• Home
  • O mně
    • Rozhovor Generace 21
    • Rozhovor Fler Mag
    • Ona Dnes
    • Rozhovor na blogu Lenky Veverkové
  • Recepty
    • Sladká jídla
    • Slaná jídla
  • Kurzy

inspiromat banalit

První letošní jahodu jsem měla sice už v pondělí, ale snědla jsem ji dřív, než mě napadlo, že bych ji mohla zadokumentovat. Tak tady jsou tedy alespoň mé v pořadí druhé jahody...

K Hanifovi Kureishimu mám velice vřelý vztah. Je to jeden z mála spisovatelů, které jsem viděla na vlastní oči – to když svého času předčítal v Brně ze své knihy Buddha z předměstí. Ten den byl vůbec skvělý den, asi vůbec nejhezčí z mých vysokoškolských studií, já dostala zápočet z lingvistiky, byl Semestrend a k tomu Hanif Kureishi. Po čtení následovalo neformální setkání a já si nechala dát od Hanifa Kureishiho autogram do indexu. Na jeho počest se pak několik našich kocourů jmenovalo Hanif.

Kocouři jsou dávno pryč, index je na dně krabice s memorabiliemi, ale Buddha z předměstí je pořád knihou, která mě baví, dokonce byla jako jedna z prvních odstěhovaná do Ostravy. Proto když jsem v edinburském knihkupectív Blackwell objevila Kureishiho poslední román Something to Tell You a vzadu na obálce stálo, že to je jeho další mistrovský kus ve stylu Buddhy z předměstí, knihu jsem koupila a takřka jedním dechem přečetla.

Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách. První je ve druhé polovině sedmdesátých let nebo na počátku let osmdesátých, kdy hlavní hrdina Jamal studuje na univerzitě, kde potkává dívku svého srdce Ajitu, kvůli níž se dopustí činu, který na něm v následujících desetiletích leží jako stín a kvůli kterému onu dívku také ztrácí. K jejich dalšímu setkání dojde až v novém tisíciletí. Z Jamala se mezitím stal renomovaný psychoanalytik, který se chtě nechtě vrací k událostem před takřka třiceti lety, zároveň se snaží vyřešit svůj vztah k manželce, od níž je odloučen a s níž má pubertálního syna.

Ovšem hovořit o Jamalovi jako o hlavním hrdinovi není zcela přesné. Je sice vypravěčem a jeho příběh je v centru knihy, nebyl by ale úplný bez příběhů dalších postav, pro které by označení vedlejší nebylo fér, na to jsou až příliš plastické. Ať už je to Jamalova sestra Miriam, který by byla společenským outsiderem, i kdyby se u ní projevil jen jeden z jejích rysů (natožpak kombinace pákistánského původu, alternativního života, excentrického vzhledu s řadou tetování, bez legálních příjmů, s kupou dětí od několika otců), Jamalův přítel Henry, divadelní režisér a intelektuál s komplikovaným vztahem k bývalé ženě a dospívajícím dětem, který prostřednictvím Miriam objevuje svět, který do té doby nepoznal (londýnské swingers kluby), bratr Ajity, gay, z něhož se stal úspěšný zpěvák, který ale popírá svůj původ, Omar, bývalý majitel prádelen, který tento byznys opustil a vrhl se na produkování televizních reality show a vstoupil do politiky (ano, je to onen Omar z filmu My Beautiful Laundrette, k němuž Kureishi napsal scénář).

Bylo by jen obtížné líčit tady všechny dějové linky – navíc bych vás připravila o čtenářský zážitek z této barvitě, zábavně a otevřeně napsané knihy. Bohužel si ji budou moci přečíst jen ti zběhlí v angličtině (či jiném jazyce, do kterého byla přeložena) – je totiž jen málo pravděpodobné, že by se ji někdo rozhodl přeložit a vydat u nás.

Původně publikováno na blogu iDnes.
... řekli si na radnici v Poděbradech a poslali je do podchodu u nádraží.

