inspiromat banalit

Poslední týden je u mě ve znamení intenzivního (pracovního) čtení a korektur. Kdybyste se chtěli nechat inspirovat a také si něco přečíst, podívejte se třeba do FlerMAGu na rozhovor se mnou.

Dneska přední strany zpravodajských serverů okupovala zpráva, že je možné, že se výraz abysme stane spisovnou formou. Což o to, já sama kodifikované abychom používám opravdu jen v písemném projevu, ale dost mě vyděsily úvahy, že by se to snad mohlo psát aby jsme. Hlas lidu, hlas boží. Ale vzhledem k tomu, že přemítání akademiků nad "abysme/aby jsme" se může táhnout desítky let, zůstávám v klidu. A tiše doufám, že lid se do té doby naučí česky. Všechny tři fotky byly pořízeny v rozmezí čtyř minut.

Člověk má vyzkoušet všechno, řekla jsem si, když mi zavolala Klára Mandausová begin_of_the_skype_highlighting     end_of_the_skype_highlighting z Marianne s tím, že by se jí hodil můj a Kocourkův blogoláskopříběh do připravovaného článku o lidech, co se seznámili na internetu. Podobné žurnály se se mnou sice jinak zcela míjejí, ale zase to bude zkušenost. Koneckonců, kdy nás asi tak bude znovu fotit profesionální fotograf, že?

Tak nějak jsem počítala s tím, že vlastní oblečení nám neprojde. Bez mrknutí oka jsem poslala produkční naši výšku, velikost oblečení i bot, ba i společnou fotku (celé postavy!) jsem vyštrachala a nádavkem přidala jednu aktuální portrétní, aby nám stylistka a vizážistka mohly vybrat ty správné barvy a střihy. Hlavou mi sice proletělo, jaké oblečení se v současné době nabízí v obchodech, ty super střihy, ve kterých vypadám tak, jako bych měla každou chvílí slehnout, ale rozum mi zavelel, že přece nevyberou nic tak nelichotivého, a i kdyby – můžu se snad proti tomu ohradit.

Při dalším telefonátu s produkční mi zamrznul úsměv na rtech. Žádné focení v ateliéru. Chceme fotit u vás doma. Budete se cítit uvolněně. Domácí pohoda. (Proč se podobné nabídky VŽDYCKY formulují jako bůhvíjaká výhra?). Vybavila jsem si náš příbytek, který i po půl roce stále připomíná holobyt, protože při životě z jednoho příjmu a při pražském tržím nájemném zatím na nábytek nezbývá. A DOMÁCÍ POHODA? To si jako představují, že po večerech sedíme v křeslech u krbu, popíjíme whisky a probíráme události uplynulého dne? V naší verzi bychom mohli tak maximálně koukat do zapnuté trouby, popíjet rum, co mi zbyl od smažení koblih, a střídat se v sezení na našem jediném křesle.

Focení doma jsem k nelibosti produkční odmítla. I začala vyzvídat. Chodíte na procházky? Kam? Park Podvinní (ano, plurál procházky je v pořádku, byli jsme tam dvakrát). Chodíte do restaurací, na kafe? Kam? Připadala jsem si jako blbec. Jak vysvětlit neznámý ženský, že do restaurací a na kafe chodíme, tedy chodili jsme, dokud jsme na to měli. Za současné situace prostě podobné postradatelné věci jako hledání oblíbené restaurace a kavárny se odsouvají do období solventnosti. A tak jsem tam stála s telefonem u ucha, mozek mi rotoval o sto šest a já blekotala cosi o tom, že si právě teď nemůžu vzpomenout, jak se naše oblíbené podniky jmenují.

Druhý den jsem dostala mail, že se bude fotit v Šárce. Že budeme jako na procházce, kde budeme fotit přírodu a sami sebe. V ŠÁRCE??? Příroda??? To snad ne. Krom toho znám Šárku nanejvýš z okénka autobusu 119 z Dejvické na letiště. Ani jeden z nás tam v životě nebyl. Tak sakra jaké focení v našem oblíbeném prostředí???

Konec dobrý, všechno dobré.

Přežila jsem výběr oblečení.

(Vizážistka mě pochválila, že jsem přišla nenalíčená. No, vždyť jsem už snad přečetla pár čísel Vogue, tak snad vím, jak to chodí v modelingu, ne?)

