inspiromat banalit

Připadá mi, že mi minulý týden jen tak protekl mezi prsty.

V práci byla spousta práce, denně jsem jela tak kolem osmi devíti stran. Večer jsem si připadala jako vygumovaná. Měla jsem pocit, že kdyby se mě někdo večer zeptal, jestli chci jablko, nebo hrušku, asi bych se rozplakala z toho, že nejsem schopná zapojit mozek a tuto poměrně jednoduchou volbu udělat.

Moje kamarádka po mně v této situaci chtěla seznam věcí, které bych chtěla pod stromeček. Byla jsem tak vyflusaná, že jsem se zmohla pouze na požadavek hrnce z IKEA. Ale ta úleva, že nemusím na stránku IKEA a tam něco hledat a vstřebávat informace...

Poprvé se mi stalo, že mi agentura neproplatila fakturu. A jak jsem pochopila, i ta další bude mít zpoždění.

Proti tomu se zase pochlapil soud a poslal mi peníze s pouhým jedenapůlměsíčním zpožděním.

Začala jsem kupovat dárky na vánoce. V mém případě to je poněkud složitější, protože kromě vánoc musím vyřešit i dárky k trojím narozeninám. Po skončení sedmiletého vztahu se Střelcem jsem si říkala, fajn, aspoň se už nebudu muset nervovat a vymýšlet další dárek, jenže bingo! Kocourek je Střelec taky. Holt mi jsou asi souzený. Což ale znamená, že opět nakoupím hromadu dárků a teprve při balení se budu rozhodovat, jestli ten který je k Ježíšku, nebo k narozeninám. Takže je jasný, že se jen musím usmívat, když si někdo stěžuje, jak je těžký vymyslet dárky k vánocům. Měl by si to vyměnit se mnou, já v období kolem vánoc musím nápadama přímo hýřit! A když je člověk na účtu v mínusu, tak to teprve jede fantazie na plné obrátky.

A jelikož je tento článek o ničem, nebudu se zmiňovat o svém kocourkovi nádherném, protože tím by byl rázem o NĚČEM, a já bych pak musela vymýšlet nový nadpis. A to teda ne!

„The Thin Blue Line“ neboli „Tenká modrá linie“ je výraz, který se používá pro označení policie – tedy těch, kteří chrání tu tenkou hranici mezi civilizovanou společností a anarchií.

V roce 1988 natočil americký dokumentarista Errol Morris film o vraždě dallaského policisty Roberta Wooda z roku 1976. Obžalován z ní byl osmadvacetiletý Randall Adams. Stalo se tak na základě svědectví šestnáctiletého Davida Harrise, který vypověděl, že Adams Wooda zastřelil poté, co Adamsovi došel v autě benzín, zastavil Harrise, jehož auto (kradené) poté zastavila policejní hlídka. Harris také policii dovedl k autu, které se na místě činu vyskytlo, a k vražedné zbrani. Oproti tomu Adams tvrdil, že o vraždě nic neví, protože ho Harris vysadil doma dvě hodiny před tím, než k vraždě došlo. Soud se později přiklonil k Harrisově verzi a poslal Adamse na smrt (v roce 1980 byl trest změněn na doživotí). Spokojeni mohli být všichni – veřejnost, policie i soudy.

Errol Morris natočil film, který je fascinující, nikoli však senzacechtivý. Na kameru nechává vypovídat hlavní aktéry příběhu, Adamse, Harrise (tou dobou též ve vězení za jinou vraždu), policisty, soudce. Každý líčí případ ze svého pohledu a čím déle je posloucháme, tím méně pravděpodobné se zdá, že by Adams mohl být opravdu vrahem. Spíše je člověkem, který byl ve špatnou dobu na špatném místě a stal se obětním beránkem těch, kteří volali po spravedlnosti. Randall Adams jedenáct let prohlašuje, že je nevinný, a jedenáct let myslí na ten jeden večer, který mu změnil život.

I když soud rozhodl, že vrahem byl Adams, mnozí jsou předsvědčení, že vraždil Harris. Z úst Adamsových obhájců dokonce zazní, že navzdory přesvědčivějším důkazům proti Harrisovi byl odsouzen Adams, protože Harris jako nezletilý nemohl být odsouzen k smrti. A byla to také Harrisova slova v závěru filmu (viz video), která přiměla texaský odvolací soud, aby případ vrátil k dallaskému okresnímu soudu, který nakonec v roce 1989 rozhodl o Adamsově propuštění.

Randall Adams byl tedy po jedenácti letech na svobodě – bez omluvy nebo odškodnění. Po propuštění zažaloval režiséra Morrise, že ve filmu využil jeho životní příběh.

David Harris nebyl nikdy v souvislosti s případem vraždy Roberta Wooda obžalován. V roce 2004 byl popraven za vraždu spáchanou v roce 1985.

