Eurostar dorazil do Londýna v sobotu kolem čtvrté odpoledne, na zpáteční časný let v pondělí jsem vstávala ve čtyři ráno. Měla jsem tedy třicet šest hodin s dvěma pevně danými body: vstupenkou do divadla a vstupenkou na výstavu.
Při výletu do Londýna v létě jsou asi nejlepší variantou ubytování vysokoškolské koleje. Již několikrát vyzkoušená Passfield Hall (kolej School of Economics nedaleko Russel Square) nebyla bohužel k dispozici, našla jsem ale více než adekvátní náhradu v mém oblíbeném východním Londýně: Don Gratton House, který patří londýnské akademii umění. Leží pár stanic metra od St Pancras, kam přijíždí Eurostar, na stejné lince jako Victoria & Albert Museum, kde se koná výstava Alexandra McQueena, a v docházkové vzdálenosti od Liverpool Street, odkud mi pojede ranní vlak na Stansted. Velice příjemným bonusem byl i ručník a toaletní potřeby v ceně - zvláště pokud jedete jako já jen s malým batohem!
Kdo kdy bydlel během studií na koleji, jistě se se zájmem podívá, jak vypadá studentský standard v zahraničí. Jednotlivá patra byla rozdělena na "byty", které tvořila uzamykatelná chodba s pěti jednolůžkovými pokoji a kuchyňkou. Koupelna a záchod jsou na každém pokoji. Letní návštěvníky čekají i papírové kelímky s porcovanou rozpustnou kávou, čajem a mlékem.
Kuchyňka.
Čtvrť kolem Brick Lane je velice národnostně pestrá, s velkým podílem obyvatelstva pákistánského a bangladéšského původu. Kupole vykukující za zástavbou patří východolondýnské mešitě.
Takhle to vypadalo na kolejích na dvoře brzy ráno, v jinou denní hodinu u stolů vždy někdo seděl a piknikoval. V pozadí je vidět minaret, ze kterého muezzin svolává k modlitbám. Respektive tlampač s reprodukovaným hlášením. Pokrok nezastavíš.
Finanční čtvrť City je doslova za rohem - v dálce je krásně vidět mrakodrap Gherkin.
Když se člověku nechce po tak úžasném divadelním zážitku spát, zbývá jen pořádná procházka nočním Londýnem. V Čínské čtvrti se dalo ještě jakž takž chodit, než jsem se zamotala do davu, který mě nesl dál a dál, až mě vyplivl na Trafalgarském náměstí, kde mě lapil jiný dav a poponesl zase několik dalších ulic a tak to šlo pořád dokola, až jsem se dostala k metru.
Nedělní ráno. Co se takhle projít k Temži a prozkoumat, jak moc se to v této čtvrti změnilo od mé poslední návštěvy před čtyřmi lety? (Poznámka: V každém městě mě to táhne k vodě. Možná i z toho důvodu jsem se cestou do Londýna zamilovala do Kolína nad Rýnem a zavrhla Brusel. Prostě město, které nemá pořádnou - a viditelnou - řeku nebo rovnou moře, nestojí za pozornost.)
Východní Londýn se mění před očima. Schválně, jestli tady budou tyto domy stát i za pár let nebo jestli se i ony stanou obětí stavebního boomu.
Můj letošní "objev": doky svaté Kateřiny. Elegantní bydlení s asi tak milionem kaváren a výhledem na marinu pro jachty. Ideální místo na snídani!
V neděli dopoledne jsou zavřené obchody, nicméně touhu po nakupování lze ukojit na nesčetných trzích, třeba ve Spitalfields.
Taky se dá zevlovat po Brick Lane a přilehlých ulicích a obdivovat street art...
... nebo si všímat kuriozit.
Ochutnala jsem jen sladké, protože ve valné většině salátů a slaných jídel je česnek, který mi nedělá dobře. Vyzkoušela jsem cheesecake a koláč s blumami a bílkovým sněhem - oboje bylo poněkud zklamání. Ne že by se to nedalo jíst, ale čekala jsem asi víc (za tu cenu obzvlášť - jeden kousek se pohybuje kolem 4-5 liber); především ten druhý jmenovaný by v Čechách převálcovala jakákoli třená buchta s ovocem a drobenkou. Na druhou stranu jsem Kocourkovi jako dárek přivezla tuhle minibábovičku s rozmarýnem a pomerančem a cukrovou polevou, která byla naprosto famózní!
Seriózní shopping začíná v neděli kolem poledne, kdy se konečně otvírají obchody. A i když nemáte nákupy v plánu, třeba se vám stane jako mně, že vás zkrátka do obchodu nažene déšť, což je v období slev pohroma! (Kdyby svítilo sluníčko, mohl by si člověk užít Regent Street bez aut, s květinovou výzdobou a křesílky na chytání bronzu...)
