Zdá se, že mé opojení Holgou odeznělo, leč ve mně vyvolalo zcela jiné touhy. Zatoužila jsem po foťáku, který jde s sebou tahat každý den a fotit, na co člověku zrovna padne zrak. Což se zrcadlovkou nejde.
Jenže s tím vyvstala otázka: který kompakt? Jak jsem tak zjistila, přesně tu samou otázku si klade spousta zmlsaných majitelů zrcadlovek. Navíc jsem do nového krasavce nehodlala investovat víc než pět tisíc, no dobře, šest tisíc, ať nežeru. Problém se zdál být neřešitelným. Výrobci kompaktů cílí evidentně na úplně jiné skupiny, než jsem já. Na miničip narvou čtrnáct milionů pixelů, zoom aspoň sedminásobný, hlavně video tam musí bejt a spousta super předdefinovaných scénických režimů.
Ale na tohle já kašlu. Googlovala jsem, googlovala, až mi jako nejlepší adept vylezl Ricoh GX100 (případně novější varianta GX200). Poměrně slušný čip, deset milionů pixelů, trojnásobný zoom (24-72 mm), manuální režim, priorita clony, možnosti vlastního nastavení. A má taky elektronický hledáček. Už od ISO 400 celkem dost šumí, ale to jen proto, že foťák odstraňuje šum podstatně méně než jiné značky (třeba neblaze proslulý Panasonic). Jenže pořád lepší odstranit šum dodatečně, než mít vyžehlený fotky se slitejma detailama, toť má filozofie.
Jenže tady se Ricohy už neprodávaj. Díkybohu za eBay, v jedné aukci jsem dala automatický příhoz pár sekund před koncem, jak už je můj dobrý zvyk (NIKDY NEPŘIHAZUJTE V PRŮBĚHU AUKCE - jen tím šroubujete cenu nahoru ;-) ), a Ricoh GX100 byl můj za šest tisíc i s poštovným. Tak teď vás budu oblažovat banalitama i s obrazovým doprovodem.
Jenže s tím vyvstala otázka: který kompakt? Jak jsem tak zjistila, přesně tu samou otázku si klade spousta zmlsaných majitelů zrcadlovek. Navíc jsem do nového krasavce nehodlala investovat víc než pět tisíc, no dobře, šest tisíc, ať nežeru. Problém se zdál být neřešitelným. Výrobci kompaktů cílí evidentně na úplně jiné skupiny, než jsem já. Na miničip narvou čtrnáct milionů pixelů, zoom aspoň sedminásobný, hlavně video tam musí bejt a spousta super předdefinovaných scénických režimů.
Ale na tohle já kašlu. Googlovala jsem, googlovala, až mi jako nejlepší adept vylezl Ricoh GX100 (případně novější varianta GX200). Poměrně slušný čip, deset milionů pixelů, trojnásobný zoom (24-72 mm), manuální režim, priorita clony, možnosti vlastního nastavení. A má taky elektronický hledáček. Už od ISO 400 celkem dost šumí, ale to jen proto, že foťák odstraňuje šum podstatně méně než jiné značky (třeba neblaze proslulý Panasonic). Jenže pořád lepší odstranit šum dodatečně, než mít vyžehlený fotky se slitejma detailama, toť má filozofie.
Jenže tady se Ricohy už neprodávaj. Díkybohu za eBay, v jedné aukci jsem dala automatický příhoz pár sekund před koncem, jak už je můj dobrý zvyk (NIKDY NEPŘIHAZUJTE V PRŮBĚHU AUKCE - jen tím šroubujete cenu nahoru ;-) ), a Ricoh GX100 byl můj za šest tisíc i s poštovným. Tak teď vás budu oblažovat banalitama i s obrazovým doprovodem.
0 komentářů