Vyrobila jsem dárek k Vánocům pro kočku. Teda jako pro naši kočku Zuzanku, ale v důsledku to byl skutečně dárek... pro kočku.
Byl totiž z vlny. Tlusté, přetlusté, hebké. Když jsem z té samé vlny upletla svetr Šmudlovi, položila jsem mu ho na postel, aby se jako skamarádili. Podle vyprávění svědků si na něj Šmudla lehl, zabořil do něj hlavu a asi minutu nasával. Regulérně fetoval vůni ovcí a vlny.
Ta vlna je zkrátka "dobrej oddíl".
A tak jsem kočce vyrobila tři obří bambule. Ona totiž naše kočka po letech kočičího autismu, kdy se odmítala mazlit, hrát si nebo jakkoli se zapojovat do interakce s námi, najednou ožila a chvílemi to vypadá, že by si snad i občas do nějaké té hračky šťouchla a udělala nám radost. Myslím, že za touto proměnou je Šmudla, jehož stupeň hravosti je dosti vysoký a už párkrát Zuzanku zlomil, že si šla zvědavě prozkoumat, co je na tom míčku tak fantastického, že ho ten malej čokl furt vláčí sem a tam.
Vyrobila jsem tedy tři obří bambule a idylicky si představovala, jak si s nimi bude Zuzanka hrát. Honit se za nimi po kuchyni, jak jí s nimi budeme mávat nad hlavou a ona se je bude snažit pacičkou chytit a všechno to bude naprosto malebné a úsměvné.
A teď se vrátím do reality. Pamatuji se, jak jsem vzala jednu bambuli, mávala s ní, což upoutalo pozornost Zuzanky i Šmudly. Šmudla se ji snažil chytit a pak si už jenom pamatuju, jak vítězoslavně stál nad hromadou nastříhané příze a snažil se ji rozcupovat na ještě menší kousky.
Bambule vydržela asi dvacet vteřin. Budu na ni vzpomínat s láskou.
Když jsme bydleli v Praze, mohli jsme si před Vánoci hodit korunou, jestli půjdeme koupit stromeček napravo ke Galerii Fénix, nebo nalevo přes silnici. Oboje co by kamenem dohodil. Nehledě na to, že kdyby člověk šel třeba jen tak naslepo, narazil by po chvíli na nějakého prodejce stromků.
Na maloměstě to je ale jiné. Život tady má svá neměnná pravidla a jedním z nich je, že vánoční stromečky se prodávají na místech, o kterých se musí vědět. Protože jsme léta letoucí měli doma umělohmotný stromek, připadala jsem si loni jako Alenka v říši divů. Metoda náhodného procházení městem s tím, že "někde ty stromky musí přece prodávat", se neosvědčila. Dedukce, že stromky se musí přece prodávat někde tam, co kapři, zcela selhala. Odhad, že ty zatracený stromky musí teda mít alespoň před Teskem, byl sice správný, ale představa tříkilometrové procházky k obchoďáku a následně tříkilometrové vláčení stromku nás nenadchla.
Dopadlo to jasně: loni jsme měli Vánoce bez stromečku.
Letos jsme to nepodcenili. Stromek musíme mít stůj co stůj!
A vydali jsme se na lov.
Akce byla úspěšná. Krátkým výslechem domorodce se stromem na kole jsme získali dva cenné tipy a vyšla již ta bližší varianta.
Stromek jsme vybrali malý, aby se vešel v kuchyni na nízkou skříňku. (Jen blázen se psem a kočkou v domácnosti by strom postavil na zem!) Ovšem jaksi jsme pozapomněli na to, že stromek roste taky jaksi do šířky, že. Varianta na skříňce tedy padla, nastoupila improvizace a geniální nápad se stromkem na dvoře, kam je skvělý výhled z kuchyně. Kdo z vás to má, pánové...?
Závěrem již jen dvě momentky z přípravy těsta na vánočku, pochopitelně za dozoru Šmudly. Kvalitu je třeba kontrolovat za všech okolností.
Hotovo!
 |
| Všimněte si prosím vpravo krysy a kostičky, které také asistovaly při hnětení těsta. |
Hezké Vánoce všem!
