Poprvé jsem zažila hrůznou cestu letadlem. Už od rána jsem měla pocit, že se něco stane. Ach ta ženská intuice!
Všechno probíhalo normálně až do chvíle, kdy jsem byli na palubě letadla, všichni připoutaný, letadlo rolovalo a rolovalo, až dorolovalo mezi odstavený letadla. Kapitán (mimochodem se jmenoval Veselý) nám oznámil, že nad Paříží je bouřka a nejbližší přidělený slot je ve 20.15. Dvě hodiny zpoždění. Čokoládu jsem neprozřetelně snědla už v gatu, v tašce mi zbyla jedna müsli tyčinka a karamelový sušenky (dvě). Sušenky padly při čtení Reflexu na letištní ploše. Vodu jsem kvůli bezpečnostním opatřením neměla, naštěstí nám SkyEurope vodu dali spolu s dalšíma sušenkama. V tu chvíli bych jich snědla asi tak krabici, ale člověk nesmí bejt pořád takovej rozežranej. Asi největší katastrofa při čekání byl jakýsi kojenec, který celou dobu řval. Bezva. Do Paříže jsme přiletěli asi o hodinu a půl později, než jsem prošla pasovkou, koupila si lístek na RER (vysoce fungující systém, který nebere karty bez čipu a při zakoupení jediný jízdenky nejde platit padesátieurovkou...Ještě že mě zachránila jakási Němka, která mi rozměnila, asi byla u vytržení z toho, že jsem na ni promluvila německy – velké díky panu Boritzkovi za hodiny němčiny a odblokování mého strachu z množství gramatických chyb, který jsem schopná udělat v jediný větě), dostala se na Châtelet – Les Halles a pak do hostelu, byla pomalu půlnoc. Jinak ubytování v Marais je móóc pěkný, všechno je čistý, funguje, jak má, spolubydlící jsou taky OK. sobota 26. června 2007: Lepší probuzení si člověk fakt nemůže přát: dehydrovaná, s úpornou bolestí hlavy. Valetol všechno vyřešil a jak mi pak chutnala snídaně! Paní u výdeje jídla jsem se nějak zalíbila, nabízela mi nášup kafe, škoda, že si s ní francouzsky moc nepokecám (jedině že bych jí sdělila, že pracuji dobře a nekouřím). Zvládla jsem i nákup vody pro strýčka příhodu. Je fakt parádní, že je všechno tak blízko! Byla jsem se z nostalgie podívat na „Jimův dům“, Place des Vosges, dala si ranní zmrzlinu u Berthillona a teď jsem Momentálně sedím na pozdním obědě v ulici Convention. Mám pech jako vždy, sotva jsem si pracně vybrala, už to nemají, a tak jsem se rozhodla zariskovat a dát si entrecota. Důrazně jsem se domáhala, aby byl „bien cuit“, tak schválně. Dopolední/odpolední procházka se vydařila, chvílema jsem se přistihla, jak se šťastně šklebím. Možná je to tím, že je víkend, v Saint Germain byly trhy, všude kytky, roztodivná zelenina a všechno vůbec tak roztomile francouzské. Ach jo, měla bych se na tu francouzštinu přihlásit. Zašla jsem taky do kostela Saint Sulpice, vůbec nechápu, že jsem tam nebyla už dřív. Taky mě zarazilo, jak moc tady slyším češtinu, zrovna v tom Saint Sulpice: (přerušeno obědem) Oběd se povedl, entrecote byl opravdu bien cuit a trés bonne! Zpátky k Saint Sulpice. Zrovna jsem si četla o tom, jaký nesmysly jsou v Kódu Da Vinci, když slyším češtinu. A to se opakovalo celý den. Češi na ulici, Češi v Jardin du Luxembourg, Češi všude v Paříži! Chtěla jsem si koupit Embryolisse, ale trefila jsem se do polední pauzy, což mě přišlo poněkud draho. Courala jsem po okolí a objevila úžasný boty, takový cvičky po pařížsku. Už jsem v nich prochodila půl Paříže. Teď navečer jsem ještě na skok zajela do La Defénce. Bylo to fajn, ale už se začalo kazit počasí. Zvedal se vítr a ochladilo se. Na chvíli jsem před nečasem utekla do Sephory a to bylo něco! Očichala jsem, co se dalo, a jen jsem si tak říkala, proč u nás nemůžeme mít taky takový výběr. Ale to vlastně platí o všem okolo oblečení a dalších marností. Ono to jen tak vypadá, že je u nás všeho dost, ale přitom jsou to pořád ty samý značky, řetězce se spoustou poboček. Tady chodím a jen tak vzdychám. neděle 27. května 2007: Právě sedím na Montmartru, v kavárně, kde pracovala