inspiromat banalit

Během Open House Praha se mi má souputnice Magda zmínila, že se v létě chystá do Londýna na výstavu Alexandra McQueena. Netušila, jakého brouka mi tím nasadila do hlavy. Výstava by se mi taky zamlouvala, ale úplně jsem v té době nepočítala s dovolenou... Musela bych tam opravdu jen na skok. Poletím Ryanairem, aby to bylo co nejlevnější? Ovšem představa kodrcání se ze Stanstedu a zase zpátky mě nenaplňovala nadšením. Není nějaká alternativa k letadlu...?

A tak jsem si vymyslela, že se do Londýna vypravím vlakem. Nebude to levné jako letadlem, ale projedu se Eurostarem. Během pauz mezi přípoji se mohu podívat do měst, kam bych asi jen tak cíleně nejela. A v neposlední řadě bude výzvou cestovat jen s malým batohem na zádech, protože kufr, jakkoli prťavý, je na podobnou cestu poněkud nepraktický.

Na internetu najdete popisy cesty vlakem do Londýna přes den, s ranním odjezdem z Prahy a podvečernm příjezdem na St. Pancras. Pro mě tato varianta nepřipadala v úvahu, protože se na tak brzký odjezd nedostanu do Prahy, proto jsem zvolila cestu nočním vlakem z Prahy do Kolína nad Rýnem, pak vlakem ICE do Bruselu a nakonec Eurostarem do Londýna. Celkem cesta trvá dvaadvacet hodin.

City Night Line Phoenix. Cílová stanice Oberhausen a Bazilej je trochu matoucí - v Berlíně se vlak dělí a každá část pak pokračuje jinam. Naopak k tomu "našemu" vlaku se připojí vagóny jedoucí z Varšavy.

Cestovat se dá ve vagónech na sezení nebo v lehátkovém či lůžkovém voze. Já jsem si zarezervovala lůžko v dámském oddíle pro tři, ale měla jsem ho jen a jen pro sebe. Na uvítanou jsem dostala vodu.
V oddíle je i umyvadlo, ručníky, mýdlo a voda na čištění zubů. Toaleta na chodbě je spojená se sprchou, což se zejména v těchto teplých dnech hodí! (V kupé je jinak klimatizace...)


 Na shledanou, Praho!
 Tenhle výhled s pidi Pražským hradem v dálce zažívám každý den dvakrát, ale teprve při této cestě jsem si ho vyfotila.
Za oknem běží ten nejlepší televizní program, ale když už na člověka padne dlouhá chvíle, dají se fotit i selfies.
 Ústí nad Labem.

Přestávku v Berlíně si vybavuji jenom matně, probudili mě posunovači, kteří zhruba od úrovně mého kupé řídili rozdělování vlaku a následné připojování polských vagónů. Jinak si z noci nepamatuji nic, spala jsem jako dudek - to je jeden z vedlejších efektů dojíždění do práce, mé tělo je naučené, že se tak do deseti minut nechá ukolébat pohybem vlaku.

Je pět ráno. Jsme zhruba hodinu od Kolína. Nad Rýnem.
 Kolín nad Rýnem. Mám přestávku více než tři hodiny, jdu se podívat do města!
Věděla jsem, že v Kolíně mají nádhernou katedrálu, netušila jsem ale, že ji člověk uvidí už z nádražní haly. Je to pecka.

Spolucestující z vlaku mi vyprávěla, že na katedrále je vždy za všech okolností alespoň kousek lešení. Prý kdyby zcela zmizelo a dóm by byl dokončen, nastal by konec světa. Legendu jsem si neověřovala a prodávám, jak jsem koupila.
 Ráno v šest je okolí nádraží i katedrály liduprázdné. Před hlavním vchodem byli jen tři lidé (a já) a všechny jsem si je vyfotila.


 Neotřelá typografie na stánku rychlého občerstvení.
 Katedrála je všude.
 Hohenzollernbrücke se zámky.

