Dneska jsem dostala mail od Honzy, který u mě na blogu našel mé vyznání "duchovní matce" Patti Smith. Poslal mi i svůj příběh o tom, jak se dostal na poslední koncert Patti v Praze. Ten příběh se mi zalíbil. Je neskutečný a Patti je teď v mých očích ještě větší bohyní než dřív. Požádala jsem Honzu o možnost uveřejnění u mě na blogu. Souhlasil, a tak tady ten jeho takřka vánoční příběh máte.
(Vyprávění se původně objevilo tady.)
(Vyprávění se původně objevilo tady.)
... zbyla poslední možnost a sice vytisknout si plakátek "koupím lístek" a postavit se před Divadlo Archa doufajíc, že někdo lístek bude chtít prodat. Takových nás tam bylo..jéééé je...
Všichni nějak staticky a sklesle postávali se svými A4 nápisy, že koupí lístek. Nakráčel jsem před Archu se svým formátem A3, pozdravil ostatní a zeptal se, jak to jde a ostatní jen tak smutně povzdechli... Najednou jsem si všiml, že hlavním vchodem do pasáže k divadlu Archa vchází sama Patti spolu s ostatními členy kapely. Spíše tak mimochodem než že bych nějak zavolal, jsem se slyšel, jak říkám "Hi Patti...we probably won´t get in but we´ll be with you anyway..." Nechápu kde jsem vzal odvahu. Nepatřím do skupiny lidí ostrých loktů a velkých ramen. Podívala se mým směrem a šla ke mně. Ještě teď to nechápu :) a mám pocit, že se mi to spíše zdálo. Stála přede mnou, usmívala se a já držel svou A3, že koupím lístek stále nad hlavou. Se značným zpožděním a škubnutím jsem jí plakátek podal, protože jsem pochopil, že mi ho chce alespoň podepsat. Já nesbírám podpisy, přijde mi to hloupý :) ... napsala mi na mou - teď už vzácnou A3 své heslo a název jedné písně "people have the power" a přidala podpis. Jenže tím příběh nekončí :) Podívala se na mě pokradmu...(to už kolem byl dav lidí, kteří podpisy chtěli a fotografové) a zeptala se, jestli jsem sám. Řekl jsem, že ano a ona vytáhla malý notýsek a zeptala se, jak se jmenuju. Svižně jsem vyspeloval své jméno a příjmení. Strčila notýsek do kapsy a podepisovala chvilku lidem různé materiály, obálky, diáře, knihy atd. a pokračovala směrem ke mně..."I´ll try to get you in...but I can´t promise anything, just try before the concert to check guest list by backdoor entrance..." No, to víte, že jsem děkoval...a stačil jí ještě špitnout, že to je zázrak. Usmála se a zmizela. Já na tom guest listu opravdu byl a koncert viděl z první řady. Guest list byl otevřený od 19,00 hod. a já si místo v první řadě vystál...tam už mě za ruku nedoprovodila :) Koupil jsem si pivo a celou dobu, než zazněla první píseň (Redondo beach), jsem děkoval a děkoval ...věřte všemi směry různých dimenzí :) ... a i k vám.
Přeju vám, abyste měli sny jakéhokoliv druhu a aby se vám plnily. Ne přání co koupit, kam jet na dovo a dohonit adrenalinové zážitky...ale abyste měli sny, které vypadají, že je nemožné jejich splnění a ono ejhle... přeji vám, abyste i v "hluboké a moudré" dospělosti mohli zažívat pocity jako malé dítě u vánočního stromku. To je adrenalin :)
A poslední poznámku. Můj obdiv mají lidé, kterým je 62 (jako Patti :) a více a jsou tak mladí :) bylo jich v hledišti spousta a uměli se bavit královsky. Když porovnám nadšení a jiskru v oku postarší tančící paní, ať už té na podiu nebo té v hledišti podobného věku, mají neporovnatelně výrazné charisma a viditelnou životní šťávu, než davy mladých, vymalovaných pipin, které mdlým pohledem koukají kolem a čekají, až je začne někdo obdivovat a bavit.