Morrisův dokument se v době svého vzniku považoval za novátorský, protože se snažil nabídnout několik pohledů na jednu událost. K tomu přispěla i hraná část – rekonstrukce výpovědí a událostí inkriminovaného večera. Za tento postup byl režisér také kritizován a zazněly hlasy, že jeho film vlastně není vůbec dokument, což byl i důvod, proč nebyl (k velkému překvapení kritiků) nominován na Oskara za nejlepší dokumentární film.

Zaprvé dělá oblečení, ve kterém se může dobře cítit i třiatřicetiletá. Oblečení na volný čas není infantilní, oblečení do práce není jak pro paní s odrostlými dětmi. Sleduje módní trendy a není předražené. Ano, vím, že vyrábějí v Číně a dalších asijských zemích, ale pokud nakupujete v řetězcích, Číně se nevyhnete tak jako tak. (Z tohoto důvodu si to u mě rozházela Zara, která svůj úspěch odstartovala tím, že vyráběla v Evropě, čímž se jí dařilo dopravovat zboží do obchodů podstatně dříve než konkurenci. V době, kdy začaly prosakovat informace o nehumánních podmínkách výroby oblečení v Asii pro evropské značky, oháněla se Zara tím, jak oni dávají Evropě práci. Celkem jsem jim věřila, než jsem si u nich koupila kalhoty, které měly visačku Made in Bangladesh...)

Zadruhé má H&M skvělý systém velikostí. Běžně u nich nakupuji velikost S nebo 38, někdy, když se střihu zadaří, i 36. Co si budeme povídat, každá ženská ví, že visačku s velikostí na ní nikdo zkoumat nebude, ale ten pocit, že mám velikost S, je velmi... příjemný. Fakt nechápu, že na to další firmy nepřišly už dřív. Proto ne úplně ráda nakupuji u Italů, protože jejich systém číslování je posunutý, běžně mám velikost 42, čímž překračuji psychologickou hranici velikostí začínajících čtyřkou, a to v mém podvědomí znamená velký průšvih! A nenechám si vysvětlit, že to je úplně to samé jako 38, je tam čtyřka a basta.

Zatřetí H&M zavedlo před pěti lety tradici najímání proslulých návrhářů na vytvoření limitované kolekce. Obchod prospěšný pro obě strany. Řetězec si zahraje na někoho, kdo módě fakt rozumí, a přitáhne do obchodů lidi, kteří jím možná opovrhují, ale na originály od těchto es módy nemají. Návrháři do novin prohlásí, jak se jim s řetězcem krásně spolupracovalo, jak je překvapila profesionalita, ble ble ble. A plebs jako já je nadšen, že návrhář sestoupil z módního Olympu, aby kus svého génia předal lidu.

Začtvrté se tato akce s návrháři odehrává kolem mých narozenin. Rok co rok tedy sleduji, jaké známé jméno letos H&M najalo, jestli se tak náhodou nebude rýsovat nějaký ten dárek pro mě. Vyšlo to na mé třicátiny, kdy jim kolekci dělala Stella McCartney, a vyšlo to i letos, kdy se v obchodech H&M objevilo oblečení nesoucí značku Comme des Garçons.

Ach ti avantgardní Japonci... Pro ně mám slabost... (Teda hned po Vivienne Westwood!) A zcela neavantgardní košile je doma...v bílé... :-)

Původně publikováno na blogu iDnes.

Smalt. Kdo by ho neznal. Smaltované hrnce, smaltované hrnečky od babičky, se kterými jsme chodili na borůvky, smaltované korále. Tím končí moje fantazie, co se využití smaltu týče.

Jak ale ukazuje výstava před ostravskou Novou radnicí, dá se smaltování využít i ve velkoformátovém umění. V rámci druhého ročníku akce Smalt Art Vítkovice dostalo patnáct výtvarníků možnost vypořádat se s výzvami techniky, která je v tomto rozsahu typická spíše pro průmyslový provoz.

Poslední dubnový týden tedy začala výše uvedená patnáctka – David Vávra, Aleš Lamr, Aleš Ogoun, Rudolf Brančovský, František Hodonský, Ivan Komárek, Miroslav Malina, Aleš Knotek, Daniel Balabán, Lenka Vilhelmová, Zdeněk Tománek, Jan Tichý, Berenika Ovčáčková, Daniel Krejbich a Marek Sibinský – pracovat ve vítkovické smaltovně na svých dílech a od začátku října se může veřejnost podívat, jak tento úkol zvládli.

