května 2009 | inspiromat banalit

K Hanifovi Kureishimu mám velice vřelý vztah. Je to jeden z mála spisovatelů, které jsem viděla na vlastní oči – to když svého času předčítal v Brně ze své knihy Buddha z předměstí. Ten den byl vůbec skvělý den, asi vůbec nejhezčí z mých vysokoškolských studií, já dostala zápočet z lingvistiky, byl Semestrend a k tomu Hanif Kureishi. Po čtení následovalo neformální setkání a já si nechala dát od Hanifa Kureishiho autogram do indexu. Na jeho počest se pak několik našich kocourů jmenovalo Hanif.

Kocouři jsou dávno pryč, index je na dně krabice s memorabiliemi, ale Buddha z předměstí je pořád knihou, která mě baví, dokonce byla jako jedna z prvních odstěhovaná do Ostravy. Proto když jsem v edinburském knihkupectív Blackwell objevila Kureishiho poslední román Something to Tell You a vzadu na obálce stálo, že to je jeho další mistrovský kus ve stylu Buddhy z předměstí, knihu jsem koupila a takřka jedním dechem přečetla.

Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách. První je ve druhé polovině sedmdesátých let nebo na počátku let osmdesátých, kdy hlavní hrdina Jamal studuje na univerzitě, kde potkává dívku svého srdce Ajitu, kvůli níž se dopustí činu, který na něm v následujících desetiletích leží jako stín a kvůli kterému onu dívku také ztrácí. K jejich dalšímu setkání dojde až v novém tisíciletí. Z Jamala se mezitím stal renomovaný psychoanalytik, který se chtě nechtě vrací k událostem před takřka třiceti lety, zároveň se snaží vyřešit svůj vztah k manželce, od níž je odloučen a s níž má pubertálního syna.

Ovšem hovořit o Jamalovi jako o hlavním hrdinovi není zcela přesné. Je sice vypravěčem a jeho příběh je v centru knihy, nebyl by ale úplný bez příběhů dalších postav, pro které by označení vedlejší nebylo fér, na to jsou až příliš plastické. Ať už je to Jamalova sestra Miriam, který by byla společenským outsiderem, i kdyby se u ní projevil jen jeden z jejích rysů (natožpak kombinace pákistánského původu, alternativního života, excentrického vzhledu s řadou tetování, bez legálních příjmů, s kupou dětí od několika otců), Jamalův přítel Henry, divadelní režisér a intelektuál s komplikovaným vztahem k bývalé ženě a dospívajícím dětem, který prostřednictvím Miriam objevuje svět, který do té doby nepoznal (londýnské swingers kluby), bratr Ajity, gay, z něhož se stal úspěšný zpěvák, který ale popírá svůj původ, Omar, bývalý majitel prádelen, který tento byznys opustil a vrhl se na produkování televizních reality show a vstoupil do politiky (ano, je to onen Omar z filmu My Beautiful Laundrette, k němuž Kureishi napsal scénář).

Bylo by jen obtížné líčit tady všechny dějové linky – navíc bych vás připravila o čtenářský zážitek z této barvitě, zábavně a otevřeně napsané knihy. Bohužel si ji budou moci přečíst jen ti zběhlí v angličtině (či jiném jazyce, do kterého byla přeložena) – je totiž jen málo pravděpodobné, že by se ji někdo rozhodl přeložit a vydat u nás.

Původně publikováno na blogu iDnes.

O marketingových hotentotech, obilovinách pro filozofy a cizácké přehlásce.

Někdy se firmy opravdu chovají jako hotentoti. Dost na tom, že Opavia vytvořila řadu výrobků s názvem Zlaté, čímž z hlediska češtiny vznikly paskvily typu Zlaté Esíčka. Nikoho to evidentně netrápí. Obchod je obchod a grafická jednotnost značky vítězí nad gramatikou.

Teď zase s inovací vyrukovala společnost Emco. Asi jí přijde, že výrobců müsli je dost, tak proč se neodlišit pravopisem. Od března své výrobky označuje Mysli.

Na první pohled dobrý marketingový tah. Šla jsem si koupit do kantýny něco na svačinu a červený nápis Mysli na krabici mě praštil do očí. Hezká slovní hříčka, říkám si. Müsli – mysli. Mysli na zdraví, to jde, možná tomu někdo i uvěří. Krabici jsem zakoupila a později podrobila zkoumání. Málem mi při tom zaskočilo.

