Což o to, na známé trase není problém – pravidelně se probouzím v poslední stanici před tou mou. Jak ale zvládnout padající víčka na neznámé trase a neriskovat tak, že přejedu?

Tuto zapeklitost jsem v úterý vyřešila díky svému novému kompaktu. Prostě jsem celou cestu do Kolína fotila. Spolucestující si o mně museli myslet, že jsem nejspíš magor, protože nikdo normální by nefotil pořád ty koleje a pohledy z okénka, já si ale během oněch padesáti minut vyzkoušela nejrůznější funkce aparátu, experimentovala s časy, expozicí, šumem a tak vůbec si hrála. Hrála jsem si tak usilovně, že mi těsně před Kolínem došla baterka.

Ale co je hlavní: nepřejela jsem!


Publikováno původně na blog iDnes.