pondělí 8. října:
Tento den jsem podcenila několik věcí:
1. Pražskou dopravu. Cesta z Dejvické na letiště trvala kvůli zácpě neskutečně dlouho a můj skvělý časový plán se začal rozpadat.
2. Check-in. Na tabuli jsem marně hledala Skopje nebo alespoň Bělehrad s odletem v 11.40. Byl tam pouze Bělehrad s odletem v 11.55, odbavovaný na všech přepážkách ČSA. Jinými slovy: znamenalo to zařadit se do úděsné fronty se všemi ostatními pasažéry ČSA a čekat. Ve výsledku jsem měla asi tak 20 minut na nákup v duty free.
Během letu jsem si říkala, hlavně abych při přestupu stihla najít transferovou přepážku, bankomat a záchod. To jsem ještě netušila, že předpokládaná hodina a půl v Bělehradě se poněkud protáhne. Letiště zaujalo skvělou pozici: nesdělovat žádné informace. V době plánovaného odletu se jenom objevil údaj o novém odletu a nic. Později přibylo číslo gatu, které se ale za chvíli změnilo. Plna očekávání jsem vyrazila do gatu A4, kde bylo pár dalších spolucestujících, ovšem po letadle ani vidu ani slechu. Všechno se neskutečně táhlo a nikdo nebyl sto říct, kdy odlétáme.
Ovšem největší překvapení čekalo na palubě. Posádka nás přivítala na letu do OHRIDU a Skopje a mezi lidmi to je jenom zašumělo. OHRID??? Sice jsem četla, že je tam hezky, ale výlet jsem si tam tedy neplánovala. Člověk míní a JAT mění. Musím říct, že jsem se poprvé v letadle bála. Letiště v Ohridu je totiž hned vedle jezera, a když letadlo přistává, je to jako by sedalo na hladinu. A to je prosím mezi tím ještě silnice, takže si stroj sedá prakticky na střechu aut.
Po půlhodinové pauze v Ohridu nás čekal ještě desetiminutový úsek do Skopje, což v překladu znamenalo, že jsme přistáli za dvacet pět minut. Poněkud mě zmátl personál letadla, který nás přivítal ve Skopje a oznámil, že po půlhodinové pauze se pokračuje dál, a všem, co vystupují, popřál hezký den. Evidentně si spletli hlášení z Ohridu a Skopje.
Na pasovce jsem konečně dostala razítko (!) a pochlapila se i zavazadla, protože můj kufr vyjel jako úplně první.
Kvůli dvouhodinovému zpoždění jsme vynechaly procházku po Skopje a vydaly se rovnou do Bujanovac. Zatím nevím, co si myslet, protože noc je milosrdná a i romská osada vypadá hezky.
úterý 10. října:
Ráno jsem se ne a ne vypravit. Částečně se na tom podepsal včerejší úmorný let, částečně třeba to, že ráno netekla voda. To jsem zjistila pochopitelně až ve chvíli, když jsem si chtěla umýt ve sprše vlasy. Po dvou hodinách začala téct alespoň studená, tak jsem si mohla vyčistit zuby a nasadit čočky.
V půl jedenácté jsem vyrazila do „centra“. Prošla jsem si hlavní ulici, trh, pokoukala po výkladech, po očku sledovala místní, což mi celkem i s dramatickým nákupem vody trvalo půl hodiny.
Po obědě jsem měla sraz s H., na cestu si koupila burek, načež mě H. taktně upozornila, že podle místních na ulici jedí jen Romové. Hm, tak těžko říct, jestli na mě všichni neustále civí jen proto, že vypadám jinak, nebo že jím na ulici...
Jinak si tady připadám jak lingvistický idiot. Na angličtinu moc nereagují, albánsky neumím (naprosto nezapamatovatelný jazyk, jsem pyšná, že jsem si po několika dnech zapamatovala slovo mirëdita, tedy dobrý den, které mi je stejně na nic, protože nepoznám Srba od Albánce) a se srbskými výrazy si netroufám, abych nenarazila na nějakého zarytého Albánce. Celkem se mi osvědčila čeština, rozumí mi, ale nemůžou si mě splést se Srbkou. A taky němčina, tu místní Albánci celkem ovládají, protože jich velká část bydlí a pracuje či pracovala ve Švýcarsku.
