Dneska to je devět let, co jsem udělala státnice a stala se ze mě oficiálně megera.
Kdyby byl můj akademický titul dítě, už by na mě dávno poslali sociálku a tahali mě po soudech. Můj vztah k němu je totiž velmi vlažný. Zanedbávám ho, chovám se k němu jako k cizímu a úmyslně ho neuvádím. Ani na vizitkách ho nemám. A neslyším na něj. Je sice pravda, že se při slovech „paní magistro“ vracím do dětství, kdy jsem četla jímavou knížku Gabra a Málinka v Praze a pojala pošetilý dětský sen stát se farmaceutkou stejně jako Málinka, ale nějak si tu „paní magistru“ nedovedu spojit se sebou, vždyť přeci nenosím bílý plášť a nepracuji v lékárně.
„Teda vy tady máte ale manažerů!“ (slova amerického lektora při pohledu na anglickou verzi stránek gymnázia se seznamem vyučujících s titulem Mgr.)
Těžko říct, jestli bych na tom byla s jiným titulem jinak. Je ale jisté, že bych tím stoupla v očích svého příbuzenstva, které bylo volbou mého studijního oboru a zejména s ním spojeného akademického titulu poněkud zklamáno.
„A co budeš, až ty jazyky dostuduješ? Inžinýrka, nebo doktorka?“
„Magistra, teto, magistra.“
„Magistra??? To Láďa odvedle je INŽINÝR (...významé pokývání hlavou...), a to chodil jenom na hnojárnu!“
Vím, oč se tímto přístupem připravuji. Kdybych světu hlásala, že jsem Mgr., možná by mi netykal lékař, u kterého jsem byla podruhé v životě. Roztály by ledy v srdcích úředníků. Bylo by to samé „Paní magistro sem“ a „Paní magistro tam“.
„Dobrý den, mohl bych mluvit s panem... inženýrem... tedy s panem... DOKTOREM...?“
„Myslíte pana XY? Pan magistra XY?" (z autentického pracovního telefonátu)
Ale všichni nejsou tak laxní jako já.
Jsou tací, kteří jsou na svůj titul hrdí a vystavují ho i mimo pracovní sféru, co se dá. Mají svůj titul Bc. v občance, v pase, na domovním zvonku, na poštovní schránce, v telefonním seznamu i na předvolebních billboardech.
Jsou tací, kteří řeší, jestli si dát titul na svatební oznámení, či ne.
Mgr. jako megera nebo magor.
Bc. jako blbec.
Měla bych svůj postoj k titulům přehodnotit. Zásadně. Tento článek je taková první vlaštovka. Jen řekněte, kolik lidí věnovalo článek na blogu svému akademickému titulu? Toho času a energie! V rámci titulové terapie mám také jasno, co s tím svatebním oznámením. Koneckonců, proč se zcela neoprostit od jména a nedat alespoň jednou za život zazářit titulu? Proto až naleznete ve své schránce oznámení začínající slovy MAGISTRA A INŽENÝR SI DOVOLUJÍ OZNÁMIT..., je to na tuty ode mě!
Kdyby byl můj akademický titul dítě, už by na mě dávno poslali sociálku a tahali mě po soudech. Můj vztah k němu je totiž velmi vlažný. Zanedbávám ho, chovám se k němu jako k cizímu a úmyslně ho neuvádím. Ani na vizitkách ho nemám. A neslyším na něj. Je sice pravda, že se při slovech „paní magistro“ vracím do dětství, kdy jsem četla jímavou knížku Gabra a Málinka v Praze a pojala pošetilý dětský sen stát se farmaceutkou stejně jako Málinka, ale nějak si tu „paní magistru“ nedovedu spojit se sebou, vždyť přeci nenosím bílý plášť a nepracuji v lékárně.
„Teda vy tady máte ale manažerů!“ (slova amerického lektora při pohledu na anglickou verzi stránek gymnázia se seznamem vyučujících s titulem Mgr.)
Těžko říct, jestli bych na tom byla s jiným titulem jinak. Je ale jisté, že bych tím stoupla v očích svého příbuzenstva, které bylo volbou mého studijního oboru a zejména s ním spojeného akademického titulu poněkud zklamáno.
„A co budeš, až ty jazyky dostuduješ? Inžinýrka, nebo doktorka?“
„Magistra, teto, magistra.“
„Magistra??? To Láďa odvedle je INŽINÝR (...významé pokývání hlavou...), a to chodil jenom na hnojárnu!“
Vím, oč se tímto přístupem připravuji. Kdybych světu hlásala, že jsem Mgr., možná by mi netykal lékař, u kterého jsem byla podruhé v životě. Roztály by ledy v srdcích úředníků. Bylo by to samé „Paní magistro sem“ a „Paní magistro tam“.
„Dobrý den, mohl bych mluvit s panem... inženýrem... tedy s panem... DOKTOREM...?“
„Myslíte pana XY? Pan magistra XY?" (z autentického pracovního telefonátu)
Ale všichni nejsou tak laxní jako já.
Jsou tací, kteří jsou na svůj titul hrdí a vystavují ho i mimo pracovní sféru, co se dá. Mají svůj titul Bc. v občance, v pase, na domovním zvonku, na poštovní schránce, v telefonním seznamu i na předvolebních billboardech.
Jsou tací, kteří řeší, jestli si dát titul na svatební oznámení, či ne.
Mgr. jako megera nebo magor.
Bc. jako blbec.
Měla bych svůj postoj k titulům přehodnotit. Zásadně. Tento článek je taková první vlaštovka. Jen řekněte, kolik lidí věnovalo článek na blogu svému akademickému titulu? Toho času a energie! V rámci titulové terapie mám také jasno, co s tím svatebním oznámením. Koneckonců, proč se zcela neoprostit od jména a nedat alespoň jednou za život zazářit titulu? Proto až naleznete ve své schránce oznámení začínající slovy MAGISTRA A INŽENÝR SI DOVOLUJÍ OZNÁMIT..., je to na tuty ode mě!
Původně publikováno na blogu iDnes.
Devet let, jo? To jsi teda uz pekne stara baba :-) Jinak na vizitky radim si titul psat, jako korektorovi mi vzdycky vstavaly vlasy hruzou, kdyz mi prisel preklad od nejakeho inzinyra. Ne ze by samozrejme magistr byla neceho zaruka.
OdpovědětVymazatNo, já jsem si svý soukromý vizitky na soudní překlady nechala dělat dvojjazyčně, tak tam by ten Mgr. vypadal blbě. Ale kupodivu nemám titul ani na vizitkách do práce (a že teda tady se na tituly jede... viz článek... :-) ), ale to bude asi tím, že i ty jsou v angličtině...
OdpovědětVymazat