotit v protisvětle, musím si konvici položit na kuchyňskou linku (jiný nábytek v kuchyni zatím není), která je ale u zdi proti oknu, což obnáší to, že já sama sedím za futry kuchyňských dveří s jednou nohou v komoře (nikoli černé). Pak jsem byla ještě odvážnější a konvici vzala do jedné ruky, držela ji proti světlu a žaluziím a druhou rukou jen mačkala spoušť. Kupodivu v kuchyni z toho pak žádná spoušť nebyla.
A jinak to dopadlo takhle.
Tak jsem tuhle v sobotu chtěla udělat čaj. Vobyč, pytlíkový, ovocný. I dala jsem dva pytlíky do konvice a jala se je zalívat právě uvařenou vodou. Ale co to nevidím? Barvivo se pomaloučku uvolňovalo z pytlíčků a začalo se promíchávat s vodou. No není to nádhera? Je! To musím zaznamenat! Rozběhla jsem se do pracovny a jenom vykříkla: Foťák! Chňapla ho, leč ouha. Viktorka byla kabelem svázána s počítačem. Kocourek na mě vrhl vyděšený pohled, co to jako dělám, když si právě stahuje fotky. Grrr. Tak to dopadá, když je na dva lidi jeden foťák.
Schlíple jsem se vrátila do kuchyně. Za chvíli mi kocourek přinesl Viktorku, že už je jako volná. Pozdě, procedila jsem skrz zuby. Čaj je už vobarvenej.
Jenže já se nevzdávám tak snadno.
Když kocourek odpoledne usnul, vplížila jsem se do kuchyně, znova uvařila vodu a přelila jí nové dva pytlíky s ovocným čajem. Pak jsem začala v šílené pozici fotit čaj. V šílené z toho důvodu, že abych mohla fotit v protisvětle, musím si konvici položit na kuchyňskou linku (jiný nábytek v kuchyni zatím není), která je ale u zdi proti oknu, což obnáší to, že já sama sedím za futry kuchyňských dveří s jednou nohou v komoře (nikoli černé). Pak jsem byla ještě odvážnější a konvici vzala do jedné ruky, držela ji proti světlu a žaluziím a druhou rukou jen mačkala spoušť. Kupodivu v kuchyni z toho pak žádná spoušť nebyla.
A jinak to dopadlo takhle.
aspoň teď vím, co děláš, když spím :-)
OdpovědětVymazatmohlo to být horší ;-) :-D