inspiromat banalit

Dnešní ráno bylo pěkně vystresované. Googlovala jsem o sto šest, Skype fungoval a nefungoval, M. mi posílal rozkouskované filmy, které mi nešly uložit (poslední část jsem ukládala dvě minuty před odchodem), pak mi SkyEurope poslali SMS, že můj let do Basileje (!) je přesunut, takže telefonát na Slovensko, co to má jako být (samozřejmě se sekli, idioti), do toho si připravit jídlo, uvařit oběd pro otce. Děs!

5985 kroků = 4,18 km

sobota 18. srpna 2007:
Cesta nakonec dopadla nad očekávání dobře. Mně se podařilo úspěšně dojet do Bratislavy, dopravit se na letiště (je skutečně skvělé, že u letiště je obchodní centrum, takže všichni nákupůchtiví Bratislavané cestují stejným autobusem jako lidi s kufry, přičemž ten autobus nemá odkládací prostory na zavazadla). Pak už jenom čekat, čekat a čekat. A přečkat let s kojenci a batolaty.

Na Stanstedu jsme přistáli asi v půl jedenácté, než jsme prošli pasovkou, vzali si kufry a koupili lístek na vlak, byla pomalu hodina pryč. Na Liverpool Street nás pěkně vypekl stroj na lístky, chamtivě jsme si mysleli, že když si kupujeme jízdenku po půlnoci, že si koupíme rovnou denní a budeme pak moci jezdit celý den. Chyba! Přístroj vyplivl lístek s datem 17. srpna, i když už asi tak 30 minut bylo 18. Země, kde včera znamená dnes?

Ubytování na kolejích London School of Economics v Passfield Hall je naprosto parádní: pořádek, čisto a klid. Absolutně nás odzbrojila snídaně, kde se kromě tradiční čtyřkombinace džus-kafe-toast-marmeláda podává i vařená anglická snídaně. Počasí je takový nijaký, déšť je věčně na spadnutí a od asi tak šesti odpoledne prší
v nepravidelných intervalech.

Dnešní procházka s poněkud zvrhla, nachodili jsme asi osmnáct kilometrů. Kdyby někdo po mně chtěl, abych se šla projít osmnáct kilometrů, koukala bych na něj jako na blázna, ale tady se to nějak ztratí. Takže kde jsme to všude byli: Westminster, Buckinghamský palác. Hyde Park, V&A, Národní galerie, Leicester Square, Piccadilly Circus, večer Chinatown a Covent Garden. Klasika. Doháním resty, a tak jsme jako správní turisté museli i do Westminsterského opatství a do galerie. No, nebylo to špatný, ale ty ostatní památekchtivé turisty nějak špatně snáším.

25 969 kroků = 18,17 km

neděle 19. srpna 2007:
Předpověď počasí se trefila a skoro celý den pršelo nebo poprchávalo.

Den jsme zahájili u Toweru – nemohli jsem si vybrat lepší začátek pošmourného dne! Ověšeni taškami se suvenýry jsme se vydali přes Tower Bridge na Butlers Wharf, kde se mi skutečně moc líbilo. Já jsem holt na to industriálno a urban decay.

Plánovaný výlet do Brick Lane se náramně vydařil. Sice jsme přijeli až po poledni, ale trh byl pořád v provozu – byla to paráda, ta směsice lidí, stánků, zboží, jídla, barev, chutí a vůní. U jednoho ze stánků mě zaujala originální trička, teda originální by ten způsob, jakým byla upravená, navíc byla multifunkční a to já ráda. Váhala jsem a váhala, hotová princezna dánská. Pak jsem si řekla, že jestli je to tričko můj osud, bude tam i při zpáteční cestě, tak schválně. A bylo! Ještě před návratem na metro jsme si koupili v indické (bangladéšské? pákistánské?) cukrárně dobroty. Prodavač měl snad petrohradský výcvik, očividně byl rád, že mu trojice bílých Evropanů přišla udělat kšeft. Každopádně ty sladkosti vůbec nebyly špatný, základem je tvaroh (panír?) a zahuštěné mléko a jedovatě se tvářící barvy.

V Brick Lane jsme se poněkud zdrželi, a tak jsme museli pospíchat, abychom stihli otvírací dobu v Temple Church. Stihli bychom to, to jó, ale to by musel být otevřený vchod z hlavní ulice. Nebyl a než jsme oběhli celý blok, už bylo zavřeno. Ach jo. Vrátili jsme se do hostelu, abychom si odložili zakupky (ta paví pera se nám celkem blbě nosila), takže jsme nakonec dorazili pozdě i do Greenwiche. Popravdě řečeno by mě nenapadlo, že zavírají už v šest. Počasí bylo ke všemu děsné, Canary Wharf a Millenium Stadium byly v dálce
v oparu, což znamená, že šlo udělat jediné: jít do hospody! Gipsy Moth byla ideálně po ruce, mladíka u výčepu jsem upozornila, že nechci nic českého, byl zklamán, že Budvar tedy ne, ale zkoušel to na mě se Staropramenem. Nakonec jsme si dali anglický ale; nemůžu si pomoc, ale pivo bez pěny je fakt divný.

V noci jsme se ještě prošli v City, bylo to tam jako v městě duchů. Virtuálně jsem zamávala kolegům v Bank of England a pak hajdy do hajan.

21 428 kroků = 14,99 km

pondělí 20. srpna 2007:
Konečně jsme našli odvahu dát si anglickou snídani. Nebylo to špatné, i když vařené vajíčko s neumytou skořápkou bych už příště ve vařených fazolích mít nemusela.

