Když můj šéf na vánočním večírku všem oznamoval snížení mého úvazku ve prospěch částečného úvazku mé kolegyně, cítila jsem na sobě soucitné pohledy ostatních. Když jsem navíc později vysvětlila, že já sama jsem svůj úvazek nabídla, bylo nepochopení ještě větší. "Proboha proč??? Vždyť budeš mít míň peněz!"
Proč...?
Protože mou nejcennější komoditou je ČAS.
Mileráda uvidím na své výplatní pásce o pár tisíc míň, když každý den budu moct jít domů o hodinu či dvě dříve. Ty dvě hodiny totiž znamenají hrozně moc.
Poprvé po jedenácti letech jsem šla v lednu domů za denního světla.
Poprvé po jedenácti letech se mi podařilo nakoupit cestou domů (aniž bych musela jít kilometr do Alberta a pak táhnout nákup pěšky další kilometr a půl domů). Obchody u nás totiž jinak zavírají v pět nebo šest hodin a já domů přijížděla po šesté.
Když jdu domů z práce, jsou na ulici lidi a auta. Dost nezvyk, obvykle tam bývá vymeteno.
Když přijdu domů z práce, mohu v klidu šít třeba i několik hodin.
Konečně si na návštěvu úřadů nebudu muset brát dovolenou.
Po asi dvou třech letech, kdy jsem na sobě pozorovala vyhoření a neustále přemýšlela, jak z toho srabu ven, najednou nechodím domů úplně umlácená a nechce se mi zvracet, když vidím angličtinu.
Jsou to jen dvě hodiny denně. Sto dvacet minut. A tolik možností, jak je strávit. Jinak než prací.
Bezva přístup. Škoda, že k nám nedorazí trend ze zahraničí - pracovat 7 hodin. Je zbytečné v práci trávit 9 hodin, když stejně není člověk 100% koncentrovaný, akorát dělá chyby a cítí se vyhořený, jak píšete víc. Změně fandím a určitě to za to stojí!
OdpovědětVymazatNaprosto souhlasím. Když se k tomu přidá ještě navíc dojíždění, je člověk paralyzovaný jenom prací a časem stráveným v dopravním prostředku. Žádná kultura, sport, volnočasová aktivita ve všední den. Dá se to snést, dokud je práce nová nebo pestrá, případně pokud se po čase nabízí nějaká atraktivní změna. Pokud toto chybí, vyvolává to jenom stres a osobní krizi... Toť můj pohled.
OdpovědětVymazatPerfektní článek. Moje kamarádka po pravidelných 10-12 hodinách v práci dospěla k tomu, že pokud už si nepamatuje, jak vypadá její manžel, je asi něco špatně. A půjde na volnou nohu. Času bychom si měli vážit všichni, on ten život totiž zas tak dlouhý není...
OdpovědětVymazatKrásné a hodnotné rozhodnutí :)
OdpovědětVymazatJen na okraj: dopracovala jsem se sem přes Fler :) Je mi líto, že Ingmaři už nejsou a z komentů jsem pochopila Váš důvod pro ukončení výroby. No, hodně výrobců také obchází info o "hračce" a uvádějí "dekorace". To by možná byl způsob, jak vrátit Ingmara mezi lidi :) Je totiž opravdu úžasný a možná, jak popisujete v článku, jednoduchý na výrobu... přesto je prostě originál a neopakovatelný.
Držím palce, ať se daří! :)
A PS: s radostí jsem zjistila, že se možná občas míjíme ve stejném městě :)
Jolana
Bohužel v současné době není možné nijak obejít označení "hračka". Nelze výrobek nazvat "dekorací", "autorskou hračkou", "není určeno jako hračka pro děti" atd. Pokud vybízí dítě ke hraní, je to hračka a nelze s tím nic udělat. Tipla bych si, že tak 99 % výrobců na Fleru prodává hračky v rozporu se zákonem, protože nemají (drahou) certifikaci. Je dost škoda, že účelem příslušné směrnice bylo zamezit přílivu nekvalitní asijské produkce, ale zároveň se s tím zlikvidoval handmade trh s hračkami. Ne že by tedy prodej hraček (a předmětů spadajících pod definici hračky) na Fleru skončil, to určitě ne, protože právní povědomí tamních prodejců bývá mizivé a - přiznejme si to - kde není žalobce, není ani soudce. Když jsem se ale já sama rozhodovala, jestli budu dál prodávat Ingmara a Mačku a porušovat při tom předpisy, nebo výrobu ukončím, zvolila jsem to druhé...
OdpovědětVymazatDěkuji za vysvětlení. Určitě máte pravdu, zvolila jste "čistou hru", hru dle pravidel. A jak sama říkáte, bohužel toto opatření dává zelenou hračkám (nejenom) z Asie. Je to opravdu škoda. Myslím, že je i na rodičích, aby rozhodli, kterou hračku svému dítěti pořídí, když posoudí materiál, ze kterého je hračka vyrobena, samozřejmě věk dítěte... Je to škoda a opravdu mne to mrzí. A děkuji za Váš čas :) Mějte se pěkně, Jolana
VymazatPřeji vám to a závidím, je to můj sen, pracovat na částečný úvazek, nebýt v práci od nevidím do nevidím a mít čas na věci, co mě baví. Ale to bych musela nejdřív vyhrát ve Sportce nebo si najít bohatého sponzora. Místo snění raději sháním další přivýdělky a brigády a modlím se, abych do výplaty nějak vyšla. Potřebuji ještě pár inspirativních článků, abych sebrala odvahu, přestala poslouchat sýčky kolem sebe, že koníček mě neuživí, nechala práce, která není zaplacená a začala se věnovat tomu, co mě baví, naplno. Tak díky za článek.
OdpovědětVymazat