Protože v Bujanovac skutečně nic není, rozhodla jsem se jet do Vranje. Tady se projevila jedinečná schopnost místních komplikovat i to nejjednodušší. Chtěla jsem jet autobusem, ale kolega H. Ivica trval na to, že musím jet jedině taxíkem. Dát 400 denárů za cestu do vedlejšího města mi přišlo poněkud přehnané, a tak Ivica začal obvolávat známé, jestli někdo náhodou nejede do Vranje. Nejel, takže jsem se k Ivicově obrovskému zklamání vydala na zastávku autobusů (bez jízdních řádů, ale už jsem zvyklá ze Sicílie). Ovšem nakonec jsem jela opravdu taxíkem, který nabízí odvoz lidem čekajícím na autobus. Byli jsme čtyři pasažéři, takže to byla stovka na jednoho. Ale dost mě překvapilo, že aniž bych prohodila s řidičem jediné slůvko, oslovil mě při placení anglicky a nabízel odvoz zpět. To to mám napsané na čele, že nejsem odsud, nebo co?
Vranje má úplně jiný charakter než Bujanovac, je podstatně větší a ...srbské. Přestože ho webová stránka líčila jako město s nepřeberným množstvím památek, viděla jsem jen dvě, protože ostatní jsem nenašla. Ulice nemají cedule a jestli se nemýlím, ani domy nejsou označené.
Nakonec mi nezbylo nic jiného, než dvě hodiny chodit po dvou hlavních ulicích a obhlížet výlohy. Do kavárny jsem si sednout jít nechtěla, protože jsem byla dohodnutá s H. a jejím šéfem, že půjdeme na dort a kafe. Ještě předtím jsem ale ochutnala pravé srbské čevaby a kuřecí játra obalená slaninou. Sbohem zdravé stravování!
Což mi připomíná, že v Bujanovac mají obchod se zdravou výživou a ve výloze jsem viděla český sójový nápoj Zajíc! Včera jsem zahlédla tři Octavie a jak jsem se doslechla, škodovkami má být vybavena i OBSE...
středa 10. října:
Ráno nám šéf H. naplánoval výlet. H. společně s Ivicou se měla jet podívat na jakousi substation, která byla (zcela shodou okolností)
v blízkosti pravoslavného kláštera. Bylo celkem zajímavé, že klášter leží přímo na hranicích s Makedonií, a Srbové a Makedonci se dohadují, komuže ten svatý Prochor vlastně patří.
Po obědě jsem měla válecí odpoledne. Původně jsem chtěla zajet do Kosova, ale protože jsem nevěděla, kdy vlastně jede autobus, rozhodla jsem se ještě jednou si projít Bujanovac, zjistit jízdní řády a tak. Překonala jsem ostych a udělala pár fotek (začínám si zvykat, že na mě tak jako tak pořád civí). V Bujanovac se fakt nestane, že by někde nebyli lidi; jen jsem se neodvážila fotit romské uličky, přišlo by mi to nemístné.
Odpoledne mě H. vzala na projížďku do Trnovace, což je výstavní vesnice, která svůj majetek získala z pašování, a do Preševa, což je už skoro Kosovo. Už jen samotná cesta stojí za to, protože ráz vesnic a měst je naprosto odlišný od toho, na co jsem zvyklá – mešity, trhy, pouliční prodejci, všudypřítomní toulaví psi.
čtvrtek 11. října:
Dnes byl v plánu výlet do Niš. Ranní autobus měl více než hodinu zpoždění, tak jsem si sedla na lavičku vedle nějakého páru, poslouchala, jak se baví, a vtom mi došlo, že si povídají romsky. Byla jsem celkem překvapená, že i po čtyřech lekcích romštiny jsem byla schopná chytat slovíčka, hlavně když si později povídali se svým známým. Podrobnosti pochopitelně nevím, ale hovor byl evidentně
o rodině, padaly tam výrazy jako děti, snacha, zeť, tchýně, chlapeček, holčička. Jsem fakt dobrá!
Momentálně tedy sedím v onom ostře očekávaném autobuse do Niš a tedy žádná sláva. Do Vranje jsem stála, teď sice sedím, ale opěradlo je z poloviny ulomené a tak musím opatrně balancovat. Vedlejší sedadlo je mokré, ostatně jako několik dalších sedadel. Čekají mě dvě hodiny...
Niš je takové srbské Brno a oproti městům, která jsem doteď viděla, je znatelně živější. Ovšem i v takhle velkém městě se člověk musí pohybovat víceméně intuitivně – nikde žádné značení pro turisty. Ti sem holt moc nejezdí. I když – tady mají pohlednice! Objevila jsem je v krámku se suvenýry v nišské pevnosti. Měli asi čtyři druhy a podle toho, že byly poněkud zažloutlé a zprohýbané podle stojanu, soudím, že na odbyt asi moc nejdou.