Stalo se toto:

Podchod spojující lázeňský park, nádraží a čtvrť Žižkov vypadal nevábně.

Radnice se rozhodla konat.

Eklhaftní studené bílé stěny s nepovedenými tagy a vzkazy o tom, kdo koho miluje, kdo je k...a a kdo ubožák, budou zakryty výjevy z dějin města.

Ještě do prázdnin má být hotovo.

Epesní.

Řádění legálních sprejerů v podchodu se kolemjdoucím líbí.

I mně.


Do konce června budou obrázky na obou stěnách.Autoři nazvali svou práci Labyrint.Poděbrady v 17. století.

Pečeť města.Král Jiří z Poděbrad.
Znak města a pohled na zámek a Labe s výletní lodí.
Poděbradský zámek a král Jiří z Poděbrad.
Základní škola TGM.
Léda s labutí z lázeňského parku.
Sklářská tradice.
Poděbrady v evropském kontextu.Stav k 25. květnu ráno.
Cyklistické Polabí.

Původně publikováno na blogu iDnes.
O marketingových hotentotech, obilovinách pro filozofy a cizácké přehlásce.

Někdy se firmy opravdu chovají jako hotentoti. Dost na tom, že Opavia vytvořila řadu výrobků s názvem Zlaté, čímž z hlediska češtiny vznikly paskvily typu Zlaté Esíčka. Nikoho to evidentně netrápí. Obchod je obchod a grafická jednotnost značky vítězí nad gramatikou.

Teď zase s inovací vyrukovala společnost Emco. Asi jí přijde, že výrobců müsli je dost, tak proč se neodlišit pravopisem. Od března své výrobky označuje Mysli.

Na první pohled dobrý marketingový tah. Šla jsem si koupit do kantýny něco na svačinu a červený nápis Mysli na krabici mě praštil do očí. Hezká slovní hříčka, říkám si. Müsli – mysli. Mysli na zdraví, to jde, možná tomu někdo i uvěří. Krabici jsem zakoupila a později podrobila zkoumání. Málem mi při tom zaskočilo.

Emco se totiž rozhodlo zcela rezignovat na pravopis slova müsli a nahradilo ho ve všech případech variantou Mysli. To, co funguje v názvu výrobku, působí při dalším použití poněkud křečovitě. Nevěřícně jsem koukala na skvosty typu křupavé Mysli, Mysli lehké a křehké, složení Emco Mysli a nevěděla, jestli se mám smát, nebo plakat.

Pohled na webovou stránku mě přesvědčil o tom, že Emco müslí... pardon... myslí především na naši bránici. Příležitostí k jejímu procvičení nabízí opravdu dost. „Základem Mysli jsou kvalitní ovesné vločky, nejhodnotnější obilovina s vyváženým poměrem rozpustné a nerozpustné vlákniny a vysokým obsahem bílkovin a minerálních látek.“ No vida, tolik filozofů se po staletí zaobíralo otázkou, co je to mysl, aniž by našli kloudnou a jasnou odpověď, až přišlo Emco a všem vypálilo rybník!

Ovšem Emco konzumenty vzdělává nejen ve filozofii, ale snaží se proniknout i na pole jazykovědy. Jako správný jazykový purista dbající o čistotu mateřského jazyka a jako zdatný obchodník pečující o pohodlí zákazníka tvrdí, že pravopis slova müsli je příliš složitý, musí se při něm přemýšlet a přehláska navíc není ani součástí české abecedy. Ach ano. Pryč s onou cizáckou přehláskou! Pišme ypsilon, abychom nemuseli přemýšlet nad pravopisem, a raději věnujme ušetřenou energii přemýšlením o svém zdraví. Můžeme si k tomu jako hudební kulisu pustit třeba Richarda Mylera nebo Ivu Frýlingovou.

A to já ne. Nad pravopisem přemýšlet budu, a protože jsem přemýšlením o tom, jak hotentotsky se chovají některé společnosti, ztratila spoustu energie, jdu si dát müsli.

