inspiromat banalit

(foto www.origamibijou.com)

Původně publikováno na blogu iDnes.

Jsem čárkař. Asi to bude pracovní deformace, ale když čtu nějaký text, jehož autor má v čárkách evidentně hokej, a buď je pro jistotu seká, kam to jen jde, nebo píše jen tak nahodile, mám chuť vzít tužku nebo si otevřít v Acrobatu takovou tu červenou tužtičku a začít dělat korektury. A při tom se vztekám a úpím. Cožpak je tak těžké zapamatovat si, že se před vztažnými zájmeny píše čárka? Nebo že naopak slova jako „konečně", „například", „včera večer" a spol. se na začátku věty čárkou zpravidla neoddělují? Já vím, já vím, není vždy lehké se oprostit od angličtiny...

Zlé jazyky si teď pomyslí: Holka, ty teda machruješ. Si myslíš, že když umíš psát čárky a víš, co jsou vztažná zájmena, můžeš se teď tvářit, že jsi jako něco víc. Elitářko! Krom toho je důležitý obsah sdělení, a ne podružnosti typu interpunkce.

A na to já odpovím: Kdepak! V čárkách plavu jako všichni ostatní; sice jsem se už naučila pár vychytávek, třeba jaký je rozdíl v psaní či nepsaní čárky před slovním spojením „a tak", ale ještě pořád mi zbývá asi tak tisíc a jeden případ, kdy si vůbec nejsem jistá. Přesto si ale nemyslím, že by byly čárky jen pouhopouhý teror ze strany lidí z Ústavu pro jazyk český, a proto by bylo lepší se na ně úplně vykašlat (na čárky, ne na lidi z ÚJČ). Čárky mohou mít přece zásadní vliv na význam vět. Viz známý příklad dopisu panovníka o osudu zajatců, který zněl POPRAVIT NELZE PROPUSTIT. Měl panovník na mysli Popravit, nelze propustit? Nebo snad Popravit nelze, propustit? Jedna malá čárka a už jde o život. :-D Nemluvě o tom, že text bez čárek nebo s čárkami na nesprávném místě se setsakramentsky špatně čte. Jestli čtete také rychle jako já, tak určitě víte, o čem mluvím. Člověk text jen tak skenuje, oči letí po řádku a najednou se zastaví, vrátí se o kus zpátky a pomalu se prokousávají jednotlivými slovy, u nichž uniká smysl, a ejhle, ona za to může chybějící čárka v souvětí.

Na druhou stranu je ale pravda, že pokud má chyby v čárkách kupříkladu blogger, není to žádná tragédie. Pomyslím si svoje a jdu dál. Když se podobná hrubka objeví v novinách, řeknu si, že to je tedy ostuda, ale denní tisk má naštěstí život jepičí a zítra o tom už nikdo nebude vědět. Jestliže se ale interpunkční zvěrstva objevují v knihách nebo někde, kde visí dny, týdny a měsíce, a čtenáři tak dostanou chyby do oka, je to průšvih. Jako třeba ten obrovitánský billboard, který visí v centru Ostravy a kolem kterého den co den projdou stovky či tisíce lidí.

Je samozřejmě možné, že chybějící čárka v reklamním sloganu je jistou formou ozvláštnění, které má přitáhnout pozornost. V mém případě to vychází na jedničku s hvězdičkou, i když asi jinak, než by si firma přála. Propagovaný výrobek ignoruji, zato vytahuji imaginární červenou tužtičku a píši vzkaz tiskárně: VLOŽTE PROSÍM ČÁRKU.

Zároveň se ale nemohu zbavit přesvědčení, že chybějící čárka vůbec není sofistikovaným způsobem upoutání pozornosti potenciálního zákazníka, ale pouhou známkou toho, že si reklamní agentura, které byla zakázka zadána, prostě neumí najít dobrého jazykového korektora...

Je to už asi tak patnáct let, kdy jsme se svou nejlepší kamarádkou začaly chodit na kafe. Připadaly jsme si děsně dospěle a důležitě, když jsme si tak objednaly „Dvakrát kávu, prosím“ a ona káva se dvěma přiloženými pytlíčky cukru nám byla následně přinesena. Ale my si ten cukr do kafe nenasypaly, no za co nás máte, to je tak pro děcka, my pijeme kafe pěkně hořký. A tak po každé vypité kávě zůstaly ony dva cukry. Jednoho dne nás napadlo, jestli to není náhodou mrhání, člověk si ten cukr zaplatí a ještě jim ho tam nechá. Ne, ne, my si ty cukry vezmeme pěkně domů.

