Pokud pojedete někdy do Yorkshiru (ať už na Yarndale nebo jen tak na dovolenou), rozhodně vám doporučím ubytování v Shipley: jede sem autobus 737 (!) z letiště, a jelikož leží strategicky na hlavní železniční trati Leeds-Carlisle, není problém se dostat za čtvrt hodiny do Leedsu nebo za méně než půl hodiny do Skiptonu.
A v neposlední řadě: Shipley je hned vedle Saltaire.
V polovině 19. století žil jistý továrník Titus Salt, který přišel s nápadem přesunout celý svůj podnik na zpracování vlny mimo průmyslový Bradford na pozemky kolem říčky Aire a vybudovat k tomu kompletní zázemí pro zaměstnance a jejich rodiny. A tak se zrodilo město Saltaire, které dnes patří mezi památky UNESCO.
Průmyslové centrum Bradford zažilo v první polovině 19. století neskutečný rozmach. Počet obyvatel se téměř zdesetinásobil na více než sto tisíc a textilní fabriky jely o sto šest. S tím byly ale spojené otřesné hygienické podmínky, v nichž lidé žili a pracovali: špinavá voda, šířící se nemoci a všudypřítomná smrt.
Při pohledu na domky dělníků a předáků v Saltaire je jasné, že to pro jejich obyvatele musel být ohromný skok v životní úrovni.
V Saltaire se myslelo i na volný čas dělníků: byla zde knihovna, čítárna, tělocvična i velký park s říčkou, po níž se dalo kupříkladu jezdit na lodičkách.
A teď továrna! Svého času byla největší na světě, největší slávu zažila do roku 1877, pak vlivem nejrůznějších osobních tragédií a historických událostí upadala, až se roku 1986 zavřela úplně. Takový bývá osud velkotováren, koneckonců to známe i od nás. Budova chátrá, až se rozpadne, pak se strhne a na jejím místě se postaví obchoďák.
Ne tak v Salts Mill.
Pokud řeknu, že dnes je z továrny galerie a kulturní centrum, bude to naprostý understatement.
Představte si tři patra doslova narvaná uměním, ať už v podobě obrazů yorkshirského rodáka Davida Hockneyho nebo knih o umění, kvalitní beletrie, sofistikovaného papírenského zboží. Všechno vybrané s velmi dobrým vkusem, až člověk mezi všemi těmi stoly s knihami lítá s vytřeštěnýma očima a každý titul musí rozdýchat. A na těch třech patrech nenajdete nic, co by se chtělo podbízet lidovému vkusu nebo se nabízelo pod heslem "to je blbý, to se bude líbit".
Popravdě si nedovedu představit, že by něco podobného existovalo v Praze, natožpak ve městě odpovídající velikosti (Shipley má zhruba 28 000 obyvatel, takže je jen o fous menší než například Kolín).
Jak je v Anglii zvykem, součástí budovy je i restaurace a kavárna, jejíhož maskota, kresleného pejska, vytvořil David Hockney (zřejmě podle vlastních jezevčíků). Pejska najdete na veškerém porcelánu i na tričku servírek, a pokud se do něj zamilujete, můžete si onen porcelán či tričko koupit i domů, společně s ubrousky, zástěrou na vaření a vánoční ozdobou.
Pokud se budete v Shipley/Saltaire nacházet poslední pátek v měsíci, zaskočte na kraj města do pivovaru na ochutnávku místní produkce. Je poněkud paradox, že pivovar nese jméno Saltaire, protože Titus Salt vystupoval velice ostře proti alkoholismu a svým zaměstnancům pití nedovoloval. V Saltaire nesměly být žádné hospody a nálevny - dělníci měli chodit místo toho do knihovny a kultivovat svého ducha...
Poznámka: až budete pít světlé pivo Saltaire Blonde, vzpomeňte si na český chmel. To pivo ho totiž obsahuje.
Na zdraví!
Víte, že je Inspiromat na Facebooku?
zajímavé, městem jsem jen projížděli.....
OdpovědětVymazatJeste doplnim pro zvidave ctenare drobnost, ktera me ale hodne pobavila. Jedina hospoda primo v Saltaire se jmenuje "Don't Tell Titus", tedy priblizne "Titovi o nas nerikejte". A krasna reportaz, Anicko, diky.
OdpovědětVymazat