inspiromat banalit

Silniční provoz
V Palermu pozná člověk turistu na první pohled: turisté nejezdí na skútrech. Ona doprava celkově neinformovaného návštěvníka poněkud zaskočí. Lidé parkují, kde chtějí, v tolika řadách, jak chtějí, o dopravních předpisech asi nikdy neslyšeli. Auta taky podle toho vypadají.
S příjezdem jsme se trefili akorát do oslav jakéhosi svátku. V ulici, kde bydlíme, hraje na pódiu cosi jako italopop říznutý jazzem. Drnčí nám z toho okenní tabulky, ale přesto se mi při jedné z pomalejších písní podaří usnout.

9494 kroků = 6,64 km

neděle 16. září:
Palermo & Giorgio
Centrum starého Palerma je nad očekávání kompaktní, a pokud člověk velkoryse vynechá všechny kostely, dá se prohlídka zvládnout za dopoledne. Američani jsou z barokních sakrálních staveb
u vytržení, my už méně, navíc se nám po chvíli všechna ta jména svatých pletou. Stačí si zapamatovat pár kostelů jako záchytné body.
Kromě chaotické dopravy a všudypřítomných skútrů (Sicilané evidentně pěšky nechodí, radši budou jak idioti dokolečka objíždět pár bloků ve snaze potkat někoho známého, než aby sesedli a někde počkali) jsou na Palermu ale nepodivuhodnější ulice. Člověk jde po hlavní výstavní třídě a stačí uhnout do vedlejší uličky, aby se najednou ocitl v dočista jiném světě. Poněkud multikulturním. Odvážná jsem dost, ale do ulic označených italsky, hebrejsky a arabsky (vše na jedné cedulce) jsem se neodvážila.
Naprosto bezkonkurenční je náš domácí Giorgio. Turistický ruch si očividně užívá. Všechny bezbranné a dezorientované turisty vyzvedne na nádraží (před McDonaldem, to najde každý ...), každý den jim připravuje snídani z palermských dobrot a dokonce je vezme na večeři a cestou jim ukáže ty nejprofláklejší skvosty Palerma. Každopádně to je příležitost poznat spolubydlící. My jsme se potkali
s párem postarších Američanů, neskutečně vděčných turistů, jedním srandovním Angličanem, který vypadá, že je neustále v rauši, a párem Australanů, kterým je dost špatně rozumět.
Celý den opět zakončují zvukové vjemy, to když kolem našeho domu dvakrát projde procesí s celou kapelou. Po většinu času zní sice jenom buben, ale do toho zvoní zvonec a sem tam spustí píseň, neskutečně vážnou, důstojnou, ba přímo pohřebně znějící.

33 550 kroků = 23,48 km

pondělí 17. září:
Autobusy
Autobusy patří k tajemstvím Palerma, do kterého jsme zcela nepronikli. Jízdní řády existují, dokonce ode dneška platí nové, protože začíná nový školní rok, ale je problém je najít. V Palermu visí například na prodejně jízdenek, na zastávce ne. Ale ono je to stejně jedno, protože jsou snad jenom pro orientaci, autobusy jezdí tak, jak se řidiči chce. Klasická ukázka byla autobus z Monreale, ukázkového turistického místa, kde nejenže nebyl jediný jízdní řád, ale zastávka byla přímo na slunci, a tak se všichni krčili ve stínu protější budovy. Čekali jsme plnou hodinu, než autobus přijel. Někteří za tu dobu vyměkli a vzali si taxíka. Ale i když autobus přijede, neznamená to, že i pojede! Autobusák si potřeboval zapálit a popovídat se známým, tak klidně nechal autobus plný cestujících stát (s puštěným motorem) a šel do toho stínu protější budovy. Cestující tak měli alespoň možnost seznámit se se situací, kdy přístroj na označování jízdenek nefunguje a jízdenka se musí označit ručně tužkou.
I autobus na pláž Montello byl dost překvapující, hlavně protože mu chyběla skleněná výplň oken v zadní části a pak mu chyběly jízdní řády po celé trase. Není nad adrenalin, kdy člověk neví, kdy něco pojede a jestli vůbec!

21 609 kroků = 15,12 km

úterý 18. září:
Zpět do školy!
Včera začal prvňáčkům první školní den a byl to zážitek i pro nás!
Z okna vidíme přímo na budovu školy a všechny události jsme měli
z první ruky. Škola ozdobená balónky, vyšňořené děti s fungl novými aktovkami, maminky kupující svačinu a hudba. Hudba! Dobrou půl hodinu zněly celou ulicí dětské songy, neskutečně vlezlé. Asi hned tak nezapomenu na refrén s opakujícím se výrazem "balalajkum" a zvláště pak hitovku „Coccodrillo“! Pro velký úspěch se hudební produkce opakuje i dnes, a tak všichni snídáme za zvuků balaljkum a celou dobu se při tom culíme.

