inspiromat banalit

Colours sotva začaly a já mám pocit, že v následujících třech dnech už jen sotva uvidím něco lepšího než včerejší Moniku Načevu s Michalem Pavlíčkem a DJ Five. Laťka je teď každopádně hodně vysoko!

Večer jsme se rozhodli vzdorovat mediální masáži, ignorovat Michaela Nymana a vydat se až na půl desátou do Tentu na Načevu. Tent! Bože! Ještě dnes si pamatuju více než jasně loňský koncert Lou Rhodesový. Příšerná nuda a příšerný vedro. Prostě jak když jste za horkého letního dne ve stanu. Tentokrát to vypadalo, že nás tyto vjemy minou, za prvé byl už večer a za druhý minimálně tolik lidí, co už bylo uvnitř, postávalo kolem. Včetně nás. Ale my byli nezdolní. Ti méně odolní odcházeli ještě před začátkem (koncert se posunul, což někteří nevydýchali), někteří odešli prostě proto, že si spletli stage a chtěli na Tata Bojs, a někteří odešli dřív, možná kvůli vzduchu a možná chtěli dobré místo na hoších z Hanspaulky a slečnách z Koreje. Sečteno a podrženo, minimálně polovinu koncertu jsme byli uvnitř, se slušným výhledem a já jen litovala, že nejsem u pódia a nesmím fotit zrcadlovkou.

Koncert to byl vynikající, spojení drsnýho hlasu Načevy s Pavlíčkovou kytarou a elektronikou bylo vskutku elektrizující. A došlo i na chvilku nostalgie, když zaznělo „každej si hledá svý / kam sebe vrazit / každej si hledá svý...“ a já se přenesla do doby svý gymnaziální docházky, kdy jsem tuhle píseň a klip k ní milovala.

Bylo mi jasný, že po tomhle už na Tata Bojs jít nemůžu. Nevydejchala bych tu křehkost akustickýho vystoupení a asi bych na ně dostala stejnou alergii jako na Kryštof (Ostraváci a fanoušci prominou).

Dokonce jsem byla tak plna dojmů, že jsem si ani nedala langoš, jak jsem si slibovala. Roli pažravce za mě převzal Kocourek a jeho nutellová palačinka.

Fotky vesměs „umělecký“, byl už večer, což kompakt nemá vůbec rád. Od pódia jsem byla příliš daleko na to, aby šly pořídit nějak smysluplný fotky, takže jen jedna jako důkaz toho, že jsem tam byla a Načevu viděla. :-)