Původně publikováno na blogu iDnes.
The sea, the sea!
Fotka vznikla v Edinburku, na pláži ve čtvrti Portobello. Nejdřív jsem se snažila vyfotit moře jen tak, bez jakýchkoli dalších efektů, ale pořád mi to přišlo takové... fádní. Prostě moře. Vlny, písek, nebe. Až po chvíli mě napadlo, co to udělá, když zazoomuju. Zoomování ve dne mi většinou moc nevychází, aby bylo vůbec něco vidět, musí se většinou použít trochu kratší čas, a tudíž se musí zoomovat rychleji. Tahle fotka byla můj jediný pokus. Možná by šla trochu ztmavit, aby víc vyniklo nebe, ale já se nakonec rozhodla ji nechat úplně bez úprav. V konečném efektu to je opět moře – vlny, písek a nebe, jen trochu abstraktnější, vzdáleně připomínající možná spíš malbu než fotku...
Svého času jsem byla zcela unešena diskusním fórem na living.cz. Zejména sekce Aranžování byla velice inspirativní. Dodnes vzpomínám na kuchyň ozdobenou technikou dekupáže nebo na zcela vážně míněné vlákno o tom, jak co nejkreativněji využít papírové ruličky od záchodového papíru. Možná tomu nebudete věřit, ale bylo tam dost nápadů. Mně se nejvíc líbil ten, který radil, aby dotyčná dala ruličky do papírových tašek a odnesla do kontejneru.

Ovšem navzdory svému cynickému pohledu na lidovou rukodělnou činnost mám taky čas od času potřebu něco tvořit. Naposledy jsem dostala nápad na háčkovanou šálu. Šály mám ráda a háčkování taky, protože rychle přibývá a navíc se dá na rozdíl od pletení lehce provádět třeba i ve vlaku, aniž by člověk ohrožoval spolucestující, případně na výhybkách ztrácel očka.

O vzoru jsem měla jasno od prvopočátku. Filetová technika střídající vyplněná a prázdná okénka mi připomněla mozaiku a mozaika, to jsou.... space invaders.

Ano, oni space invaders, které jsem lovila v Paříži a kterých je pár i v Praze. Zagooglovala jsem a tady jsem našla pár vzorů pro pletení, které se dají ale bez problémů použít i v háčkování. Příze je směs viskózy a bavlny, jen pozor, viskóza je celkem těžká, takže je třeba počítat s tím, že bude šála poněkud táhnout k zemi. Na šálu dlouhou 190 cm a širokou 15 cm jsem potřebovala tři klubíčka po 50 g. Na uháčkování mi stačila jedna cesta do Ostravy plus tak dvě hodiny navíc.

Věřím, že dámy z Aranžování by při pohledu na mou spejsinvejdří šálu jen zaplesaly a možná by mě i označily za šikulku. Ojojoj!!!

Září 1982, první školní den. Já a strejda Venda.

17. května 2009. Já a Kocourek.Kvízová otázka: co mají muži mého života společného? ;-)
Adam's Apple

Další z mých pokusů o černobílou fotku. Tentokrát foceno rovnou v černobílém módu.

Nejprve k tématu. Ovoce nebo zelenina - člověka v první řadě napadně nějaká pěkná makro fotka nebo něco pestrého, přepestrého. Jenže já musím mít furt něco extra, tak jsem šla proti proudu a udělala fotku, kde má jablko sice důležitou roli, ale pozornost není zaměřena jen na něj. Fotka a kompozice mě napadly, když jsem viděla Kocourka, jak se válí na gauči a chroupe při tom dílky jablek. Jablko v ruce muže - jasná asociace s Adamem, navíc z obličeje je vidět jen část, tak můžeme jen tušit, jak se tento Adam asi tak tváří. Oči vypadají zkoumavě, ale co ten zbytek? Směje se? Nebo vyčkává, co se bude dít dál? :-)

Fotka tedy byla focena rovnou černobíle, ale později doupravena (ztmavena, lehce změněn kontrast a úroveň černé), aby vynikla kresba ruky držící jablko.