Emco se totiž rozhodlo zcela rezignovat na pravopis slova müsli a nahradilo ho ve všech případech variantou Mysli. To, co funguje v názvu výrobku, působí při dalším použití poněkud křečovitě. Nevěřícně jsem koukala na skvosty typu křupavé Mysli, Mysli lehké a křehké, složení Emco Mysli a nevěděla, jestli se mám smát, nebo plakat.

Pohled na webovou stránku mě přesvědčil o tom, že Emco müslí... pardon... myslí především na naši bránici. Příležitostí k jejímu procvičení nabízí opravdu dost. „Základem Mysli jsou kvalitní ovesné vločky, nejhodnotnější obilovina s vyváženým poměrem rozpustné a nerozpustné vlákniny a vysokým obsahem bílkovin a minerálních látek.“ No vida, tolik filozofů se po staletí zaobíralo otázkou, co je to mysl, aniž by našli kloudnou a jasnou odpověď, až přišlo Emco a všem vypálilo rybník!

Ovšem Emco konzumenty vzdělává nejen ve filozofii, ale snaží se proniknout i na pole jazykovědy. Jako správný jazykový purista dbající o čistotu mateřského jazyka a jako zdatný obchodník pečující o pohodlí zákazníka tvrdí, že pravopis slova müsli je příliš složitý, musí se při něm přemýšlet a přehláska navíc není ani součástí české abecedy. Ach ano. Pryč s onou cizáckou přehláskou! Pišme ypsilon, abychom nemuseli přemýšlet nad pravopisem, a raději věnujme ušetřenou energii přemýšlením o svém zdraví. Můžeme si k tomu jako hudební kulisu pustit třeba Richarda Mylera nebo Ivu Frýlingovou.

A to já ne. Nad pravopisem přemýšlet budu, a protože jsem přemýšlením o tom, jak hotentotsky se chovají některé společnosti, ztratila spoustu energie, jdu si dát müsli.

Původně publikováno na blogu iDnes.

Včera jsem se v diskusi na blogu iDnes rozohnila. „Kluk od lopaty“ tam odpublikoval článek obhajující jmenování slovensky hovořícího ministra, ve kterém nadělal tolik hrubek, až jsem si řekla: Hochu, sice tvrdíš, jak je pro nás slovenština přirozená a jak jí všichni rozumíme, ale měl by ses nejdřív naučit pořádně česky. V diskusi jsem na něj byla hnusná, jak jen Štíři umí být.

Nicméně mě to přimělo se zamyslet nad tím, nakolik je pro nás opravdu slovenština přirozená a co to vlastně znamená, když člověk řekne, že ji umí.

Jmenování slovensky hovořícího ministra mi připadá nanejvýš nešťastné (jen si z hlediska své práce představím, jaké komplikace to může způsobit tlumočníkům a překladatelům...). Ukazuje ale, jak vysoká je u nás míra tolerance vůči Slovensku, Slovákům a slovenštině. Tipla bych si, že kdyby byl jmenován ministrem dopravy třeba Polák a na své první tiskovce oznámil, že ještě neumí pořádně česky, a proto bude mluvit polsky, asi by se na jeho podporu podobné blogy nepsaly. Prostě slovenština má v našich očích zvláštní postavení.

Je tady ovšem velké ALE. Pokud napíšu „v našich očích“, myslím tím oči lidí, kteří vyrostli ve federaci, slovenštinu slyšeli z televize i rádia, slovenština k nim pronikala z filmu i hudby. Prostě nás všech, kteří jsme alespoň tak staří, abychom si pamatovali, že jsme spolu s Tublatankou zpívali, že to skúsime cez vesmír a že jsme dieťa plameňov. A taky si nikdy nespletem Ďurindu s Dzurindou.

Řekla bych, že všichni, kdo patří k mladší generaci (tak do dvaceti pětadvaceti let), se slovenštinou mít problémy budou. Nebudou ji považovat za svůj druhý jazyk, ale za jazyk, kterému celkem rozumějí, ale možná jen o krapet víc než třeba polštině. Kdo nevěří, ať běží například do některého obchodu s módou patřícího do řetězce, jehož personál budou z jisté části tvořit právě mladí Slováci. Sledujte, jak mladí Češi reagují u pokladny na jejich otázky ve slovenštině: zaražený pohled a „Cožeee?“.

Ono to tedy není se znalostí slovenštiny horké ani u nás, kdo na konverzaci se Slovákem reagujeme bryskněji a inteligentněji. Jezdím na Slovensko od svých šesti let, od patnácti víceméně pravidelně každý rok (i několikrát do roka). Slovensky rozumím, ve slovenštině čtu prakticky tak rychle jako v češtině, psát neumím. V jedné větě bych udělala stejně hrubek jako „kluk od lopaty". Nebyla bych teda schopná do slovenštiny překládat, ještě mám příliš živě v paměti historku jedné své známé, jejíž český známý v evropských strukturách tvrdil, že kromě své mateřštiny zvládá i slovenštinu a následně v právním textu slovo řád přeložil jako riad. Proč ne, že? Zní to podobně a čeština je slovenštině přece tak podobná. Až na to, že řád se řekne poriadok a riad znamená nádobí.