Prostě klobouk dolů před starší genereací a věřím, že se naši rodiče uměli bavit lépe... jinými slovy, že schopnost bavit se (nejen dobře a hóóóóodně vydělávat), prožívat skutečnost na plno teď a tady - degeneruje.
mějte se parádně,
Honza
Všichni nějak staticky a sklesle postávali se svými A4 nápisy, že koupí lístek. Nakráčel jsem před Archu se svým formátem A3, pozdravil ostatní a zeptal se, jak to jde a ostatní jen tak smutně povzdechli... Najednou jsem si všiml, že hlavním vchodem do pasáže k divadlu Archa vchází sama Patti spolu s ostatními členy kapely. Spíše tak mimochodem než že bych nějak zavolal, jsem se slyšel, jak říkám "Hi Patti...we probably won´t get in but we´ll be with you anyway..." Nechápu kde jsem vzal odvahu. Nepatřím do skupiny lidí ostrých loktů a velkých ramen. Podívala se mým směrem a šla ke mně. Ještě teď to nechápu :) a mám pocit, že se mi to spíše zdálo. Stála přede mnou, usmívala se a já držel svou A3, že koupím lístek stále nad hlavou. Se značným zpožděním a škubnutím jsem jí plakátek podal, protože jsem pochopil, že mi ho chce alespoň podepsat. Já nesbírám podpisy, přijde mi to hloupý :) ... napsala mi na mou - teď už vzácnou A3 své heslo a název jedné písně "people have the power" a přidala podpis. Jenže tím příběh nekončí :) Podívala se na mě pokradmu...(to už kolem byl dav lidí, kteří podpisy chtěli a fotografové) a zeptala se, jestli jsem sám. Řekl jsem, že ano a ona vytáhla malý notýsek a zeptala se, jak se jmenuju. Svižně jsem vyspeloval své jméno a příjmení. Strčila notýsek do kapsy a podepisovala chvilku lidem různé materiály, obálky, diáře, knihy atd. a pokračovala směrem ke mně..."I´ll try to get you in...but I can´t promise anything, just try before the concert to check guest list by backdoor entrance..." No, to víte, že jsem děkoval...a stačil jí ještě špitnout, že to je zázrak. Usmála se a zmizela. Já na tom guest listu opravdu byl a koncert viděl z první řady. Guest list byl otevřený od 19,00 hod. a já si místo v první řadě vystál...tam už mě za ruku nedoprovodila :) Koupil jsem si pivo a celou dobu, než zazněla první píseň (Redondo beach), jsem děkoval a děkoval ...věřte všemi směry různých dimenzí :) ... a i k vám.
Přeju vám, abyste měli sny jakéhokoliv druhu a aby se vám plnily. Ne přání co koupit, kam jet na dovo a dohonit adrenalinové zážitky...ale abyste měli sny, které vypadají, že je nemožné jejich splnění a ono ejhle... přeji vám, abyste i v "hluboké a moudré" dospělosti mohli zažívat pocity jako malé dítě u vánočního stromku. To je adrenalin :)
A poslední poznámku. Můj obdiv mají lidé, kterým je 62 (jako Patti :) a více a jsou tak mladí :) bylo jich v hledišti spousta a uměli se bavit královsky. Když porovnám nadšení a jiskru v oku postarší tančící paní, ať už té na podiu nebo té v hledišti podobného věku, mají neporovnatelně výrazné charisma a viditelnou životní šťávu, než davy mladých, vymalovaných pipin, které mdlým pohledem koukají kolem a čekají, až je začne někdo obdivovat a bavit.
Prostě klobouk dolů před starší genereací a věřím, že se naši rodiče uměli bavit lépe... jinými slovy, že schopnost bavit se (nejen dobře a hóóóóodně vydělávat), prožívat skutečnost na plno teď a tady - degeneruje.
mějte se parádně,Honza
fakt moc hezký!!!! zázraky se dějou :)
OdpovědětVymazat