Und ruhig fließt der Rhein. Poslední foto balerínek, které byly vyrobené asi jen na jednu sezónu, ale mně sloužily tři. Byl čas se rozloučit, vykonat poslední cestu a pořídit foto na památku.
Záběr pro fajnšmekry. Jsem velký fanoušek seriálu Místo činu z Kolína nad Rýnem, dvojice komisařů Ballauf a Schenk je na mém osobním žebříčku vyšetřovatelů na stříbrném místě hned za Thielem a Boernem z Münsteru, a tak jsem si nemohla nechat ujít místo, kde kolínské epizody obvykle končí. Tam někde vlevo dole, kde je na mém záběru přenosná toaleta, stává stánek rychlého občerstvení a Ballauf a Schenk si dávají kávu a currywurst. Je to tedy básnická licence, v reálu je na tomto místě prázdno. Nicméně onen stánek skutečně existuje, jen stojí na druhém břehu více na jih. Já jsem byla ve městě příliš brzo a měli ještě zavřeno, ale až do Kolína zase někdy zavítám, nesmím si ho nechat ujít!
 Vzácný okamžik, kdy jsem se nezapomněla zvěčnit (s uříznutým panoramatem Kolína).
 A ještě jeden autoportrét na schodech na nábřeží.


 Jedna z uliček starého města.
 Detail kašny.
Jedna z firem prodávajících kolínskou vodu. V tomto případě Farina, která vyrábí parfémy už osmou generací.
 Když už měl ten Tatort-Imbiß zavřeno, dala jsem si currywurst alespoň na nádraží...
Skoro jsem zapomněla, že jsem si z Kolína nad Rýnem do Londýna koupila lístek London-Spezial do 1. třídy, a mohu proto zaskočit do salonku na občerstvení.
 Ještě rychle koupit v pekařství louhovaný preclík na cestu a vyrážím do Bruselu.
 Ani mi nepřišlo, že by se jelo nějak zvlášť rychle...
 ... ovšem zdání klame. Tuhle rychlost v Čechách nezažiju.
Brusel. Mám dvě a půl hodiny volno, tedy maximálně dvě hodiny na procházku po městě. Nejpozději třicet minut před odjezdem musím být už na odbavení do Eurostaru.
Jak jsem byla nadšená z Kolína na Rýnem, tak byl pro mě zklamáním Brusel. Sice jsem tady už jednou byla, ale to je tak dvacet let, takže jsem se považovala za čerstvého návštěvníka, který se ve městě nevyzná a potřebuje pomoct prostřednictvím cedulí, směrovek a plánků. V tomto ohledu mi hlavně nádraží Brussel-Midi přišlo neskutečně chaotické, trvalo mi snad dvacet minut, než jsem našla metro a tu správnou linku... A ano, přiznávám, musela jsem si nakonec vzít na pomoc Google maps, aby mi ukázaly, kde se sakra nacházím a kterým směrem mám do toho metra vlastně jít.

Nicméně se vše podařílo a já se dostala ke královskému paláci...
 ... který mě ale vlastně ani tak nezajímal, protože mým cílem bylo muzeum umění Bozar, kde právě probíhá výstava o belgické módě. Pro Belgičany mám slabost, Martin Margiela a Ann Demeulemeester jsou pro mě božstva a dost mě mrzelo, že nemám čas se na výstavu podívat. Když jsem toto ale řekla v muzejním obchodě panu prodavači, pozdvihl obočí a řekl: "Ani deset minut nemáte...? Byla by škoda to nevidět!"  A měl pravdu. (Tímto mu na dálku převelice děkuji, že se ujal mého batohu, s nímž mě nechtěli do výstavních prostor pustit.)
 Kvůli výstavě mi zbylo jen tak dvacet minut na procházku po centru...
 Povinná fotka radnice, která vypadá hodně podobně jako ta ve Vídni. A v Liberci mají taky takovou.
Napravila jsem taky dvacet let starý rest . Při své první a poslední návštěvě Bruselu jsem totiž neviděla čůrajícího chlapečka. Je to klišé, ale mohu si ho odškrtnout a prohlásit návštěvu Bruselu za splněnou.
Cesta na nádraží byla stejně chaotická jako cesta do centra a chvílemi jsem začala propadat panice, že nestihnu check-in. Hlavně když jsem nemohla najít výlez z metra na nádraží. Brusel už opravdu nikdy více a přijde mi absurdní, že tohle má být administrativní centrum Evropy,


Občerstvení ve třídě Economy Premium. Spíše degustační porce (ty lahvičky jsou dvoudecové!), ale po tom sprintu a stresu v Bruselu to bylo fajn uvolnění.
 Lille.
Po dvaadvaceti hodinách jsem v cíli. Kupodivu jsem ale mnohem méně unavená než například po cestě letadlem, kdy musím absolvovat cestu do Prahy, přesun na letiště, čekání v gatu, let v kabině se suchým vzduchem, čekání na zavazadlo a cestu z letiště.
 Mých šestatřicet hodin v Londýně začíná.