Amélie. Původně jsem tady chtěla napsat pohledy, ale já hlava zapomnětlivá jsem je nechala v hostelu. A tak aspoň zapíšu pár postřehů z rána (ne že by se toho zase až tak stalo). Dnešek je ve znamení filmové Paříže. Nejdřív Amélie, odpoledne Before Sunset. Procházka po Montmartru dobrá, jen mě nenapadlo, že to, že dopoledne bude venku míň turistů, napadlo zřejmě i všechny ostatní turisty, takže na fotkách mám neustále stáda lidí. Taky se maličko zkazilo počasí. Ráno svítilo slunce jak blázen, já se oblíkla jen tak nalehko, vzala sluneční brýle...Teď je mám v tašce a doufám, že bude jen zataženo, protože deštník jsem nechala Navíc jsem si ráno nasadila nějak divně čočky, asi jsem si vzala obě dioptrie stejný, tak se budu muset vrátit a tu jednu čočku vyměnit, ať pořád nešmerkám. Krom toho se chci dneska porozhlídnout po tričku pro M., zatím jsem nic neviděla, ale asi to bude tím, že jsem se zatím pohybovala mimo ty nejprofláklejší turistický místa. Štěstí dnes moc nemám, začalo pršet. Deštník leží v hostelu na poličce, aspoň že mám pašmínu. Chodím zahalená jako Arabka, ale proti dešti to stačí. Akorát si ty procházky člověk v dešti moc neužije. K tomu všemu ty turisti, navíc s deštníkama dost nebezpečný. Nicméně se mi povedlo koupit to triko, i pro otce, což je obrovský úspěch. Mám i dárek pro Mulisáka – hrací strojek s Frère Jacques, snad ho to bude bavit. Momentálně je odpoledne a lije jako z konve. pondělí 28. června 2007 – DEN D Dnešek je pěkně uťapanej, i když skoro celej den zase lilo. A když nelilo, tak aspoň pršelo. Slíbila jsem J., že jí koupím parfém Climat, který se dá pořídit jen v butiku Lancôme v Paříži. Bohužel jsem si napsala nějak blbě adresu, jen číslo a Rue Saint Honoré, jenže ono to Saint Honoré mělo ještě přídomek, což byla úplně jiná ulice na úplně jiný straně, než jsem si původně myslela. Asi tak o pět kilometrů dál. V dešti. Dámy v supersnobském butiku na mě celkem koukaly, když jsem vstoupila Neplánovaně jsem šla taky na Champs Elysées, protože jsem za tu námahu potřebovala nějakou odměnu. Zpátky jsem to vzala po nábřeží, což by bylo nesmírně romantické, kdyby za tu dobu nepřešly asi tři přeháňky. Zasloužila jsem si i oběd v Creperie Suzette a k tomu horký čaj. V hostelu jsem se pak snažila usušit si mokrou tenisku a džíny fénem, což se částečně zadařilo. Během fénování bylo venku nádherně, se sluncem. Když byly kalhoty skoro suchý, přišla bouřka. Čekala jsem, až se to venku uklidní, abych mohla jít na tematickou procházku podle Before Sunset (teda ne že bych nějaký procházení potřebovala, po těch všech kilometrech z dopoledne). Když jsem konečně vyrazila, bylo už po čtvrté. Vzala jsem si MP3, abych si procházku stylově podbarvila hubou z filmu, bohužel mi baterky došly dřív, než jsem dorazila do výchozího bodu. Jinak to bylo celkem fajn, až na to, že jsem si nemohla dát kafe v „jejich“ kavárně, protože ji mezitím zrušili! Teď jsem v Olympii a čekám na Patti. Je zvláštní, kolik na ni přišlo mladejch lidí, čekala bych spíš někoho její generace. Hmm, začínám kýchat, paráda. Snad to neodnesu nějakou nemocí, to by se fakt nehodilo. Ještě nejméně dvacet minut. To je síla: pán, který sedí na zemi vedle mě a právě pojedl sendvič a popíjí pivo, teď vytáhl nějaký spisek v kroužkový vazbě a začal dělat korektury! To by mě fakt nenapadlo vzít si něco takovýho na koncert rockový legendy... Poznatek po koncertě: PATTI SMITH JE BOHYNĚ! Krokový rekord: 40120 kroků (28 km)
u Notre Dame. Počasí se zatím drží, je vlastně ideálně na courání po venku. Jen ať se to nezkazí, na dnes toho mám spoustu.
v hostelu.
v mokrých teniskách (teda vlastně jedný prasklý a mokrý tenisce, ze který voda vzlínala na jednu nohavici), dokonce mi prodavačka opatrně sdělila, že parfém stojí 100 €. Já na to: tak jo! A suše vytáhla kartu...
0 komentářů