Následovalo další dohánění restů: Britské muzeum. Vybrali jsme si egyptskou expozici a na několik dalších hodin měli vystaráno.

Po obědě (fish & chips – fotograficky nezadokumentováno, protože nám po návštěvě muzea tak vyhládlo, že jsme to snědli dřív, než jsme si vzpomněli...) jsme vyrazili na zakupky. Šopování dopadlo celkem dobře, stačil výlet po Regent Street a Oxford Street. Nakonec jsme naplnili i kufr, který si T. koupil cestou. Za mimořádný úspěch považuji nákup T. mikiny v Nextu, jelikož podle informací od prodavačů byl tento model mimořádně úspěšný a v celém Londýně vyprodaný během víkendu, ale nám se přesto podařilo v obchodě
u Marble Arch jeden jediný poslední kousek velikosti M ulovit.

Na pokoj jsme dorazili asi v půl desáté. Při pohledu na to množství věcí, které jsem měla zabalit, jsem začala propadat zoufalství. Nakonec jsem to nějak zvládla, šli jsme spát někdy kolem jedenáctý – měli jsme před sebou šest hodin spánku.

15 524 kroků = 10,86 km

úterý 21. srpna 2007:
Ráno nás budík probudil v pět hodin, venku byla ještě tma a nám se moc nechtělo vstávat. Na stanici metra nás čekalo překvapení – zavřeno. Co teď? Vydali jsme se tedy na Euston, napadlo mě, že ta stanice je větší a mohla by být v provozu nepřetržitě. Omyl. Odchytla jsem jakéhosi technického pracovníka, říkal, že metro jede až tak za hodinu, ale že na Liverpool Street jedou noční autobusy. Noční autobusy v půl šesté ráno? Je vidět, že Angličané vstávají později a půl šesté ráno je pro ně noc. Našli jsme zastávku autobusu, koupili jízdenky a čekali. Nic. A nic. Mrkla jsem na jízdenku: platnost jedna hodina, do 5:41. V tu chvíli mi to sepnulo. Budíka jsem nařídila na mobilu, na kterém mám český čas, takže teď je o hodinu méně, tři čtvrtě na pět, ne na šest! No co se dá dělat.

I přes to všechno přijíždíme na letiště v době, kdy je check-in už otevřený. Bezpečnostní kontrola je tentokrát důkladná a fronta dlouhá. Letadlo má půl hodiny zpoždění, v Bratislavě přistáváme před půl jednou. Následující půlhodinu trávíme čekáním na zavazadla, protože v tomto terminálu je jen jeden pás, na kterém jedou zavazadla rovnou ze tří letů.

Noční můra začíná. Na zastávce autobusu MHD jsme se dozvěděli, že řidič jízdenky neprodává a automat je u letištní budovy. Vracíme se zpět. Automat je pouze na drobné. My drobné nemáme. Jdeme do odletové haly, kupuji nekřesťansky drahou vodu, ale drobné nedostávám. Nerozměňují. Cedule s tímto obsahem je po celém letišti. Vracíme se zpátky na zastávku a snažíme se najít
v peněženkách, taškách a kapsách drobné. Bohužel na tři jízdenky to nestačí. Vracíme se do letištní budovy. V rohu je trafika, ze které dýchá socialistický duch. Jízdenky neprodávají a drobné nerozměňují. Jsem nepříjemná na nepříjemného prodavače. Petrohradský model skvěle funguje i tady!

V patře kupuji čokoládu v naději, že dostanu nazpět drobné. Ne. Slečna mi ale prozrazuje dobře střežené tajemství, že v příletové hale jízdenky prodávají. Příletová hala? Kde? My jsme prošli celnicí a už byli na ulici. Slečna v turistických informacích má plno práce
s jinými turisty, kterým otřesnou angličtinou dává informace
o hotelech. Je ale milá a posílá nás do trafiky na parkovišti. Mají sice jen lístky na půl hodiny, ale vzhledem k pokročilé době je stejně jasné, že na autobusové nádraží nemá cenu jet a musíme tak jako tak vlakem. Koneckonců ani nevíme, jak se na Mlynské nivy dostat, protože u zastávky je jen jakási nepřehledná mapa všech linek, ve které se nevyznám, a informace typu „otvírací doba kanceláří,
v nichž si je možné vyřídit průkazku na MHD“ jsou nanic. Shrnuto a podtrženo: nákup lístků trval hodinu, mezitím jsem se rozčílila, pohádala, nadávala na všechno a všechny. Už vím, kde tvůrci hororu Hostel sebrali inspiraci: prošli bratislavským letištěm a chtěli si koupit jízdenky na MHD.

Hlavní nádraží je taky otřesné, není tam jediná pekárna, jen bufety
s bagetami a hamburgery, po kterých lezou mouchy. Riskneme to a dáváme si fazolovou polévku v bistru. Jestli mi bude zle, vím aspoň
z čeho.

6469 kroků = 4,52 km

POUČENÍ Z NÁVŠTĚVY BRATISLAVSKÉHO LETIŠTĚ:

1. Pro příště se Bratislavě vyhnout. Výraz „vidiecke letisko“ je v případě bratislavského letiště eufemismus.

2. Není-li možné bod 1 splnit, mít u sebe dostačující množství drobných na jízdenku, případně si ji koupit již před cestou na letiště. Nebo si naspořit a jet taxíkem.

3. V případě nesplnění bodu 2 se obrnit trpělivostí. Dobré boty jsou výhodou.

4. V každém případě si všechny informace o letišti a cestě tam a zpět zjistit předem. Z informačních tabulí se člověk nic nedozví.