A jsem velice pyšná na slovní hříčku v anglickém názvu fotky. Adam's Apple odkazuje na Adamovo jablko, ale zároveň to je označení mužského ohryzku...
Včera jsem se v diskusi na blogu iDnes rozohnila. „Kluk od lopaty“ tam odpublikoval článek obhajující jmenování slovensky hovořícího ministra, ve kterém nadělal tolik hrubek, až jsem si řekla: Hochu, sice tvrdíš, jak je pro nás slovenština přirozená a jak jí všichni rozumíme, ale měl by ses nejdřív naučit pořádně česky. V diskusi jsem na něj byla hnusná, jak jen Štíři umí být.

Nicméně mě to přimělo se zamyslet nad tím, nakolik je pro nás opravdu slovenština přirozená a co to vlastně znamená, když člověk řekne, že ji umí.

Jmenování slovensky hovořícího ministra mi připadá nanejvýš nešťastné (jen si z hlediska své práce představím, jaké komplikace to může způsobit tlumočníkům a překladatelům...). Ukazuje ale, jak vysoká je u nás míra tolerance vůči Slovensku, Slovákům a slovenštině. Tipla bych si, že kdyby byl jmenován ministrem dopravy třeba Polák a na své první tiskovce oznámil, že ještě neumí pořádně česky, a proto bude mluvit polsky, asi by se na jeho podporu podobné blogy nepsaly. Prostě slovenština má v našich očích zvláštní postavení.

Je tady ovšem velké ALE. Pokud napíšu „v našich očích“, myslím tím oči lidí, kteří vyrostli ve federaci, slovenštinu slyšeli z televize i rádia, slovenština k nim pronikala z filmu i hudby. Prostě nás všech, kteří jsme alespoň tak staří, abychom si pamatovali, že jsme spolu s Tublatankou zpívali, že to skúsime cez vesmír a že jsme dieťa plameňov. A taky si nikdy nespletem Ďurindu s Dzurindou.

Řekla bych, že všichni, kdo patří k mladší generaci (tak do dvaceti pětadvaceti let), se slovenštinou mít problémy budou. Nebudou ji považovat za svůj druhý jazyk, ale za jazyk, kterému celkem rozumějí, ale možná jen o krapet víc než třeba polštině. Kdo nevěří, ať běží například do některého obchodu s módou patřícího do řetězce, jehož personál budou z jisté části tvořit právě mladí Slováci. Sledujte, jak mladí Češi reagují u pokladny na jejich otázky ve slovenštině: zaražený pohled a „Cožeee?“.

Ono to tedy není se znalostí slovenštiny horké ani u nás, kdo na konverzaci se Slovákem reagujeme bryskněji a inteligentněji. Jezdím na Slovensko od svých šesti let, od patnácti víceméně pravidelně každý rok (i několikrát do roka). Slovensky rozumím, ve slovenštině čtu prakticky tak rychle jako v češtině, psát neumím. V jedné větě bych udělala stejně hrubek jako „kluk od lopaty". Nebyla bych teda schopná do slovenštiny překládat, ještě mám příliš živě v paměti historku jedné své známé, jejíž český známý v evropských strukturách tvrdil, že kromě své mateřštiny zvládá i slovenštinu a následně v právním textu slovo řád přeložil jako riad. Proč ne, že? Zní to podobně a čeština je slovenštině přece tak podobná. Až na to, že řád se řekne poriadok a riad znamená nádobí.

Ona není ani sranda ze slovenštiny tlumočit. Další příběh další známé, která tlumočila na plynárenské konferenci; až na místě jí řekli, že jedna z přednášek bude ve slovenštině, ale to přece nebude problém, protože slovensky umí každý Čech, ne? Má známá prožila velmi pernou chvilku, když se v oné slovenské přednášce hovořilo o lieviku, nějak to zašumlovala a o přestávce se zeptala, co to proboha ten lievik je. Trychtýř.

Já jakožto škodolibý Štír mám takový svůj malý osobní test. Když se někdo holedbá, jak skvěle ovládá slovenštinu, zeptám se ho na význam tří slov. Když je zná, pokývám uznala hlavou, když ne, pošlu ho koupit si slovník. Ona tři slova zní: kôstka, orgován a kiahne.

