inspiromat banalit

Kde bych jako Štír odpočívala jinde než ve vaně?

Fotka vznikla zcela náhodou. Vypouštěla jsem vodu z vany, když jsem si všimla hezkého víru. Chvíli jsem ho pozorovala, když jsem si vzpomněla, že mám vedle v pokoji Ricoh. Rychle jsem udělala pár fotek, bohužel mezitím ve vaně ubylo vody, takže vír byl stále menší, ale i tak se mi fotka líbí. Vír vypadá jako průsvitný provázek.

A vlastně poporvé jsem využila Ricoh k tomu, k čemu jsem ho kupovala: pro každodenní fotky a když budu chtít něco rychle vyfotit.

Dneska jsem dostala mail od Honzy, který u mě na blogu našel mé vyznání "duchovní matce" Patti Smith. Poslal mi i svůj příběh o tom, jak se dostal na poslední koncert Patti v Praze. Ten příběh se mi zalíbil. Je neskutečný a Patti je teď v mých očích ještě větší bohyní než dřív. Požádala jsem Honzu o možnost uveřejnění u mě na blogu. Souhlasil, a tak tady ten jeho takřka vánoční příběh máte.

(Vyprávění se původně objevilo tady.)

... zbyla poslední možnost a sice vytisknout si plakátek "koupím lístek" a postavit se před Divadlo Archa doufajíc, že někdo lístek bude chtít prodat. Takových nás tam bylo..jéééé je...

Všichni nějak staticky a sklesle postávali se svými A4 nápisy, že koupí lístek. Nakráčel jsem před Archu se svým formátem A3, pozdravil ostatní a zeptal se, jak to jde a ostatní jen tak smutně povzdechli... Najednou jsem si všiml, že hlavním vchodem do pasáže k divadlu Archa vchází sama Patti spolu s ostatními členy kapely. Spíše tak mimochodem než že bych nějak zavolal, jsem se slyšel, jak říkám "Hi Patti...we probably won´t get in but we´ll be with you anyway..." Nechápu kde jsem vzal odvahu. Nepatřím do skupiny lidí ostrých loktů a velkých ramen. Podívala se mým směrem a šla ke mně. Ještě teď to nechápu :) a mám pocit, že se mi to spíše zdálo. Stála přede mnou, usmívala se a já držel svou A3, že koupím lístek stále nad hlavou. Se značným zpožděním a škubnutím jsem jí plakátek podal, protože jsem pochopil, že mi ho chce alespoň podepsat. Já nesbírám podpisy, přijde mi to hloupý :) ... napsala mi na mou - teď už vzácnou A3 své heslo a název jedné písně "people have the power" a přidala podpis. Jenže tím příběh nekončí :) Podívala se na mě pokradmu...(to už kolem byl dav lidí, kteří podpisy chtěli a fotografové) a zeptala se, jestli jsem sám. Řekl jsem, že ano a ona vytáhla malý notýsek a zeptala se, jak se jmenuju. Svižně jsem vyspeloval své jméno a příjmení. Strčila notýsek do kapsy a podepisovala chvilku lidem různé materiály, obálky, diáře, knihy atd. a pokračovala směrem ke mně..."I´ll try to get you in...but I can´t promise anything, just try before the concert to check guest list by backdoor entrance..." No, to víte, že jsem děkoval...a stačil jí ještě špitnout, že to je zázrak. Usmála se a zmizela. Já na tom guest listu opravdu byl a koncert viděl z první řady. Guest list byl otevřený od 19,00 hod. a já si místo v první řadě vystál...tam už mě za ruku nedoprovodila :) Koupil jsem si pivo a celou dobu, než zazněla první píseň (Redondo beach), jsem děkoval a děkoval ...věřte všemi směry různých dimenzí :) ... a i k vám.

Přeju vám, abyste měli sny jakéhokoliv druhu a aby se vám plnily. Ne přání co koupit, kam jet na dovo a dohonit adrenalinové zážitky...ale abyste měli sny, které vypadají, že je nemožné jejich splnění a ono ejhle... přeji vám, abyste i v "hluboké a moudré" dospělosti mohli zažívat pocity jako malé dítě u vánočního stromku. To je adrenalin :)

A poslední poznámku. Můj obdiv mají lidé, kterým je 62 (jako Patti :) a více a jsou tak mladí :) bylo jich v hledišti spousta a uměli se bavit královsky. Když porovnám nadšení a jiskru v oku postarší tančící paní, ať už té na podiu nebo té v hledišti podobného věku, mají neporovnatelně výrazné charisma a viditelnou životní šťávu, než davy mladých, vymalovaných pipin, které mdlým pohledem koukají kolem a čekají, až je začne někdo obdivovat a bavit.