Připadá mi jako hodně velká škoda, že akce zůstala veřejnosti mimo Ostravu prakticky utajena. Já osobně jsem na ni narazila zcela náhodou minulý víkend, když jsem se vydala k radnici udělat pár nočních fotek. To, že byli pro akci získáni lidé jako David Vávra nebo Aleš Lamr, tedy ti, kteří jsou mediálně více či méně známí, by jistě bylo zárukou toho, že by byl Smalt Art atraktivní nejen pro skalní příznivce umění. Nehledě na jedinečnost celé aktivity, protože Ostrava je jedním z pouhých tří míst na světě, kde se něco takového dá vzhledem k potřebnému technickému zázemí vůbec provést. Ostravo, prosím, prosím, udělej příštímu ročníku lepší propagaci!!!

Budete-li se tedy vyskytovat do konce listopadu v Ostravě, zajděte se na vystavené smalty na Prokešovo náměstí podívat. Můžete to klidně zvládnout předtím, než vyrazíte na Stodolní (nebo klidně i potom, ale to budete fakt frajeři!) – výhodou výstavy pod širým nebem je neomezená otvírací doba... Menší díla jsou vystavena ve výstavní síni ve 4. patře radnice, bohužel se mi ale nepodařilo dohledat, jak mají otevřeno.

Pro ty, co to do té doby Ostravy nestihnou, tady mám slideshow z vystavených smaltů.

Já říkám ano!

Zejména pokud ráda fotí, neboť v kuchyni se nachází spousta zajímavých věcí, které může objektivem zaznamenat.

Čekali jste ode mě snad něco jiného? ;-)

P.S. Kliknutím na fotky se dostanete do mého alba na Flickru.

Stejně tak bych si ťukala na čelo, kdyby mi někdo před sedmi osmi měsíci řekl, že potkám své mužské alter ego, úžasného chlapa, se kterým se budu vznášet na růžovém obláčku. A že prožiji hrozný strach a budu plakat. Kvůli němu. A že budu kvůli němu jezdit přes půl republiky a nakonec spolu budeme bydlet. A abych nezapomněla, že toho chlapa potkám tady na blogu.

Dnes to je přesně půl roku, kdy jsem poprvé vystoupila v Ostravě na nádraží, kde na mě čekal spolublogger Radek Bednařík s kyticí žlutých růží, čímž pro nás dva začala lovestory hodná telenovely. (Kdo ji ještě nezná, najde ji v odkazech pod článkem.)

Každá telenovela ale potřebuje svá dramata, i ta naše. Po třech měsících romantického ťuťu ňuňu oťukávání jsem se ocitla v situaci, kterou jsem do té doby nezažila: Radek skončil v nemocnici a já nevěděla, co dělat. Měla jsem o něj příšerný strach. Měla jsem strach o nás. Paradoxně přesně v té samé době mě Radek požádal, abych s ním žila, a já poprvé v životě na podobnou prosbu přikývla. Bez zaváhání.

Hledání bytu pro mě byla za daných okolností hotová terapie. Nebylo nic lepšího než po večerech procházet realitní servery a vybírat a vybírat a nemyslet na nic jiného než na metry čtvereční, balkóny, patra a zařízení. Hlavně nemyslet na to, jak je asi teď Radkovi. Mé hledání mělo úspěch. Dva dny po Radkově propuštění z nemocnice jsme se stěhovali do pronajatého bytu v centru Ostravy.

Teď mám tedy dva domovy. Jeden, z něhož dojíždím do práce, a jeden, v němž na mě čeká můj kocourek Radek. A já jen doufám, že časem budu mít domov jen jeden. Ten ostravský.

Tak a je to tady – půlrok našeho vztahu utekl jako voda a lhal bych, kdybych řekl, že to byl fádní půlrok. Naopak!

Můžu říci, že jsem dosud nepotkal ženskou, se kterou bych si tak po všech stránkách rozuměl. Jinak řečeno – je to super v posteli i mimo ni :-).

Musím přiznat, že dosud největší vzrůšo našeho vztahu jsem (bohužel) způsobil já, resp. můj pobyt v nemocnici. Byl to dost hrozný pocit – vědět, že se někdo kvůli mně může tak trápit, že ho to dovede až k pláči….

Ale zároveň to mně, a myslím, že i Aničce, strašně moc dalo, a jestli tohle byla jedna z oněch krizí, kterou lidé při společném soužití prostě musí překonat, pokud spolu chtějí zůstat, tak myslím, že můžu s klidem říci, že to s našim vztahem neotřáslo – naopak.

I po půl roce se mi pořád stává, že se úplně zarazím – je vůbec možný, že mám takový štěstí? Že po všech těch letech hledání, nenacházení a lízání si ran potkám někoho takového. Někoho, kdo dá mému životu úplně jiný rozměr. Někoho, kdo mi ohromně pomůže (a možná ani neví, jak moc) procházet životem s mnohem větším klidem a mnohem menší bolestí.

Takže děkuju moc, Aničko!

P.S. Jo – a kdybys to náhodou nevěděla, tak tě miluju! :-)