Tak co, jak byste dopadli v mém testu vy? A žádné googlování!

Někdy se firmy opravdu chovají jako hotentoti. Dost na tom, že Opavia vytvořila řadu výrobků s názvem Zlaté, čímž z hlediska češtiny vznikly paskvily typu Zlaté Esíčka (a nikoho to asi moc netrápí), teď zase s inovací vyrukovalo Emco. Asi jim přijde, že výrobců müsli je dost, tak proč se neodlišit pravopisem. Od března své výrobky označuje Mysli.

Na první pohled dobrý nápad. Šla jsem si koupit do kantýny něco na svačinu a červený nápis Mysli na krabici mě praštil do očí. Hezká slovní hříčka, říkám si. Müsli – mysli. Mysli na zdraví, to jde, možná tomu i někdo uvěří. Krabici jsem zakoupila a později podrobila zkoumání. Téměř mi při tom zaskočilo.

Emco zcela rezignuje na pravopis slova müsli a nahrazuje ho ve všech případech variantou mysli. To, co funguje v názvu výrobku, působí při dalším použití trapně. Trochu mi to připomíná onen výrok o tom, že opakovaný vtip už není vtipem. Křupavé mysli, mysli lehké a křehké...

„Základem Mysli jsou kvalitní ovesné vločky, nejhodnotnější obilovina s vyváženým poměrem rozpustné a nerozpustné vlákniny a vysokým obsahem bílkovin a minerálních látek.“ No vida, tolik filozofů se po staletí snažilo najít odpověď na otázku ohledně mysli, až přišlo Emco a všem vypálilo rybník!

Podle firmy je pravopis slova müsli příliš složitý, musí se při něm přemýšlet a přehláska navíc není ani součástí české abecedy. Ach ano. Pryč s onou cizáckou přehláskou! Pišme ypsilon, abychom nemuseli přemýšlet nad pravopisem, a raději věnujme ušetřenou energii přemýšlením o svém zdraví.

A to já ne. Nad pravopisem přemýšlet budu, a protože jsem přemýšlením o tom, jak hotentotsky se chovají některé společnosti, ztratila spoustu energie, jdu si dát müsli.

P.S. Vyobrazené müsli/mysli je neskutečně hnusné. To jen tak pro info.

Na posledním srazu bloggerů iDnes se mě ptal Patrik Banga, jestli taky máme stejný problém jako on a jeho partnerka - že totiž vžycky fotí jeden z nich, a tím pádem nemají skoro žádné společné fotky. Něco na tom bude. Úkol na výlet do Edinburku tedy zněl: pořídit nějaké společné fotky!

Při focení zrcadlovkou se ale vyskytne velký technický problém. Objektiv není dost široký, a my se tak horko těžko vejdeme do záběru. Navíc je zrcadlovka těžká, tudíž je při focení třeba spolupráce obou fotografovaných. Ale i tak má Kocourek jiskru v oku! :-)
Mnohem lepší řešení je kompakt. S ním se můžete fotit proti slunci pod horou...
...i na hoře se sluncem proti vám. Občas se společné focení dá ošálit focením stínů.Nebo se dá využít zrcadlo. "Prodlužovací" zrcadlo před Camerou Obscurou poblíž edinburského hradu.
Máme malý nožičky!!!A tady je zase máme dloooooohéééé a tenkééééé.Jenže nakonec to dopadne stejně tak, že člověk nakonec fotí toho druhého....

... nebo je natolik fascinován svým odrazem, že fotí sám sebe... ;-)A pohledem na mou dlouhou a superštíhlou nohu končí i seriál fotek z Edinburku. Jste dobří, že jste ten nápor banalit zvládli! Cheers! :-)
V Edinburku žije skoro půl milionu lidí. Tyhle lidi jsme potkali my.