Prostě klobouk dolů před starší genereací a věřím, že se naši rodiče uměli bavit lépe... jinými slovy, že schopnost bavit se (nejen dobře a hóóóóodně vydělávat), prožívat skutečnost na plno teď a tady - degeneruje.

mějte se parádně,
Honza

Další fotka, kterou už tady na blogu mám jako součást setu z výletu do Kutné Hory.

Napadlo mě, že pro Američany, jichž je ve skupině Fun Scavenger Hunt na Flickru většina, by mohla být fotka opravdu starých kostí dostatečně šokantní a makabrózní. Toť vše.

Koho by napadlo, že byt 2+1 může mít onu kuchyň v předsíni. A s koupelnou dohromady.

Mám pro vás něco šokujícího: nikdy nevěřte novinářům. Ještě v úterý psaly noviny o tom, že Patti Smith bude na svém středečním koncertu v Arše hrát věci z alba coververzí Twelve a že bude mít v kapele syna Jacksona, zatímco Tom Verlaine tentokrát ne-e.

Jestli včera něco nezaznělo, tak písně z Twelve, po Jacksonovi nebylo ani vidu ani slechu a Tom Verlaine pochopitelně hrál.

A Patti byla skvělá. Vůbec si říkám, jestli ona ten playlist nemá schválně sestavený tak, že začíná pomalejšími písněmi, aby si lidi říkali, no jo, je jí už přes šedesát, co by tady křepčila, ale pak závěrečnou půlhodinu rozjede tak, že člověku spadne čelist. Kocourek mi tvrdil, že musíme teď hodně cvičit (jako fyzicky), abysme byli ve dvaašedesáti taky v takový kondici, ale něco mi říká, že tím to nebude. Nebo si alespoň nedovedu představit Patti na spinningovým kole.

Největší vada na kráse koncertu byla Archa. Ona to tedy bývá vada na kráse jakýhokoli koncertu. Ještě moc dobře si vybavuju koupel ve vlastním potu na Gogol Bordello a mám pocit, že vzduch tam je pořád ten samej. Stáli jsme na balkóně, což mělo výhodu v tom, že nám nikdo nedejchal na záda, ale zase na druhou stranu bejt ve společnosti chlápka, kterej si už možná několik let nečistil zuby, což šlo poznat už tehdy, když kolem vás prošel, taky nebylo bůhvíjaký terno.

A pak tam byla taky Marylin. Na Patti jsem byla celkově popáté, tak už zhruba tuším, jak vypadá její publikum, ale Marylin mi vyrazila dech. Doslova. Nejdřív jste ji cítili. Výrazný parfém na platinový blondýně s drápkama, která na koncert vyrazila v černých koktejlkách odhalujících její opálení a šperky v dekoltu a v páskových sandálech na podpatku. Na prstě se jí třpytil démant. A stoupne si rovnou přede mě, asi abych se mohla kochat jejíma peroxidovejma pačesama. Grrr. Ksakru, chci bejt V.I.P.

Před koncertem.

Poslední den Colours byl opět lážo plážo. Vlastně jsme viděli jediný celý koncert. Hradečtí Terne Čhave (s Máriem Bihárim jako hostem) byli podle očekávání skvělí, louka před pódiem se během vystoupení slušně zaplnila a celou hodinu se tančilo, skákalo a tleskalo. Hop hop hop hop hopá!

Při čekání na Terne Čhave jsme z vedlejšího pódia slyšeli konec jiného koncertu. Radek mi v jednu chvíli povídá, že to je snad nějakej revival, kterej hraje hity první poloviny devadesátejch let, a já na to, že to není žádnej revival, že to je originál Jan Kalousek sám.

Při zevlování areálem kolem hradu (v jehož průběhu jsem se nechala ostříhat) jsme zaslechli asi dvě písničky od Prouzy, což je svým způsobem taky nostalgie. Zato David Byrne byl pro mě osobně celkem nezáživný, do jeho hudby jsem se nedovedla ponořit ani po ginu s tonikem, tak jsem si dala na cestu langoš s kysanou smetanou a šli jsme domů. Maceo Parkera jsme si pak dali před usnutím...

Konečně jsem se dostala k tomu, abych zadokumentovala výzdobu lávky spojující Černou louku a Slezskoostravský hrad.

Takto jsme vypadali před koncertem Terne Čhave.

V programu třetího dne Colours jsem měla zakroužkováno mnoho položek.

Při pohledu na vysoké pece v Dolních Vítkovicích se vám nezastaví dech a nerozbuší srdce nad tou krásou. Železo, rez a špína. Hlava se vám zamotá tak maximálně při pohledu do hloubi jímek na písek. Přesto mají svou syrovou poetiku. Kolik jen odstínů může mít rez...? A barvy. Modrá, červená, žlutá. Oprýskané a loupající se. Stínohra nýtů. Geometrie konstrukcí narušená divokou zelení. To vše jsou vítkovické pece.

(Poznámka: Na první fotce je onen průvodce, na kterého jsem pěla ódy v předešlém článku.)