Palermo vs. Catania
Palermo a Catania jso dva naprosto odlišné světy. Staré centrum Palerma chvílemi vzbuzuje rozpaky, zatímco Catania vypadá tak, jak jsem si původně představovala Palermo. Možná se v následujících dnech ukáže opak, ale první dojem je velice přívětivý.

20 723 kroků = 14,5 km

středa 19. září:
Catanská překvapení
Palermo i Catania mají ovšem jedno společné: naprosto neuchopitelný systém městské dopravy.
Odpoledne jsme chtěli zajet k moři. Podle průvodce je pláž v Aci Castello sice skalistá, ale koupat se tam údajně dá. Vydali jsme se proto na Piazza Borsellino, odkud měl jet autobus 334 na onu pláž. První velký oříšek je najít zastávku. Ne vždy jsou označené, místní prostě vědí, kam si stoupnout, aby jim autobus zastavil. Rozhodli jsme se stoupnout si do stínu a prostě sledovat, odkud by autobus mohl jet.
Problém č. 2: autobus 334 zřejmě neexistuje. Odchytla jsem jakousi slečnu, ta ale nemluví anglicky. Ovšem vykládá nám něco sáhodlouze italsky. Proč si Italové myslí, že když člověk umí tři slova italsky, že to je hned na konverzaci? Šla se nicméně za nás zeptat a já jsem poté pochopila, že do Aci Castello nejezdí autobus 334, nýbrž 534. Od této chvíle jsem rozhodnutá kupovat si pouze anglické vydání Lonely Planet – je aktuálnější, nemá tak trapný jazyk a snad ani tolik chyb.
Závěrečný problém se vyskytuje při cestě zpět. První polovina problému zní: kde je zastávka na zpáteční cestu do Catanie, druhá zase: pojede ještě něco zpět? Stojíme jak trubky na zastávce uprostřed rezidenční čtvrti k velkému obveselení místních důchodců. Jeden vymámí na M. cigaretu, ale informace o autobuse nedá.

20 195 kroků = 14,64 km

čtvrtek 20. září:
Etna
Je skvělé mít průvodce, jež praví, že autobus na Etnu odjíždí
z parkoviště před nádražím v 8.15. Přicházíme na místo odjezdu
o půl hodiny dřív a zjišťujeme, že je tam asi devět zastávek, ale ani na jedné není napsáno, že odtamtud odjíždí autobus na Etnu. Jdeme si raději koupit na nádraží jídlo, při návratu je jasné, že stejné informace z Lonely Planet má víc lidí, kteří tam teď bezmocně bloudí. Volíme taktiku z předchozího dne: stoupnout si do stínu, pozorovat a čekat. Řidič každého dorazivšího autobusu je vystaven útoku turistů, kteří se dožadují odvozu na Etnu. V 8.15 nás stojí na parkovišti dobře třicet, mnozí si opakovaně čtou informace z průvodce, až v půl se dočkáme. Po příjezdu k zastávce lanovky nám řidič sděluje, že odjezd je ze stejného místa ve "čtyři a půl" (přeloženo do normálního, realistického jazyka – v pět jsem tady jako na koni).

15288 kroků = 10,7 km

pátek 21. září:
Syrakusy
Výlet do Syrakus pro mne zůstane nezapomenutelný, protože tento den se u mě projevila alergie na slunce, což přebíjí všechny kulturní zážitky. Odpoledne vypadám, jako by mě někdo vyválel v kopřivách, a M. se na mě dívá se směsicí soucitu a odporu. Snažím se nejexponovanější místa zakrýt alespoň pašmínou, ale vzhledem
k venkovní teplotě to je dost masochistický čin. Vypadá to, že
o vysněné cestě do Alhambry a Maroka si asi budu muset nechat zdát.

2 8585 kroků = 20 km

sobota 22. září:
I poslední den našeho pobytu se nám ukáže catanská městská doprava v celé své kráse. Cestou na nádraží potkáváme v zácpě autobus na letiště, M. navrhuje, ať do něj vlezeme, ale mně se nechce. Vždyť podle průvodce jezdí autobusy každých 20 minut! Po hodinovém čekání mám dojem, že v Catanii počítají čas asi jinak. Ještě že jsme si nechali velkou časovou rezervu, letadlo stíháme tak jako tak. Duty free na letišti je velkým zklamáním. Doufala jsem, že koupím ještě nějaké suvenýry, ale nabídka je tristní. Po pasové kontrole zůstáváme uvězněni v prostoru pro cestující mimo Schengen, což je cosi jako větší obývák s pár sedadly, obchodem plným Rusů (co tam proboha kupují, když tam v podstatě nic nemají?) a nedýchatelným vzduchem. Už jen pár měsíců a bude tomu utrum!!