A konečně zlatý hřeb výletu, výstava Savage Beauty neboli retrospektiva Alexandra McQueena. Zájem o vstupenky byl obrovský, muzeum proto prodloužilo otevírací dobu do deseti hodn večer (a poslední dva víkendy je dokonce otevřené nonstop od pátku do pondělka) - vzácná příležitost zažít prázdné chodby! Výstava samotná je k zbláznění nádherná. Když jsem po dvou hodinách odcházela, měla jsem pocit, že potřebuju panáka, abych se vzpamatovala... Nakonec jsem to vyřešila opravdu dlouhou procházkou - ne že bych pohyb nějak zvlášť potřebovala, za víkend jsem nachodila celkem 70 000 kroků.
Vstávání ve čtyři bylo krušné, protože jsem byla ze Savage Beauty tak rozhozená, že jsem nemohla spát. Na Standsted jsem jela prvním ranním vlakem, a i když jsem teoreticky měla mít spoustu času, nakonec jsem byla ráda, že stíhám doběhnout do gatu. Time to Kill se opravdu nekonal, ani obligátní zastávka v duty free.
V letadle na mě začal zase působit můj podmíněný reflex a do deseti minut jsem byla v limbu.
Když jsem se probudila nad Prahou, všechno se zdálo jako krásný, intenzivní sen. Na tenhle týlet do Londýna rozhodně jen tak nezapomenu.
Při výletu do Londýna v létě jsou asi nejlepší variantou ubytování vysokoškolské koleje. Již několikrát vyzkoušená Passfield Hall (kolej School of Economics nedaleko Russel Square) nebyla bohužel k dispozici, našla jsem ale více než adekvátní náhradu v mém oblíbeném východním Londýně: Don Gratton House, který patří londýnské akademii umění. Leží pár stanic metra od St Pancras, kam přijíždí Eurostar, na stejné lince jako Victoria & Albert Museum, kde se koná výstava Alexandra McQueena, a v docházkové vzdálenosti od Liverpool Street, odkud mi pojede ranní vlak na Stansted. Velice příjemným bonusem byl i ručník a toaletní potřeby v ceně - zvláště pokud jedete jako já jen s malým batohem!
V Praze je nemožné sehnat vstupenky do Národního na Audienci u královny s Ivou Janžurovou - proč si tedy nezaskočit na hru do divadla Apollo v Londýně? V titulní roli Kristin Scott Thomasová a ovace ve stoje na závěr. I když jsem měla ten nejlevnější lístek v úplně poslední řadě na samém konci, výhled nebyl vůbec špatný.
(Poznámka: Kdybyste si také naplánovali návštěvu divadla v Londýně a stejně jako já před tím vyšilovali, že nemáte nic na sebe, co se cestou v batohu nezmačká, kliiid. Tam se divadlo asi nebere jako významná společenská záležitost, na kterou se je třeba hodit do gala. Zcela běžný oděv u nás na bidýlku byly džíny a tričko, někdo přišel dokonce jen v kraťasech a tričku s doplňkem v podobě plátěné tašky, a když měl pán tričko s límečkem, platil už za elegána. Já v černých bavlněných šatech a balerínkách jsem byla vyloženě overdressed.)
Východní Londýn se mění před očima. Schválně, jestli tady budou tyto domy stát i za pár let nebo jestli se i ony stanou obětí stavebního boomu.
Je čas zaskočit si k Ottolenghimu do jeho nejnovějšího bistra.
Když jsem se probudila nad Prahou, všechno se zdálo jako krásný, intenzivní sen. Na tenhle týlet do Londýna rozhodně jen tak nezapomenu.
Ahoj Aničko, tak to je legrace - já bydlela v Crispin Street na koleji a měla to nové bistro Y. O. za rohem - sice jsem litovala, že jsme nezašly, ale podle toho, co čtu, to nevadí. Můj osobní objev roku: Barbican Centre, úžasné. Long live London! Magda
OdpovědětVymazatJo jo, Barbican znám! Já mám východ Londýna opravdu moc ráda (na rozdíl třeba od Kensingtonu, kde se vůbec necítím dobře), a jak jsem teď tak četla, je to momentálně takové to hipsterské centrum - což asi i vysvětluje, proč je další pobočka Ottolenghiho právě tady. Za rok za dva budou hipsteři fuč a jsem zvědavá, jak se to kolem Brick Lane zase změní.
OdpovědětVymazatAničko ... kde je Vám konec? :( Už se moc těším na další články :)
OdpovědětVymazatAnet K.