Ona není ani sranda ze slovenštiny tlumočit. Další příběh další známé, která tlumočila na plynárenské konferenci; až na místě jí řekli, že jedna z přednášek bude ve slovenštině, ale to přece nebude problém, protože slovensky umí každý Čech, ne? Má známá prožila velmi pernou chvilku, když se v oné slovenské přednášce hovořilo o lieviku, nějak to zašumlovala a o přestávce se zeptala, co to proboha ten lievik je. Trychtýř.

Já jakožto škodolibý Štír mám takový svůj malý osobní test. Když se někdo holedbá, jak skvěle ovládá slovenštinu, zeptám se ho na význam tří slov. Když je zná, pokývám uznala hlavou, když ne, pošlu ho koupit si slovník. Ona tři slova zní: kôstka, orgován a kiahne.

Tak co, jak byste dopadli v mém testu vy? A žádné googlování!

V Edinburku žije skoro půl milionu lidí. Tyhle lidi jsme potkali my.

Když jsem na pláži uviděla tuhle slečnu, myslela jsem si v první chvíli, že jde o zuhlenatělou mrtvolu. Celá v černém, v podivné schoulené pozici, bez pohybu. Drama queen. Není nad to, vybrat si pro exhibici svých pocitů frekventovanou pláž, na kterou chodí lidi venčit psy. :-) Když jsme se po pláži vraceli nazpět, slečna tam už nebyla. Celkem mě mrzí, že jsem neviděla, jak se po tomhle teatrálním vystoupení zvedla a šla domů.

U jednoho z domů na pláži. Slečna v ve fuchsiovém trikotu a tyrkysové krinolíně a návlecích vběhla dovnitř a za chvíli zase ven, nasedla do auta a odjela. Kam proboha chodí místní takhle oblečení???

Punk's not dead. Vyfoceno chvilku po fuchsiově-tyrkysové slečně. Začínám mít pocit, že obyvatelé Edinburku jsou ... zvláštní.

Pro svou cestu do Edinburku jsme si vybrali skvělý termín: Rugby Weekend. Město je plné fanoušků v dresech, s vlajkami a šálami. Pár kousků je i v našem penzionu. Stáli by za vyfocení, ale neodvážila jsem se. Tak alespoň slovy: jeden týpek jako by vypadl z Trainspottingu, klidně by mohl být Spudův mladší brácha, dready, přes ně nataženou pletenou čapku, dres, džíny a k nim naleštěné černé polobotky, příšerný akcent, v podstatě jen samohlásky přerušované glottal stops. U snídaně si moc rozumí s postarším manželským párem, tak kolem šedesátky, paní v dresu s nášivkami, náruživě diskutuje o rugby. Podle vzhledu má kromě rugby ráda i solárium... :-)

S oudoorovým oblečením si v Edinburku nikdo moc hlavu neláme. Pro lezení po skalách slečna zvolila tenisky, šortky, tričko a černou koženou kabelku, kterou lze nosit přes rameno i v ruce.

Tento pár zvolil pro svůj nedělní výlet na Arthur's Seat nedbalou eleganci. On sako a oprané džíny, ona tmavé džíny, krátkou koženou bundu, černé boty na podpatcích a černou koženou kabelku.

Počasí nám při naší cestě do Edinburku skutečně přálo, svítilo sluníčko a bylo hezky. Tak patnáct stupňů. Základem mého oblečení byla červená kožená bunda v kombinaci s tričkem a mikinou, džíny a martensky.
V pátek jsme viděli v moři skupinu plavců v neoprénech. Nechápali jsem, jak v tom moři mohou vydržet.
V neděli jsme viděli tuto dámu, jak se koupe jen v tílku a kalhotkách. Nechápeme to dodnes.

Poslední procházka po pláži byla vskutku dramatická. Po koupající se ženě jsme o pár set metrů dál viděli, jak z moře vytahují auto... Nikdo mi už nevymluví, že Edinburk není městem excentriků!

Bonus ze hřbitova Greyfriars: nevzpomínám si, že bych kdy viděla náhrobní kámen věnovaný památce "drahého přítele". Prostě jen tak, bez jména...

inspiromat banalit

O mně

Facebook

Archiv

Rádi jste si přečetli