O časopisech pro ženy se říká leccos. Že jsou jen pro slepice, jejichž rozhled nepřekračuje trojúhelník móda – krása – sex a vztahy (nebo v případě titulů pro zralejší ženy čtyřúhelník obohacený o vaření). Že jen vyvolávají frustrace méně sebevědomých žen, když představují nedostižné ideály krásy. Že přibližně v ročních cyklech točí neustále dokola to samé. Že to jsou jen vyhozené peníze a ztráta času.
Já osobně časopisy pro ženy nečtu. Ne že by se mi čas od času nedostal nějaký do ruky, jen v těchto žurnálech prostě není co ČÍST. Nebaví mě takové ty články s číslovkou v názvu (Deset rad, jak...., Sedm věcí, které... atd.). Nebaví mě ani dramatické příběhy ze života. Vztahy, děti, nemoci, pracovní problémy. Hlavní hrdinky označené jménem, městem a věkem v závorce. Vždycky na mě působily jako naprosté fabulace. Představovala jsem si, jak redaktorka sedí u svého notebooku a všechny ty paní Jiřiny (35) z Písku a Anety (19) z Prostějova a Aleny (53) z Náchoda s jejich příběhy si prachsprostě cucá z prstu.
Byla jsem na velkém omylu.
Představte si, že máte skutečnou, živou ženu se zajímavým životním příběhem, který bude použit v článku. Otázka zní: byl dříve příběh, nebo článek?
Zní to nelogicky?
Redaktorkám dámských časopisů ne. Jak nedávno prozradilo několik spolupracovnic zahraničních dámských časopisů, články nebývají výsledkem investigativní práce spolupracovníků redakce, ale jsou dány předem. Odpovědná redaktorka má zcela přesnou představu, co za příběhy by měl článek obsahovat. Prací autora článku je najít reálné, existující osoby, které se do tohoto článku hodí a jejichž příběh odpovídá předem stanoveným kritériím („najděte ženu mezi 21 a 35 lety, která připouští, že čte esemesky svého přítele", „najděte ženu z New Yorku, které byla před šesti měsíci diagnostikována rakovina", „najděte obyvatele Arizony, který si koupil střelnou zbraň kvůli obavám v souvislosti s finanční krizí" - z požadavků na PR agenturu, která vyhledává vhodné osoby na rozhovory, viz komentáře k výše uvedenému článku). Podmínkou je fotogeničnost protagonistů. Trochu to připomíná obsazování rolí ve filmu.
Bývalá spolupracovnice nejmenovaného časopisu Alison Stein Wellner tyto praktiky popisuje takto: „Chtěli po mně příběh o tom, jak se ženám trpícím určitým závažným onemocněním změnil touto nemocí život. To zní celkem přijatelně. Postup je tento: mám najít ženy s tímto závažným onemocněním a hovořit s nimi o tom, jak se změnil jejich život. Od redaktorů dostanu několik dějových linií: nemoc mě sblížila s manželem. Díky této nemoci se žena zbavila strachu ve vztahu, který ji předtím děsil. Zkusila alternativní léčbu, ale nepřeháněla to, aby nevypadala jako blázen. A tak dále. (... ) Mým úkolem je potom hovořit s co nejvíce ženami – reálnými, živými ženami – a najít někoho, kdo odpovídá těmto příběhům. Mám dodat fotky. Pokud tato žena má nějakou nežádoucí vlastnost – například je lesbička, sítem neprojde.“
Tak fajn. Někdo na tuto hru na realitu přistoupí, já ale ne. Nejím prefabrikovaná jídla a odmítám konzumovat prefabrikované příběhy napsané pro potěchu redaktorky. Pokud na mě v budoucnu zase někdy přijde tak jednou za rok slabá chvilka a já zatoužím po dámském časopise, zůstanu věrná americké mutaci jistého vysoce snobského časopisu. Tam se nesnaží předstírat, že jsou „ze života“, neotravují s recepty na nedělní oběd a navíc mívají hezké fotky.
P.S. Alison Stein Wellner článek o ženách se závažným onemocněním nikdy nenapsala. Byla sice pochválena za nalezení jedné ženy, která je „tak mladá, a už tak vážně nemocná", příběhy dalších přibližně třiceti žen se ale neshodovaly s představou redaktorky. Místo aby se použily skutečné příběhy kontaktovaných žen, trvala redaktorka na svém scénáři. Alison Stein Wellner se práce na článku vzdala.
Původně publikováno na blogu iDnes.
0 komentářů