Když jsem na pláži uviděla tuhle slečnu, myslela jsem si v první chvíli, že jde o zuhlenatělou mrtvolu. Celá v černém, v podivné schoulené pozici, bez pohybu. Drama queen. Není nad to, vybrat si pro exhibici svých pocitů frekventovanou pláž, na kterou chodí lidi venčit psy. :-) Když jsme se po pláži vraceli nazpět, slečna tam už nebyla. Celkem mě mrzí, že jsem neviděla, jak se po tomhle teatrálním vystoupení zvedla a šla domů.U jednoho z domů na pláži. Slečna v ve fuchsiovém trikotu a tyrkysové krinolíně a návlecích vběhla dovnitř a za chvíli zase ven, nasedla do auta a odjela. Kam proboha chodí místní takhle oblečení???
Punk's not dead. Vyfoceno chvilku po fuchsiově-tyrkysové slečně. Začínám mít pocit, že obyvatelé Edinburku jsou ... zvláštní.
Pro svou cestu do Edinburku jsme si vybrali skvělý termín: Rugby Weekend. Město je plné fanoušků v dresech, s vlajkami a šálami. Pár kousků je i v našem penzionu. Stáli by za vyfocení, ale neodvážila jsem se. Tak alespoň slovy: jeden týpek jako by vypadl z Trainspottingu, klidně by mohl být Spudův mladší brácha, dready, přes ně nataženou pletenou čapku, dres, džíny a k nim naleštěné černé polobotky, příšerný akcent, v podstatě jen samohlásky přerušované glottal stops. U snídaně si moc rozumí s postarším manželským párem, tak kolem šedesátky, paní v dresu s nášivkami, náruživě diskutuje o rugby. Podle vzhledu má kromě rugby ráda i solárium... :-)
S oudoorovým oblečením si v Edinburku nikdo moc hlavu neláme. Pro lezení po skalách slečna zvolila tenisky, šortky, tričko a černou koženou kabelku, kterou lze nosit přes rameno i v ruce.
Tento pár zvolil pro svůj nedělní výlet na Arthur's Seat nedbalou eleganci. On sako a oprané džíny, ona tmavé džíny, krátkou koženou bundu, černé boty na podpatcích a černou koženou kabelku.Počasí nám při naší cestě do Edinburku skutečně přálo, svítilo sluníčko a bylo hezky. Tak patnáct stupňů. Základem mého oblečení byla červená kožená bunda v kombinaci s tričkem a mikinou, džíny a martensky.
V pátek jsme viděli v moři skupinu plavců v neoprénech. Nechápali jsem, jak v tom moři mohou vydržet.
V neděli jsme viděli tuto dámu, jak se koupe jen v tílku a kalhotkách. Nechápeme to dodnes.
Poslední procházka po pláži byla vskutku dramatická. Po koupající se ženě jsme o pár set metrů dál viděli, jak z moře vytahují auto... Nikdo mi už nevymluví, že Edinburk není městem excentriků! Bonus ze hřbitova Greyfriars: nevzpomínám si, že bych kdy viděla náhrobní kámen věnovaný památce "drahého přítele". Prostě jen tak, bez jména...
  • Starší příspěvky →
  • ← Novější příspěvky

O mně

Anna Bednaříková
Pletu, šiju, vařím, peču, fotím.