Cukry jsem začala dávat do kartonové krabice, která se stala čímsi jako svědkem námi vypitých kafí (a čajů). Nestalo se, abychom se s kamarádkou nesešly a ona se nevytasila s igelitovým pytlíkem cukrů sesbíraných během té doby, co jsme se neviděly. Já zase přidávala cukry ze svých návštěv restaurací a kaváren a také z cest. A jak se zmínka o naší sbírce cukrů rozkřikla mezi známými, začali mi nosit své úlovky se slovy „Tak jsem si na tebe vzpomněl/a...“. Až na ty výjimky, kdy jsem několik sérií dostala jako dárek k narozeninám, se za většinou cukrů v mé (tedy vlastně naší) sbírce skrývá teplý nápoj zkonzumovaný mnou nebo mou kamarádkou nebo okruhem našich přátel a známých.

Časem musela být krabice vyměněna za větší a posléze ještě větší, a když už hrozilo, že větší krabici pod postel nenarvu, rozhodla jsem se cukry roztřídit, nechat od každého druhu jeden a zbytek vysypat. Po této víkendové akci mi zůstala krabice od Martensek s unikátními cukry, excelová tabulka s jmenným seznamem jednotlivých druhů a pět kilo cukru krupice.

Od té doby do krabice házím jen cukry, které ještě nemám. Jistě pochopíte, proč se tvářím otráveně, když si objednám něco teplého na pití a servírka mi donese cukr v cukřence... Také nejsem nadšená z podniku, kde nabízejí zcela fádní cukry. Zato podnik, který si nechá vyrobit cukry se svou reklamou, stoupne v mých očích až do oblak!

Vím, je to už úchylka. Snad ale tento článek nezasvěceným alespoň trochu objasní, proč někteří lidé po objednání kávy, čaje či svařáku nejprve prozkoumávají přiložené cukry, načež jeden pytlíček více či méně nenápadně strčí do tašky. Nejspíš to budou sběratelé. Nebo hamouni. Tedy budoucí sběratelé. ;-)

Tady někde to začalo. Cukry s číšníkem... Na pár let zcela zmizely, ale nedávno se znovu objevily. Plus další "historické" cukry z Dobrovic, Modřan, Cerhenic, Hrochova Týnce, Vrbátek a spol.

Exkurze do minulosti: rockový klub Bunkr, 33. ročník karlovarského festivalu, mé vysokoškolské studium v Brně a připomínka dob, kdy jeden mobilní operátor slavil svátek 1. srpna, proti pražské Bílé labuti se dalo najíst, existencialisté vysedávali v Café de Flore a Marcello Mastroianni zkoušel sladký život v Café de Paris... Plus mé asi nejstarší kousky připomínající středomořské hry ve Splitu - velké díky kamarádce Radce a její babičce!

Speciální limitované sady (včetně dvou cukrových puzzle), které vydává Klub sběratelů balených cukrů. Nedělám si legraci, tento klub skutečně existuje. Pár podobných sdružení existuje i v cizině. Já osobně zůstávám cukromilem solitérem.

Další série, tentokrát s tématikou památek, českých hradů a zámků...

Fiktivní autobiografii Samka Táleho (fiktivní z toho důvodu, že skutečným autorem je Daniela Kapitáňová) jsem si koupila zcela náhodou v jednom knihkupectví v Levicích. Má kamarádka naléhala, že mi na památku něco koupí a ať si vyberu třeba nějakou knížku. No jo, jak mám ale vědět, která ze slovenských knih bude dobrá? Musím se zcela kajícně přiznat, že za výběrem Knihy o cintoríne byla lákavá obálka. Kniha o cintoríne, Kniha o cintoríne... to mi něco říká. Kniha o hřbitově, takovou nějakou recenzi jsem někdy četla.

Knihu jsem otevřela a už první strana byla fantastická! Vyprávění mentálně zaostalého Samka Táleho z Komárna mi svou naivitou připomnělo Forresta Gumpa. Jako Forrest ani Samko spoustu věcí kolem sebe zcela nechápe a líčí je způsobem, který nám, kteří „chápeme“, připadá roztomile humorný. Zejména pokud Samko popisuje realitu života v socialismu se všemi absurditami a tragikomickými situacemi.

Ja som napísal svoj Životospis, lebo mi to bolo povedané, aby som ho napísal, lebo to je povinné, aby každý spisovateľ mal svoj Životospis. Normálni ľudia ho nemusia mať, lebo to je povinné len pre spisovateľov a ja som teraz už veľmi spisovateľ, ohľadom toho, že som spisovateľ. Všetci ma obdivujú a vážia si ma.

