Titulek dnešního postesku jsem si vypůjčila z jednoho amerického filmu, protože to bylo to první, co mě napadlo v souvislosti s Belgií. O tu tak trochu půjde; i když ten můj příběh se neodehrál v úterý, ale minulou středu, a bylo to natolik neskutečné a mimozemské, že mi trvalo týden, než jsem se z toho oklepala a sepsala to.
Prolog: když jsem svého času (v minulém tisíciletí...) chodila na seminář nizozemštiny, dostali jsme se s naším belgickým lektorem i k otázce stravování. Dostalo se nám vysvětlení, že Belgičani jsou naprosto posedlí hranolky, jsou na svou tradiční přílohu náležitě pyšní, dokonce natolik, že odmítají akceptovat jakoukoli jinou, a to i když jsou v zahraničí. Proto se nám může stát, že spatříme v Čechách Belgičana, kterak si dává (tradiční český) guláš s (tradičními belgickými) hranolky. A my se tomu tenkrát smáli a říkali si, že jsou Belgičani pěkný volové, kdo to kdy viděl: guláš s hranolkama!
Červenec 2013. K nám do městečka zavítala má německá kamarádka Astrid. Začaly jsme si dopisovat ve dvanácti, absolvovaly takhle spolu na dálku základní, střední i vysokou školu, povdávaly se a Astrid teď přijela i se svým manželem a dvěma malými dětmi.
Musím se tak trochu přiznat, že jsem se na jejich návštěvu důkladně nepřipravila. Respektive mě nenapadlo, že bych si měla předtím udělat důkladný průzkum místních stravovacích služeb. Bylo mi sice jasné, že se množství restaurací a hospod, kam bychom si mohli eventuálně dojít na oběd či večeři, smrskne na hrstku, protože žádný turista nepřijede z Německa do Čech, aby si zašel do pizzerie. A co si budeme nalhávat, Poděbrady jsou v tomto směru typické maloměsto, kde je pizzerií jak hub po dešti, ale najíst se není pomalu kde.
Vzhledem k tomu, že s námi byly dvě děti a byl horký letní den, padla moje volba na restauraci na náměstí se zahrádkou, kde to vypadalo, že si tam člověk nemůže dát snad ani nic jiného než řízek, svíčkovou nebo guláš se šesti. Chyba lávky.
Měla bych ještě zmínit, že obě malé holčičky dostaly před cestou do Čech rychlokurz české kultury a byly nesmírně natěšené na knedlíky. Proto na otázku: "Co si dáte?" měly bleskurychlou odpověď: "Knedliky!" Jenže ať jsem hledala, jak jsem hledala, knedlíky jsem na jídelním lístku nenašla. Prostě nebyly. Zmateně jsem prolétla hlavní jídla, kde se nabízel třeba i guláš, ovšem přílohu si člověk musel zvolit z nabídky brambor vařených, smažených a šťouchaných či rýže.
Tak jsme si dali guláš s hranolkama a já si vzpomněla na tu historku z nederlandistiky. Guláš s hranolkama. To jsme teda pěkný volové.
Jo, a ten guláš byl minutkový ze svíčkové. Za 270 korun.
Prolog: když jsem svého času (v minulém tisíciletí...) chodila na seminář nizozemštiny, dostali jsme se s naším belgickým lektorem i k otázce stravování. Dostalo se nám vysvětlení, že Belgičani jsou naprosto posedlí hranolky, jsou na svou tradiční přílohu náležitě pyšní, dokonce natolik, že odmítají akceptovat jakoukoli jinou, a to i když jsou v zahraničí. Proto se nám může stát, že spatříme v Čechách Belgičana, kterak si dává (tradiční český) guláš s (tradičními belgickými) hranolky. A my se tomu tenkrát smáli a říkali si, že jsou Belgičani pěkný volové, kdo to kdy viděl: guláš s hranolkama!
Červenec 2013. K nám do městečka zavítala má německá kamarádka Astrid. Začaly jsme si dopisovat ve dvanácti, absolvovaly takhle spolu na dálku základní, střední i vysokou školu, povdávaly se a Astrid teď přijela i se svým manželem a dvěma malými dětmi.
Musím se tak trochu přiznat, že jsem se na jejich návštěvu důkladně nepřipravila. Respektive mě nenapadlo, že bych si měla předtím udělat důkladný průzkum místních stravovacích služeb. Bylo mi sice jasné, že se množství restaurací a hospod, kam bychom si mohli eventuálně dojít na oběd či večeři, smrskne na hrstku, protože žádný turista nepřijede z Německa do Čech, aby si zašel do pizzerie. A co si budeme nalhávat, Poděbrady jsou v tomto směru typické maloměsto, kde je pizzerií jak hub po dešti, ale najíst se není pomalu kde.
Vzhledem k tomu, že s námi byly dvě děti a byl horký letní den, padla moje volba na restauraci na náměstí se zahrádkou, kde to vypadalo, že si tam člověk nemůže dát snad ani nic jiného než řízek, svíčkovou nebo guláš se šesti. Chyba lávky.
Měla bych ještě zmínit, že obě malé holčičky dostaly před cestou do Čech rychlokurz české kultury a byly nesmírně natěšené na knedlíky. Proto na otázku: "Co si dáte?" měly bleskurychlou odpověď: "Knedliky!" Jenže ať jsem hledala, jak jsem hledala, knedlíky jsem na jídelním lístku nenašla. Prostě nebyly. Zmateně jsem prolétla hlavní jídla, kde se nabízel třeba i guláš, ovšem přílohu si člověk musel zvolit z nabídky brambor vařených, smažených a šťouchaných či rýže.
Tak jsme si dali guláš s hranolkama a já si vzpomněla na tu historku z nederlandistiky. Guláš s hranolkama. To jsme teda pěkný volové.
Jo, a ten guláš byl minutkový ze svíčkové. Za 270 korun.