Jinak hlavní nákupní třída je naprosto podle hesla „shop till you drop“, samé oblečení, boty a doplňky. Knihkupectví jsem objevila jen jedno a bylo dost divné.
Na zpáteční cestě jsem vystoupila ve Vranje, kde se mi už v úterý zalíbil jeden kabát, a koupila ho. Když nejsou pořádné suvenýry, budu mít srbský kabátec!
pátek 12. října:
Dnes se mi nic nedaří. Měla jsem v plánu jet do kosovského Gnjilane. Ráno jsem se probudila do festovního deště. Stále rozhodnuta jet za každou cenu jsem se vydala na autobusové nádraží, kde mi řekli, že autobus jede až v 10.15, čímž mi úplně narušili plán, protože bych pak ve městě samotném měla asi tak půl hodiny.
Nákupy v Bujanovac dopadly taky katastrofálně, protože obchody
v albánské části mají zavřeno. Je totiž konec ramadánu a slaví se bajram. Albánci nejdou do práce, po ulici chodí vyšňoření a děti pobíhají se svazky bankovek, které dostaly od příbuzných.
Co teď s volným časem? Šla jsem tedy do kavárny, kde prý mají výborné větrníky. Po úvodní pantomimě jsme se s albánskými majiteli shodli na němčině a na tom, že větrníky nemají. Takže jsem momentálně u stolu v rohu kavárny, odkud je vidět cvrkot na křižovatce, snažím se předstírat, že mě to děsně zajímá a že vůbec nevím o zkoumavých pohledech ostatních hostů (mužů). Jsem tady jediná žena, sama a cizinka. Vlastně můžu být ráda, že mě vůbec obsloužili.
Odpoledne odjíždíme do Skopje. Bohužel z města nevidím prakticky nic, protože i tady slaví bajram, obchody jsou zavřené, což si můj doprovod vysvětluje tak, že nemá smysl do centra vůbec chodit. Udělám si alespoň rychlou fotku s budovou bývalé pošty v pozadí a jde se na večeři.
Zítra brzo ráno odlétáme a já mám pocit, že mi bude ještě asi chvíli trvat, než si v hlavě sesumíruju všechny zážitky a prožitky z Bujanovac a okolí. Co jen budu odpovídat na obligátní otázku: „Jak bylo?“...
Tento den jsem podcenila několik věcí:
1. Pražskou dopravu. Cesta z Dejvické na letiště trvala kvůli zácpě neskutečně dlouho a můj skvělý časový plán se začal rozpadat.
2. Check-in. Na tabuli jsem marně hledala Skopje nebo alespoň Bělehrad s odletem v 11.40. Byl tam pouze Bělehrad s odletem v 11.55, odbavovaný na všech přepážkách ČSA. Jinými slovy: znamenalo to zařadit se do úděsné fronty se všemi ostatními pasažéry ČSA a čekat. Ve výsledku jsem měla asi tak 20 minut na nákup v duty free.
Během letu jsem si říkala, hlavně abych při přestupu stihla najít transferovou přepážku, bankomat a záchod. To jsem ještě netušila, že předpokládaná hodina a půl v Bělehradě se poněkud protáhne. Letiště zaujalo skvělou pozici: nesdělovat žádné informace. V době plánovaného odletu se jenom objevil údaj o novém odletu a nic. Později přibylo číslo gatu, které se ale za chvíli změnilo. Plna očekávání jsem vyrazila do gatu A4, kde bylo pár dalších spolucestujících, ovšem po letadle ani vidu ani slechu. Všechno se neskutečně táhlo a nikdo nebyl sto říct, kdy odlétáme.
Ovšem největší překvapení čekalo na palubě. Posádka nás přivítala na letu do OHRIDU a Skopje a mezi lidmi to je jenom zašumělo. OHRID??? Sice jsem četla, že je tam hezky, ale výlet jsem si tam tedy neplánovala. Člověk míní a JAT mění. Musím říct, že jsem se poprvé v letadle bála. Letiště v Ohridu je totiž hned vedle jezera, a když letadlo přistává, je to jako by sedalo na hladinu. A to je prosím mezi tím ještě silnice, takže si stroj sedá prakticky na střechu aut.
Po půlhodinové pauze v Ohridu nás čekal ještě desetiminutový úsek do Skopje, což v překladu znamenalo, že jsme přistáli za dvacet pět minut. Poněkud mě zmátl personál letadla, který nás přivítal ve Skopje a oznámil, že po půlhodinové pauze se pokračuje dál, a všem, co vystupují, popřál hezký den. Evidentně si spletli hlášení z Ohridu a Skopje.