Přežila jsem nekonečné líčení, po kterém jsem měla strach se na sebe podívat do zrcadla, protože ta anabáze trvala snad půl hodiny, kdy mi bylo neustále cosi patláno na obličej (bezpečně jsem poznala pouze Touche Eclat od YSL), otvírala jsem a zavírala oči na povel jak robot a musela mít neskutečně tupý výraz při pokusu o uvolnění rtů při nanášení rtěnky. V jednu chvíli jsem se přistihla, jak zatínám v pěst levou ruku, což se mi předtím stávalo jen v zubařském křesle při vrtání v blízkosti nervu.

(Fotograf prohlásil cosi o mé porcelánové pleti. I zasmála jsem se, že já té barvě říkám mrtvolná.)

Přežila jsem pohled na zkušební snímky a nahlas odpřísáhla, že v další sérii už zatáhnu břicho. (Jste těhotná?, zeptal se mě fotograf.) Jenže pak jsem si uvědomila, že si musím hlídat ještě dvě brady. Tak tady přestává sranda. Břicho, brada, nenucené popocházení, blbnutí a předstírání, že se fotíme. Kdo si to má pamatovat???

Ale spoušť jsem statečně mačkala. Dokonce jsem nechtěně mačkala i jiné čudlíky, a tak jsem doma zjistila, že minimálně třetina fotek má vyvážení bílé na „žárovku“ a všechno je hezky do modra. Klasika.

A kdybyste náhodou někdy narazili na toto slovo a nevěděli, co s ním, tady je přehled skloňování:

Krátce a stručně: co se kdo nenaučí v českém jazyce na základní škole, později už nedožene. Samozřejmě jsou tady pořád knihy. Kdo čte, absorbuje pravopis jaksi mimoděk. Zrakem vnímá správné gramatické tvary, a když pak někde vidí hrubku, tuší, že tady něco nehraje. Ale: všimli jste si, kolik chyb se v knihách v posledních letech vyskytuje? Není to jen tím, že mnohá nakladatelství jednoduše přestala zaměstnávat korektory. I tam, kde byla korektura údajně provedena, se mohou objevit například následující perly, za které by člověk poslal korektora nejraději „do korekce“:

(Roald Dahl: Kluk, Volvox Globator 2009, jazyková redakce Tereza Houšková).

Tuhle jsem překládala třicetistránkový článek, jehož autory byli vysokoškolsky vzdělaní odborníci, a měla jsem zvláště silný pocit, že jestli uvidím podvacáté než-li a zda-li, začnu řvát.

A pak mě to napadlo.

Proč se vlastně nedělají na vysokých školách kurzy češtiny pro studenty?

Třeba v doktorských programech. Ty mají připravovat odborníky, kteří mají bádat a své výsledky publikovat, že ano? Co takhle zbavit doktorandy noční můry v podobě zkoušky z druhého cizího jazyka a místo toho pro ně udělat povinný kurz češtiny? Co si budeme povídat, ten druhý cizí jazyk je stejně taková Potěmkinova vesnice, baroko na oko. Kolik studentů se ho učí jen a jen na zkoušku...? Navíc využitelnost je diskutabilní - zahraniční odborné články vycházejí povětšinou v angličtině (která bývá pro studenty cizím jazykem č. 1) a opravdu pochybuji, že by někdo psal své vlastní texty v jazyce, který je u něj až na druhém místě.

Oproti tomu je zde poměrně vysoká šance, že čas od času budou nuceni sepsat něco v češtině, ve které ale mají často hokej. (Není divu, od základní školy uběhlo nejméně dvanáct let.) Kurz českého jazyka by přitom nemusel obsahovat nic moc složitého: psaní i/y, interpunkci (zde bych prosila zvýšenou hodinovou dotaci a velký důraz na překvapivé odhalení, že čeština nepoužívá čárky tam, kde angličtina, a že existuje cosi jako pomlčka a mezerník), použití a psaní předložek a spojek, způsob psaní číselných údajů. Možná i něco málo stylistiky, například doporučení, že není dobré používat výraz resp. třikrát ve větě.

Podle mého průzkumu se zdá, že v současné době mají studenti* možnost navštěvovat podobné kurzy pouze na Masarykově univerzitě. Pro studenty filozofické fakulty jsou dokonce povinné. Chválím tě, má alma mater. Budou následovat i další univezity?

* Sem nepočítám studenty překladatelství a pedagogických oborů.