Aj ja sa obdivujem a vážim si ma.
Lebo som spisovateľ.

Môj Životospis.

Narodil som sa v robotníckej rodine. Môj otec bol učiteľ. Moja mama nebola učiteľka, ale tiež učila. Nik iný v rodine už nebol učiteľ. Preto sme boli robotnícka rodina.
Mám dve sestry. Jedna sestra je taká, že je umelkyňa ohľadom klavíra. Druhá sestra nie je umelkyňa, ona je len normálna sestra.
Ja nie som sestra, lebo ja som brat. Mám veľa dobrých vlastností. Narodil som sa v Komárne. Komárno je jedno mesto. Tam som sa narodil. Narodil som sa 12. 11. To znamená, že 12. novembra. November bol vždy najkrajší mesiac v roku, lebo to bol vždy Mesiac ČSSP. To je taký mesiac, keď každý myslel na Sovietsky zväz.
Aj ja som myslel na Sovietsky zväz.
Teraz už nie je vôbec Sovietsky zväz a to je veľmi vážna vec, lebo potom už ani nie je Mesiac ČSSP, lebo to by bolo veľmi čudné, že už nie je Sovietsky zväz, ale je Mesiac ČSSP. Lebo keby bol ešte Mesiac ČSSP, tak by mohol byť popoťahovaný, že on je Mesiac ČSSP a pri tom už nie je ani Sovietsky zväz a aj Československo bolo zrušené, lebo ho už nik na svete nechcel, lebo nás veľmi utláčalo.
Aj mňa veľmi utláčalo.
Mne bolo povedané, že mám napísať Životospis na jednu stranu, a ona je už skončená, tak aj ja skončím ohľadom toho, že aj strana už je skončená.
Dovidenia.

Samko Tále. Spisovateľ. Komárno.

Ovšem čím déle budete tuto knihu číst, tím méně sympatií budete k Samkovi cítit. Ten nenápadný chlapík s kárkou naloženou kartonem, který celý den sleduje cvrkot kolem sebe a ví, kdo co a kdo s kým, sám na sebe ve vší prostotě prozradí, že za socialismu nosil informace tajemníkovi Gunárovi (většinou o lidech, kteří se Samkovi posmívali, ale klidně i o vlastní rodině) a v donášení nehodlá přestat ani po převratu. Stýská se mu po dobách minulých, protože vše bylo dobré a přehledné - povinné nebo zakázané. Má jasné názory: nemá rád ty, kdo vyprávějí vtipy proti komunistické straně, nemá rád homosexuály, nemá rád Čechy, nemá rád Cikány, nemá rád Maďary. A je jedno, že sám má maďarské předky. Správné je být Slovák. A Samko chce dělat, co je správné.

Se svými soudy je Samko při pozorování světa kolem sebe hotov raz dva – a je velice snadné sklouznout k tomu samému při hodnocení Samka. Prosťáček, primitiv, xenofob, rasista, nacionalista, udavač, patolízal, který umí jen papouškovat názory jiných... Ale není postava Samka jen vykrystalizovanou podobou či šaškovským zrcadlem obyvatele nejen slovenského maloměsta posledních čtyřiceti let? ;-)

Doporučuji vyhradit si na Knihu o cintoríne jedno odpoledne či večer a knihu přečíst na jeden zátah. Lépe si tak vychutnáte jedinečný styl vyprávění, střípkovitý, roztříštěný, bez souvisle probíhajícího děje, s mnoha opakujícími se motivy, který je ale díky použitému jazyku vysoce zábavný. A to i navzdory mrazení, které kniha chvílemi vyvolává.

A jedno nanejvýš vřelé doporučení na závěr: pokud zvládáte slovenštinu, přečtěte si knihu v originále. Nejen proto:

Lebo Slováci sú najlepší na svete a aj slovenský jazyk je na svete najkrajší.
To sme sa učili aj v škole a aj v televízore to hovorili, že slovenský jazyk je najkrajší na svete.
To sa vie ohľadom toho, že sloveský jazyk má ľ. Ľ je najkrašie písmeno na svete, lebo je veľmi pekné. Napríklad český jazyk nemá ľ. Preto je najkrajší na svete slovenský jazyk, lebo má ľ.

ale třeba i kvůli řadě Samkových hlášek, které jsou velice nakažlivé a ve slovenštině jednoduše neodolatelné.

No nie? No áno!

A iné.