Na pasovce jsem konečně dostala razítko (!) a pochlapila se i zavazadla, protože můj kufr vyjel jako úplně první.
Kvůli dvouhodinovému zpoždění jsme vynechaly procházku po Skopje a vydaly se rovnou do Bujanovac. Zatím nevím, co si myslet, protože noc je milosrdná a i romská osada vypadá hezky.
úterý 10. října:
Ráno jsem se ne a ne vypravit. Částečně se na tom podepsal včerejší úmorný let, částečně třeba to, že ráno netekla voda. To jsem zjistila pochopitelně až ve chvíli, když jsem si chtěla umýt ve sprše vlasy. Po dvou hodinách začala téct alespoň studená, tak jsem si mohla vyčistit zuby a nasadit čočky.
V půl jedenácté jsem vyrazila do „centra“. Prošla jsem si hlavní ulici, trh, pokoukala po výkladech, po očku sledovala místní, což mi celkem i s dramatickým nákupem vody trvalo půl hodiny.
Po obědě jsem měla sraz s H., na cestu si koupila burek, načež mě H. taktně upozornila, že podle místních na ulici jedí jen Romové. Hm, tak těžko říct, jestli na mě všichni neustále civí jen proto, že vypadám jinak, nebo že jím na ulici...
Jinak si tady připadám jak lingvistický idiot. Na angličtinu moc nereagují, albánsky neumím (naprosto nezapamatovatelný jazyk, jsem pyšná, že jsem si po několika dnech zapamatovala slovo mirëdita, tedy dobrý den, které mi je stejně na nic, protože nepoznám Srba od Albánce) a se srbskými výrazy si netroufám, abych nenarazila na nějakého zarytého Albánce. Celkem se mi osvědčila čeština, rozumí mi, ale nemůžou si mě splést se Srbkou. A taky němčina, tu místní Albánci celkem ovládají, protože jich velká část bydlí a pracuje či pracovala ve Švýcarsku.
Protože v Bujanovac skutečně nic není, rozhodla jsem se jet do Vranje. Tady se projevila jedinečná schopnost místních komplikovat i to nejjednodušší. Chtěla jsem jet autobusem, ale kolega H. Ivica trval na to, že musím jet jedině taxíkem. Dát 400 denárů za cestu do vedlejšího města mi přišlo poněkud přehnané, a tak Ivica začal obvolávat známé, jestli někdo náhodou nejede do Vranje. Nejel, takže jsem se k Ivicově obrovskému zklamání vydala na zastávku autobusů (bez jízdních řádů, ale už jsem zvyklá ze Sicílie). Ovšem nakonec jsem jela opravdu taxíkem, který nabízí odvoz lidem čekajícím na autobus. Byli jsme čtyři pasažéři, takže to byla stovka na jednoho. Ale dost mě překvapilo, že aniž bych prohodila s řidičem jediné slůvko, oslovil mě při placení anglicky a nabízel odvoz zpět. To to mám napsané na čele, že nejsem odsud, nebo co?
Vranje má úplně jiný charakter než Bujanovac, je podstatně větší a ...srbské. Přestože ho webová stránka líčila jako město s nepřeberným množstvím památek, viděla jsem jen dvě, protože ostatní jsem nenašla. Ulice nemají cedule a jestli se nemýlím, ani domy nejsou označené.
Nakonec mi nezbylo nic jiného, než dvě hodiny chodit po dvou hlavních ulicích a obhlížet výlohy. Do kavárny jsem si sednout jít nechtěla, protože jsem byla dohodnutá s H. a jejím šéfem, že půjdeme na dort a kafe. Ještě předtím jsem ale ochutnala pravé srbské čevaby a kuřecí játra obalená slaninou. Sbohem zdravé stravování!
Což mi připomíná, že v Bujanovac mají obchod se zdravou výživou a ve výloze jsem viděla český sójový nápoj Zajíc! Včera jsem zahlédla tři Octavie a jak jsem se doslechla, škodovkami má být vybavena i OBSE...
středa 10. října:
Ráno nám šéf H. naplánoval výlet. H. společně s Ivicou se měla jet podívat na jakousi substation, která byla (zcela shodou okolností)
v blízkosti pravoslavného kláštera. Bylo celkem zajímavé, že klášter leží přímo na hranicích s Makedonií, a Srbové a Makedonci se dohadují, komuže ten svatý Prochor vlastně patří.
