inspiromat banalit

Tak co, jak jste na tom?

(Gertrude Tumpel-Gugerell - členka Výkonné rady Evropské centrální banky; její jméno je v tuto roční dobu neklamným znamením toho, že se začíná překládat výroční zpráva ECB - první vlaštovka půlročního překladatelského maratonu...)

Takže. Když někdo něco ukradne, sebere, čmajzne či šlohne, napíší novináři, že to ODCIZIL. Když o tom referují televize, má redaktor takový vážný, smutný výraz a my s ním, protože víme, že se stala nějaká nepravost, kterou je třeba potrestat.

Ale běda! Nejen pan Pécuchet, ale i valná většina ostatních lidí, politiky a novináře nevyjímaje, chce ukázat, jak zvládá synonyma a má bohatou slovní zásobu, a s naléhavostí v hlase prohlásí, že cosi bylo ZCIZENO. Má reakce? Zůstávám v klidu, protože vše je, jak má být. Nikdo nikomu nic nesebral, jen převedl práva k oné věci na jinou osobu. Já vím, právničina je děsná...

Před pár lety jsem viděla ve Varech krátký film o muži, který si takto dokumentoval svůj život kompaktem. Každý den přibližně ve stejnou dobu zmáčkl spoušť. Je tak pro radost. Jednoho dne se celý natěšený rozhodl složit si fotky z jednotlivých dnů vedle sebe. Ovšem místo rozmanitých záběrů, které by ukazovaly, co všechno ve všední den prožil, měl prakticky identické fotky. Každý jeho den byl stejný jako ten předešlý.

Hm.

Mám pocit, že kdybych se rozhodla pustit do něčeho podobného jako "365", dopadla bych jako onen muž z filmu. Rutina naplnila můj všední den. Vstávám ve stejnou dobu, na nádraží chodím ve stejnou dobu, do práce jezdím stejným vlakem, na oběd chodím kolem poledne, domů zase jedním a tím samým vlakem (no, převážně), po večerech doháním resty v domácnosti nebo něco překládám. Když se mě zeptáte, co budu dělat v pátek odpoledne, mohu vám odpovědět, že skoro se stoprocentní jistotou budu sedět ve vlaku. Z mého všednodenního života se vytratil moment překvapení.

Mohla bych si dát pozdně novoroční předsevzetí - narušit tu odpornou rutinu! Začít chodit do práce jinudy a koukat se kolem sebe. Až bude odpoledne zase světlo, začít znovu fotit. Udělat si jednou za čas víkend jinde než v Poděbradech, Praze nebo Ostravě.

Koneckonců první pokus o skoncování s rutinou je vidět už v názvu blogu. Skoročtvrtečník až příliš připomínal pravidelnost, i když s příslibem občasného narušení. Ne, ne. Odteď to bude Inspiromat banalit... ;-)

V úterý jsem jsem vyrazila opět po roce na hodinu taeba. Vzala jsem si k srdci slova instruktorky, která při pohledu na hojnou účast pravila, že doufá, že se v takovém počtu sejdeme i poté, co vyprchají novoroční předsevzetí. Jak mi ksakru mohla vidět až do žaludku...?

Mé koketování s taebem začalo někdy před pěti lety. Strašně jsem toužila po pohybu, při němž bych mohla vyventilovat přetlak energie. No, vyložme si karty na stůl. Potřebovala jsem hlavně vyventilovat frustraci ze své práce, které mě naprosto neuspokojovala, má vedoucí mě štvala jen při pouhém pohledu na ni a veškeré snahy o změnu vyšly vniveč.

Chtělo to něco energického, hlavně ne aerobik, ještě jsem měla v příliš živé paměti tu parodii na aerobik v rámci povinného tělocviku na vysoký, kdy jsem se celou hodinu plácala a snažila se zapamatovat alespoň tu nejlehčí sestavu. Jestli existuje něco jako pohybová paměť, tak to rozhodně nemám. Jednotlivý kroky zvládnu, ale nedejbože je pospojovat do delšího celku, to se pak jen tak motám jak včela po postřiku.

Na internetu jsem si našla taebo, přišlo mi dostatečně atraktivní, dynamický, ale ne tak choreograficky složitý. Už jsem byla smířená s tím, že budu muset chodit v Praze, když jsem čirou náhodou objevila fitnes u nás, kde se taebo cvičilo.

Byl to skutečný balzám pro mé tělo i duši! Milovala jsem boxovací pasáže a ty kopy! Mé milované kopy! I když jsem už myslela, že vypustím duši, představila jsem si po svém boku svou šéfovou a noha letěla do výše sama od sebe. Ano, má kolegyně musí jet na tu služebku do Bruselu, protože má malé děti a potřebuje náhradní volno a diety. Side kick. Ano, kolegyně nemůže jít tlumočit večer na akci, protože má malé děti a nemá hlídání. Roundhouse kick.

Jenže. Po nějaké době pravidelného chození na hodiny přišly krize. V létě děsný vedro v tělocvičně. Pracovní zaneprázdnění. Neskutečný nával v prvních týdnech roku, kdy se člověk nemohl pomalu ani hnout a zrcadla se začala po půl hodině potit. Dám si pauzu a budu chodit od února. Tak dobře, od března. Pak přišlo léto a vedra... A nakonec přišla nová práce a má motivace spadla na nulu. Už nebylo koho kopat (a dosud není).

Nakonec jsem se musela zpátky na taebo dokopat sama. Rozhodla jsem se použít na sebe trik s motivací: loni jsem si koupila nový boty na cvičení. Hezký, drahý.

Na taebo jsem šla dvakrát.

Letos mě do tělocvičny vyštvalo to hnusný číslo na váze. Rok osmiček skončil a v roce devítek teda nejedu!!! A taky jsem se motivovala: koupila jsem si nový kalhoty na cvičení. Hezký, drahý.

Letos jsem byla už jednou a zítra se chystám znova. Vypadá to nadějně.

Snad.

www.zdravicko.info

Některé písničky máte v hlavě, i když je léta neslyšíte. To je případ i dnešního videa.

Nepamatuju si přesně, kdy jsem poprvé slyšela Zuzanu Michnovou zpívat S Luisem, asi to bylo v některém slovenském hudebním pořadu, který dávali na jedničce v sobotu (Triangel?), těsně po revoluci, nebo snad těsně před ní? Matně si vybavuju onen videoklip, který byl k tomu vyroben, takový s prostřihy na scény z filmů s Louisem de Funés, i když písnička je věnována zcela jinému lujsovi - Luisi Buñuelovi. Byl to tenkrát hit, slova refrénu mi naskakují i po letech a úplně slyším zastřený hlas Zuzany Michnové. Díkybohu za YouTube, člověk nemusí jen vzpomínat a ptát se známých, jestli si taky pamatují tu písničku, takovou tu, jak se v ní zpívá o andělovi zkázy... :-)