Dneska ráno jsem se chtěla podívat na internet na počasí. Zapnula jsem notebook a zjistila, že mi nefunguje klávesnice. Ani jedna klávesa. Nevěděla jsem, jestli to je dobrá zpráva. Jako jestli je lepší, když nefunguje celá, než když nefunguje jen pár kláves. Bylo po šestý ráno a mně se nechtělo nic řešit.
Notebook jsem jako každý pátek sbalila do batohu Burton a vyrazila do práce.
Před polednem si mě zavolal šéf. Cestou mě napadlo jen to, že kdybych věděla, že se mnou bude chtít mluvit, vzala bych si na sebe něco jinýho než triko, lněný kalhoty a tenisky. Je pátek. Casual day.
Kromě výše odměn (hurá, bude na inGold... na čtvrt roku...) jsem se dozvěděla jeho verdikt v mý žádosti o přesun na ostravskou pobočku. Mohla jsem to tušit, ale dokud jsem neslyšela rezolutní ne, mohla jsem doufat, že si na podzim sbalím svých pět švestek a vyrazím na východ. Ono je fakt fuk, kde sedím a překládám, navíc Trados jede i v Ostravě. Takže jsem doufala a žila v nejistotě a každý pátek si balila notebook a zákaznickou kartu Českých drah.
Tomu je už konec.
A to jsem se těšila, že letos bude léto klidnější než loni.
Letos si zopáknu brouzdání po realitních serverech a budu hledat byt pro mě a pro Kocourka. V Praze.
Kocourek měl v lednu pravdu: tenhle rok je rokem změn.
P.P.S. Kdyby to náhodou vypadalo tak, že jsem co se týče bytu příliš náročná, není tomu tak - výše uvedený popis odpovídá našemu ostravskému bytu. ;-)
0 komentářů