Po obědě jsem měla válecí odpoledne. Původně jsem chtěla zajet do Kosova, ale protože jsem nevěděla, kdy vlastně jede autobus, rozhodla jsem se ještě jednou si projít Bujanovac, zjistit jízdní řády a tak. Překonala jsem ostych a udělala pár fotek (začínám si zvykat, že na mě tak jako tak pořád civí). V Bujanovac se fakt nestane, že by někde nebyli lidi; jen jsem se neodvážila fotit romské uličky, přišlo by mi to nemístné.
Odpoledne mě H. vzala na projížďku do Trnovace, což je výstavní vesnice, která svůj majetek získala z pašování, a do Preševa, což je už skoro Kosovo. Už jen samotná cesta stojí za to, protože ráz vesnic a měst je naprosto odlišný od toho, na co jsem zvyklá – mešity, trhy, pouliční prodejci, všudypřítomní toulaví psi.
čtvrtek 11. října:
Dnes byl v plánu výlet do Niš. Ranní autobus měl více než hodinu zpoždění, tak jsem si sedla na lavičku vedle nějakého páru, poslouchala, jak se baví, a vtom mi došlo, že si povídají romsky. Byla jsem celkem překvapená, že i po čtyřech lekcích romštiny jsem byla schopná chytat slovíčka, hlavně když si později povídali se svým známým. Podrobnosti pochopitelně nevím, ale hovor byl evidentně
o rodině, padaly tam výrazy jako děti, snacha, zeť, tchýně, chlapeček, holčička. Jsem fakt dobrá!
Momentálně tedy sedím v onom ostře očekávaném autobuse do Niš a tedy žádná sláva. Do Vranje jsem stála, teď sice sedím, ale opěradlo je z poloviny ulomené a tak musím opatrně balancovat. Vedlejší sedadlo je mokré, ostatně jako několik dalších sedadel. Čekají mě dvě hodiny...
Niš je takové srbské Brno a oproti městům, která jsem doteď viděla, je znatelně živější. Ovšem i v takhle velkém městě se člověk musí pohybovat víceméně intuitivně – nikde žádné značení pro turisty. Ti sem holt moc nejezdí. I když – tady mají pohlednice! Objevila jsem je v krámku se suvenýry v nišské pevnosti. Měli asi čtyři druhy a podle toho, že byly poněkud zažloutlé a zprohýbané podle stojanu, soudím, že na odbyt asi moc nejdou.
Jinak hlavní nákupní třída je naprosto podle hesla „shop till you drop“, samé oblečení, boty a doplňky. Knihkupectví jsem objevila jen jedno a bylo dost divné.
Na zpáteční cestě jsem vystoupila ve Vranje, kde se mi už v úterý zalíbil jeden kabát, a koupila ho. Když nejsou pořádné suvenýry, budu mít srbský kabátec!
pátek 12. října:
Dnes se mi nic nedaří. Měla jsem v plánu jet do kosovského Gnjilane. Ráno jsem se probudila do festovního deště. Stále rozhodnuta jet za každou cenu jsem se vydala na autobusové nádraží, kde mi řekli, že autobus jede až v 10.15, čímž mi úplně narušili plán, protože bych pak ve městě samotném měla asi tak půl hodiny.
Nákupy v Bujanovac dopadly taky katastrofálně, protože obchody
v albánské části mají zavřeno. Je totiž konec ramadánu a slaví se bajram. Albánci nejdou do práce, po ulici chodí vyšňoření a děti pobíhají se svazky bankovek, které dostaly od příbuzných.
Co teď s volným časem? Šla jsem tedy do kavárny, kde prý mají výborné větrníky. Po úvodní pantomimě jsme se s albánskými majiteli shodli na němčině a na tom, že větrníky nemají. Takže jsem momentálně u stolu v rohu kavárny, odkud je vidět cvrkot na křižovatce, snažím se předstírat, že mě to děsně zajímá a že vůbec nevím o zkoumavých pohledech ostatních hostů (mužů). Jsem tady jediná žena, sama a cizinka. Vlastně můžu být ráda, že mě vůbec obsloužili.
Odpoledne odjíždíme do Skopje. Bohužel z města nevidím prakticky nic, protože i tady slaví bajram, obchody jsou zavřené, což si můj doprovod vysvětluje tak, že nemá smysl do centra vůbec chodit. Udělám si alespoň rychlou fotku s budovou bývalé pošty v pozadí a jde se na večeři.
Zítra brzo ráno odlétáme a já mám pocit, že mi bude ještě asi chvíli trvat, než si v hlavě sesumíruju všechny zážitky a prožitky z Bujanovac a okolí. Co jen budu odpovídat na obligátní otázku: „Jak bylo?“...
0 komentářů