Facebook

Archiv

  • ►  2018 (1)
    • ►  srpna (1)
  • ►  2015 (14)
    • ►  září (2)
    • ►  července (2)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (1)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2014 (41)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (11)
    • ►  září (4)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (3)
    • ►  června (3)
    • ►  května (3)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (2)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2013 (34)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  června (4)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2012 (43)
    • ►  prosince (5)
    • ►  listopadu (4)
    • ►  října (4)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (10)
    • ►  července (2)
    • ►  června (3)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (6)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2011 (132)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (5)
    • ►  října (7)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (16)
    • ►  července (17)
    • ►  června (10)
    • ►  května (30)
    • ►  dubna (13)
    • ►  března (9)
    • ►  února (7)
    • ►  ledna (11)
  • ►  2010 (157)
    • ►  prosince (18)
    • ►  listopadu (12)
    • ►  října (10)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (9)
    • ►  července (20)
    • ►  června (11)
    • ►  května (15)
    • ►  dubna (14)
    • ►  března (15)
    • ►  února (13)
    • ►  ledna (14)
  • ▼  2009 (179)
    • ►  prosince (12)
    • ►  listopadu (15)
    • ►  října (11)
    • ►  září (11)
    • ►  srpna (14)
    • ►  července (23)
    • ►  června (21)
    • ▼  května (20)
      • Jahody
      • Hanif Kureishi: Something to Tell You
      • Sprejeři patří do podzemí
      • Müsli na mysli
      • 53 – Jezero nebo oceán
      • Lidová tvořivost
      • Tralalá, ty taky
      • 25 - Ovoce nebo zelenina
      • Samozřejmá znalost slovenštiny? Nenechte se vysmát
      • Hotentoti
      • Edinburgh - the tae o us
      • Edinburgh - fowks
      • Edinburgh - whit tae dae: tap o the brae
      • Edinburgh - whit tae dae: runnin
      • Edinburgh - whit tae dae: the sea
      • Edinburgh - whit tae ate
      • Edinburgh - whir tae stae
      • Edinburgh - how tae git thair
      • 26 - Co vám evokuje nějakou píseň
      • Holguji Ostravě
    • ►  dubna (14)
    • ►  března (12)
    • ►  února (11)
    • ►  ledna (15)
  • ►  2008 (109)
    • ►  prosince (18)
    • ►  listopadu (11)
    • ►  října (10)
    • ►  září (7)
    • ►  srpna (6)
    • ►  července (14)
    • ►  června (8)
    • ►  května (8)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (8)
    • ►  února (6)
    • ►  ledna (8)
  • ►  2007 (20)
    • ►  prosince (8)
    • ►  listopadu (5)
    • ►  října (7)

Rádi jste si přečetli

  • Sweettoothday - pišingr
    Sweettoothday speciálně pro Yrenaisnu. Vždycky jsem si myslela, že pišingr je cosi jako piškot.  Z omylu mě vyvedla kamarádka, která Pischi...
  • Cena montáže kuchyně IKEA (Černý Most)
    Nechci z Inspiromatu dělat nějakou poradnu pro spotřebitele, ale jelikož posledních pár týdnů jsem měla co do činění s návrhem, dopravou a m...
  • Platýs
    V souvislosti s avizovanou stavbou domu podle návrhu Jana Kaplického se objevil zajímavý jazykový úkaz. Připomíná vila svým tvarem platýze ,...
  • Sweettoothday - melasový koláč
    Na Vánoce jsem pekla pepparkakor, zůstala mi po něm v lednici takřka plná láhev zlatého sirupu. Na štědrovečerního kapra mi zůstala památ...
  • Seznam receptů - sladká jídla
    Bábovka Banánové brownies Banketletter Berliner Luft (dort) Berliner Luft (pěna) Bezinkové želé Biskupský chlebíček Bolas de Berlim...
  • Smalt Art 2011 - Jitka Svobodová
    Kouř IV (62 xx 62 cm)
  • Seznam receptů - slaná jídla
    Bramboračka  Bramborový salát s křenem Cizrna na paprice Cuketový salát s lískovými ořechy  Červená čočka s tamarindem Dýňová polévka ...
  • 47 - Schody
    Fotka schodů ve Vítkovicích byla původně pořízená z tramvaje cestou do IKEA. Nebyla nijak pozoruhodná, ale nesmazala jsem ji, co kdyby se ...
  • Megera, magor a blbec
    Dneska to je devět let, co jsem udělala státnice a stala se ze mě oficiálně megera. Kdyby byl můj akademický titul dítě, už by na mě dávno...
  • Sprejeři patří do podzemí
    ... řekli si na radnici v Poděbradech a poslali je do podchodu u nádraží. Stalo se toto: Podchod spojující lázeňský park, nádraží a čtvr...
  • Domovská stránka
Created by ThemeXpose. All Rights Reserved.