inspiromat banalit

Mám pro vás něco šokujícího: nikdy nevěřte novinářům. Ještě v úterý psaly noviny o tom, že Patti Smith bude na svém středečním koncertu v Arše hrát věci z alba coververzí Twelve a že bude mít v kapele syna Jacksona, zatímco Tom Verlaine tentokrát ne-e.

Jestli včera něco nezaznělo, tak písně z Twelve, po Jacksonovi nebylo ani vidu ani slechu a Tom Verlaine pochopitelně hrál.

A Patti byla skvělá. Vůbec si říkám, jestli ona ten playlist nemá schválně sestavený tak, že začíná pomalejšími písněmi, aby si lidi říkali, no jo, je jí už přes šedesát, co by tady křepčila, ale pak závěrečnou půlhodinu rozjede tak, že člověku spadne čelist. Kocourek mi tvrdil, že musíme teď hodně cvičit (jako fyzicky), abysme byli ve dvaašedesáti taky v takový kondici, ale něco mi říká, že tím to nebude. Nebo si alespoň nedovedu představit Patti na spinningovým kole.

Největší vada na kráse koncertu byla Archa. Ona to tedy bývá vada na kráse jakýhokoli koncertu. Ještě moc dobře si vybavuju koupel ve vlastním potu na Gogol Bordello a mám pocit, že vzduch tam je pořád ten samej. Stáli jsme na balkóně, což mělo výhodu v tom, že nám nikdo nedejchal na záda, ale zase na druhou stranu bejt ve společnosti chlápka, kterej si už možná několik let nečistil zuby, což šlo poznat už tehdy, když kolem vás prošel, taky nebylo bůhvíjaký terno.

A pak tam byla taky Marylin. Na Patti jsem byla celkově popáté, tak už zhruba tuším, jak vypadá její publikum, ale Marylin mi vyrazila dech. Doslova. Nejdřív jste ji cítili. Výrazný parfém na platinový blondýně s drápkama, která na koncert vyrazila v černých koktejlkách odhalujících její opálení a šperky v dekoltu a v páskových sandálech na podpatku. Na prstě se jí třpytil démant. A stoupne si rovnou přede mě, asi abych se mohla kochat jejíma peroxidovejma pačesama. Grrr. Ksakru, chci bejt V.I.P.

Před koncertem.