inspiromat banalit

Mám fóbii ze svateb. Je klidně možný, že to je jenom můj odpor k bílý barvě a polyesteru, který jsou bohužel se svatbou neodlučitelně spjatý. Zatím jsem teda nezkusila, co to udělá, když se navlíknu do bílých polyesterových šatů, třeba bych zjistila, že dvě hrůzy spojený do jednoho se mnou nic nedělají, ale viděla jsem podobný pokus už v jednom díle Sexu ve městě, a tam to skutečně dobře nedopadlo.

Ve svým životě jsem byla na osmi svatbách. Dvě byly úžasný. Jedna byla ve Francii, na zámku, pět set hostů, skvělý jídlo a pití a já jako veliká atrakce. Dívka z Východu. Ani dvouhlavý tele by nevzbudilo takový zájem. Ale bavilo mě to tam. Druhá byla v Německu, to když se vdávala má Brieffreundin a dneska i moc dobrá Freundin Astrid. Velice emotivní obřad. Cool DJ a německá nová vlna. Eisbär.

Jednu svatbu si nepamatuju, bylo mi asi tak šest let.

Zbylých pět svateb byla má noční můra.

Na jedný hrála při jídle dechovka. Celou dobu ticho, ale jakmile byly roznesený talíře, spustili všechny ty hájíčky, myslivečky a taky tu o tom, jak pomalu stárnem. U stolu jsem byla vklíněná mezi důchodce a poslouchala nářky nad tím, jak je všechno drahý a dřív bylo líp.

Jedna byla monstrózní, dvě stě hostů v kulturáku, sedělo se i na pódiu. Snoubenci se před obřadem váleli v tom kulturáku na kolenou před rodičema (a všema hostama) a žádali o požehnání. Můj spolustolovník mi při slavnostním přípitku na samotném začátku polil šaty a já byla úžasná krasavice v modrým saténu s megaflekem na břiše. Něco se porouchalo v kuchyni a asi čtyři hodiny nebylo k jídlu nic jinýho než zákusky.

Další byla v salónku hotelu, ještě dnes vidím, jak přiopilí svatebčani dělali na červeným koberci hada na píseň Jede, jede mašinka. Předtím jsem byla při obědě svědkem homolkovské etudy na téma Ta svíčková je moc dobrá, ale těch knedlíků je moc, táto, vem si je!, dopovázené přesunem knedlíků a části masa na vedlejší talíř.

Jedna rádoby hogo fogo svatba na zámku s hostinou v kulturáku. Aby se ušetřilo, vařila a obsluhovala rodina, k pití bylo krabicový víno. Přísahám, za celou oslavu jsem měla dva giny s tonikem. Myslím, že to víno mají doma ještě dodnes.

Na poslední svatbě jsem chtěla být za dámu velkého světa a vzala si vlastnoručně ušitý šaty z látky Giorgio Armani a sandálky od Very Wang na jednácticentimetrovým podpatku. Bohužel mi zapomněli říct, že obřad bude na jakýmsi gotickým hradě, kde není nic jinýho než kočičí hlavy, a já tam poskakovala na těch jehlách z kamene na kámen. Odnesla jsem si ale důležitý poznatek do života: po čtyřech hodinách na jehlách už o těch vysokých podpatcích ani nevíte, protože máte naprosto znecitlivělý nohy. I do schodů jsem běhala jako laňka. Oslava byla zase pro změnu na chalupě, kde se podával guláš, opíkaly buřty a krájel svatební dort z piškotu s máslovým krémem. Ti, co mě neznají: buřty mi voní, ale bývá mi po nich zle, a klasický dorty s krémem nesnáším. Nakonec jsem byla ale tak zoufale vyhládlá, že jsem se krmila máslovýma a marcipánovýma růžičkama z dortu. Spala jsem pak ve spacáku, vedle sebe tašku s Armanim a Verou Wang. Tu noc jsem věděla jedno: nejsem holka do nepohody.

Tímto rozsáhlým entrée jsem chtěla vlastně jen uvést následující klip. Za pár týdnů své existence na YouTube se z něj stal velký hit. To je pro mě dobrá zpráva. Pokud se lidem opravdu líbí podobný vylomeniny, který si přichystali pro hosty snoubenci a jejich družičky a družbové, je tady veliká šance, že se tím nechají inspirovat při přípravě svých vlastních svateb, čímž se zvýší pravděpodobnost, že na nějaký podobný povedený obřad budu třeba pozvaná i já. A to by se mi moc líbilo, už jen proto, abych vylepšila to nehezký skóre skvělých a průšvihových svateb.