Stejně tak bych si ťukala na čelo, kdyby mi někdo před sedmi osmi měsíci řekl, že potkám své mužské alter ego, úžasného chlapa, se kterým se budu vznášet na růžovém obláčku. A že prožiji hrozný strach a budu plakat. Kvůli němu. A že budu kvůli němu jezdit přes půl republiky a nakonec spolu budeme bydlet. A abych nezapomněla, že toho chlapa potkám tady na blogu.
Dnes to je přesně půl roku, kdy jsem poprvé vystoupila v Ostravě na nádraží, kde na mě čekal spolublogger Radek Bednařík s kyticí žlutých růží, čímž pro nás dva začala lovestory hodná telenovely. (Kdo ji ještě nezná, najde ji v odkazech pod článkem.)
Každá telenovela ale potřebuje svá dramata, i ta naše. Po třech měsících romantického ťuťu ňuňu oťukávání jsem se ocitla v situaci, kterou jsem do té doby nezažila: Radek skončil v nemocnici a já nevěděla, co dělat. Měla jsem o něj příšerný strach. Měla jsem strach o nás. Paradoxně přesně v té samé době mě Radek požádal, abych s ním žila, a já poprvé v životě na podobnou prosbu přikývla. Bez zaváhání.
Hledání bytu pro mě byla za daných okolností hotová terapie. Nebylo nic lepšího než po večerech procházet realitní servery a vybírat a vybírat a nemyslet na nic jiného než na metry čtvereční, balkóny, patra a zařízení. Hlavně nemyslet na to, jak je asi teď Radkovi. Mé hledání mělo úspěch. Dva dny po Radkově propuštění z nemocnice jsme se stěhovali do pronajatého bytu v centru Ostravy.
Teď mám tedy dva domovy. Jeden, z něhož dojíždím do práce, a jeden, v němž na mě čeká můj kocourek Radek. A já jen doufám, že časem budu mít domov jen jeden. Ten ostravský.
Tak a je to tady – půlrok našeho vztahu utekl jako voda a lhal bych, kdybych řekl, že to byl fádní půlrok. Naopak!
Můžu říci, že jsem dosud nepotkal ženskou, se kterou bych si tak po všech stránkách rozuměl. Jinak řečeno – je to super v posteli i mimo ni :-).
Musím přiznat, že dosud největší vzrůšo našeho vztahu jsem (bohužel) způsobil já, resp. můj pobyt v nemocnici. Byl to dost hrozný pocit – vědět, že se někdo kvůli mně může tak trápit, že ho to dovede až k pláči….
Ale zároveň to mně, a myslím, že i Aničce, strašně moc dalo, a jestli tohle byla jedna z oněch krizí, kterou lidé při společném soužití prostě musí překonat, pokud spolu chtějí zůstat, tak myslím, že můžu s klidem říci, že to s našim vztahem neotřáslo – naopak.
I po půl roce se mi pořád stává, že se úplně zarazím – je vůbec možný, že mám takový štěstí? Že po všech těch letech hledání, nenacházení a lízání si ran potkám někoho takového. Někoho, kdo dá mému životu úplně jiný rozměr. Někoho, kdo mi ohromně pomůže (a možná ani neví, jak moc) procházet životem s mnohem větším klidem a mnohem menší bolestí.
Takže děkuju moc, Aničko!
P.S. Jo – a kdybys to náhodou nevěděla, tak tě miluju! :-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
0 komentářů