Už pátým rokem se koná ve Velké Británii pod patronací prince
Charlese týden vlny (Wool Week). V jeho rámci probíhá řada aktivit,
které mají zvýšit informovanost veřejnosti a ukázat vlnu jako skvělý
materiál pro módní tvorbu a interiérový design. Shetlandský týden vlny
se zaměřuje na oslavu ovcí žijících v této nejsevernější části Velké
Británie a jejich vlny, která se používá na pletení pestrobarevných
vzorovaných svetrů a komplikovaných krajek. Letos připadal na termín
4.-12. října a já jsem byla údajně první účastnicí z České republiky.
Poznámka k výslovnosti: Lerwick se vyslovuje jako [lerik].
Po dvou dnech, kdy jen lilo a fičel vítr (tak moc, že v úterý ani nejel trajekt), se ve středu počasí smilovalo a ukázalo, jak to v Lerwicku vypadá, když neprší a dokonce vysvitne i slunce.
Jakožto suchozemskou krysu mě to vždycky táhne k moři, a tak moje první kroky vedly z hostelu do kopce na pevnost Charlotte z 18. století, odkud je výhled na přístav.
Shetlandy jsou proslulé jako hnízdiště najrůznějších druhů ptáků, z nichž nejznámější a nejfotogeničtější jsou papuchalkové. V říjnu je ale doba hnízdění dávno pryč a člověk musí vzít ve městě zavděk i obyč rackem.
Podle mých fotek to může vypadat, že je Lerwick cosi jako město duchů, nikde ani živáčka. Je pravda, že před otevřením obchodů (kdy jsem fotila) a po zavírací době se ulice vyprázdní, ale přes den působí město živě. Dokonce bych řekla i živěji, než by naznačoval počet obyvatel (cca 7500), což může být způsobeno ruchem v přístavu a možná i tím, že jsou obchody soustředěny hlavně na Commercial Street, takže při nákupech potkáte opravdu hodně lidí.
Commercial Street Týdnem vlny skutečně žila. Vlna, ovce a připomínky této události se objevovaly ve výlohách i těch obchodů, které jinak nemají s pletením vůbec nic společného (toto neplatí pro první fotku, výlohu oděvní firmy Ninian, která se snaží tradiční vzory přizpůsobit moderní době, a podle mého letmého pohledu se jí to i daří!).
Můj malý soukromý objev: firma Shetland Soap Company vyrábějící mýdlo, šampóny a pěny do koupele s vůněmi evokujícími Shetlandy. Netestuje na zvířatech a v patře nad obchodem provozuje chráněnou dílnu. Dárková balení mýdel v pletených obalech jsou k sežrání - a když jste nerozhodní jako já, dostanete druhou šanci k nákupu ještě na letišti!
Z českého pohledu dost nevysvětlitelný úkaz: v sedmitisícovém Lerwicku funguje x charitativních obchodů (já sama jsem byla ve čtyřech), které všechny očividně prosperují a jsou zajímavé i pro turisty, protože se v nich vždy dá objevit něco ručně pleteného za směšnou cenu. Nedovedu si představit, že by se třeba u nás v Poděbradech dokázal uživit byť jen jeden podobný obchod.
A pak ještě jedna zajímavost: všimla jsem si u mnoha ulic v centru Lerwicku, že mají na cedulce napsané jméno a pod tím stojí jméno dřívější. Zapomněla jsem se zeptat, proč došlo k přejmenování i proč se ono historické jméno stále uvádí.
Lerwick má kopcovitý terém, ulice jsou vytvořené především po vrstevnicích a spojovací ulice, respektive schody, mezi nimi mohou vypadat třeba i takto.
Přístav je momentálně plný hotelových lodí, na kterých bydlí pracovníci společností těžících ropu v blízkosti Shetland. Tahle zebrovitá je určitě jednou z nejfotografovanějších.
Měla jsem sraz v muzeu se svou shetlandskou spojkou Míšou, která mě vzala na oběd do místní kavárny Hay's Dock Café, která kromě výhledu na moře nabízela i speciální menu připravené jen pro Týden vlny. Tady je vidět předkrm, smažené kuličky haggisu v curry omáčce. A jak vidíte, tady se stoluje na krajce!
V rámci Shetlandského muzea a archivu byl vyčleněn jeden sál jako základna pro Týden vlny. Po registraci si člověk mohl připíchnout špendlík na mapu světa...
... nebo si sem jen tak skočit na pokec s ostatními či pro nejnovější organizační informace. Prostor snímala po celu dobu trvání akce webkamera, takže se kdokoli odkudkoli mohl podívat, co zajímavého se právě v hubu děje. Případně jste se mohli domluvit s domovem a zamávat v domluvený okamžik do kamery. Hi-tech!
Jak jsem zaznamenala v hostelu, návštěvníci Týdne vlny bohužel většinou ignorovali expozici muzea, což byla velká škoda. Zajímavá je už budova, která je nejenže moderní, velká a vzdušná, ale nabízí i zajímavé průhledy ven.
Stálá expozice je nesmírně zábavná. Někdo si dal velkou práci, aby to tady bavilo malé i velké. Mně se třeba strašně líbilo otvírat nejrůznější šuplíky, šuplíčky a skovky, ve kterých se skrývaly další exponáty. S nadšením jsem si pouštěla audionahrávky popisující v místním dialektu nejrůznější aspekty života na Shetlandách v minulosti a asi hned tak nezapomenu na repliku typického domku z 18. století, kde se dalo vidět doslova do kuchyně (a pořád mi vrtá hlavou, jak v tom lidé mohli bydlet...)
Vitrína s historickými vzorníky tvídů a vlny.
Když už jsem byla v muzeu, zvěčnila jsem jeden historický okamžik. Toto jsou mé martensky, které jsem si koupila před třinácti lety. Prožily toho se mnou, holky, hodně, což bylo už dost vidět na podrážce, která skoro ztratila vzor, i na popraskané kůži, kterou se i přes usilovnou péči nedalo zachránit. Nebyla jsem ale schopná je doma vyhodit, a tak jsem jim ještě dopřála poslední velkou cestu...
Po celodenním chození a pobíhání jsem se zařekla, že už mě nikdo ven nevytáhne. Jenže když je tak hezky... Co si zajít po západu slunce na maličkou procházku podél pobřeží...? Jen tak, s foťákem...?
Dámy a pánové, představuji vám nástupce svých tmavomodrých martensek. Zatím jím říkám mrchy nepoddajný, protože u nich fáze rozšlápnutí trvá poněkud déle, než jsem zvyklá (stále doufám, že levá bota mi konečně přestaně škrtit krevní oběh).
A pak jsem cestou do Teska potkala tuleně. Nefalšovaný, pravý tuleně! (Kolonku s názvem pozorovnání divoké přírody si tedy mohu odškrtnout. Jen jsem netušila, že se tak stane cestou do sámošky.)
V úterý byla přerušená lodní doprava a do obchodů nedorazily čerstvé potraviny. Místo ovoce, zeleniny a čerstvých mléčných výrobků zely prázdné regály. Dost mě překvapilo, že prázdné byly i police se sušenkami...
Cesta zpátky už za tmy. V dálce svítí - vlastně bliká - zhruba uprostřed obrázku maják v Bressay, jehož autorem je stejně jako v případě majáku Sumburgh Head Robert Stevenson.
Na závěr jeden rozzářený Lerwick. Místo stativu posloužila zídka a dálkovou spoušť nahradil roztřesený prst. A povedlo se!
Víte, že je Inspiromat banalit na Facebooku?
0 komentářů