inspiromat banalit

Původně jsem chtěla po toto téma něco z Prahy. Napadlo mě místo popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí, protože označuje místo, kde došlo k historické události, a přece to není pomník nebo památník.

Jenže pak přišel podzim, dny se začaly krátit a já si uvědomila, že nemám prakticky kdy tu fotku odělat. Ráno, když jdu do práce, je ještě šero a odpoledne je už zase tma. A o víkendu se mi na Staromák moc nechce.

Pak mě ale napadlo náhradní řešení. Památník připomínající místo objevení prvního pramene léčivé vody v Poděbradech. Najdete ho na druhém nádvoří zámku; když vyjdete ze zámku na náměstí a sejdete po pár schodech dolů, můžete Poděbradku i ochutnat (zdarma). Z vlastní zkušenosti vím, že lidem moc nejede, zejména pokud znají jen její sterilní masově prodávanou verzi bez chuti i bez zápachu.

Z památníku jsem si vybrala jen detail srdce, které naznačuje, které části těla minerálka prospívá, a možná taky tak trochu symbolicky vyjadřuje onen vztah plný lástky a nenávisti, který ke svému (takřka rodnému) městu chovám...

150 g čokolády
150 g másla
100g cukru moučky
6 žloutků
6 bílků
50 g cukru krupice
150 g hrubé mouky
sůl
meruňková marmeláda

200 g čokolády
200 g cukru krupice

Rozehřejte čokoládu ve vodní lázni, smíchejte s máslem do hladka. Přidejte cukr moučku a vejce jedno po druhém. Našlehejte bílky s cukrem, jemně dovnitř vmíchejte mouku se solí a vložte do čokoládové směsi.

Předehřejte troubu na 180° C. Těsto dejte do vymazané a moukou vysypané formy a pečte 45–60 min. Dort nechte úplně vychladnout.

Nahřejte marmeládu, propasírujte ji přes sítko a pomažte s ní dort. Nechte stát několik hodin.

Poleva: Svařte cukr a a půl hrnku vody na nit (vařit do zhoustnutí...), přidejte čokoládu a přiveďte do varu za neustálého míchání, až začne poleva houstnout.

Rozetřete polevu na celý dort včetně stran.

(Toto pochopitelně není recept na pravý Sacher, protože ten znají pouze ve stejnojmenném vídeňském hotelu. Existuje ješte podobný dort Demel, který se od Sacheru liší tím, že zatímco Sacher je rozříznutý uprostřed a promazaný marmeládou, Demel má marmeládu rozetřenou po povrchu.

I když recept uvádí jakási kejklata hejblata s marmeládou, nic z toho jsem nedělala a svět se zdá se nezbořil.

Pokud se vám při přípravě polevy vytvoří jakási hutná neforemná hmota, nezoufejte a přilejte do ní trochu vody. Poleva podle tohoto receptu je fakt luxusní, nádherně lesklá a tmavá – jen je třeba nebýt hrr a nelít ji na dort moc rychle, jinak se rozteče všude okolo jako na poslední fotce... A pak přichází nejtěžší část přípravy dortu – vydržet a počkat s konzumací do druhého dne, až poleva zcela ztuhne.)

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Jestli budete mít do konce roku cestu do Ostravy, nezapomeňte se jít podívat do Euro Café na Sokolské třídě 1263/24, kde bude výstava deseti fotek, které se umístily ve fotosoutěži Zářící Ostrava. Najdete tam fotku ode mě i od Radka. (Jsme fakt dobrý!)

Abych řekla pravdu, měla jsem problém nějakou fotku vybrat. Měla sedět k tématu zářící Ostravy a být pořízena v Moravské Ostravě či v Přívoze. Zároveň jsem věděla, že předsedou poroty bude Jindřich Štreit, tak jsem byla poněkud svázaná respektem vůči této osobnosti.

Do pomyslného užšího kola se u mě v počítači nakonec dostala fotka rozpohybované radnice v noci a fontána před radnicí za slunečného dne. Nakonec jsem vybrala tu méně abstraktní, udělala pár drobných úprav, poslala... a uspěla.

Jen mi u poroty neprošel název. Místo mého lidového Ikarus, pičo! je fotka ve výsledcích uvedená pod jménem Ikarus... Z distinktivního ostravského pičo zbyly jen tři tečky. (Pro ty, co se v Ostravě nevyznají: Ikarus je ona socha uprostřed této fontány před radnicí, mně osobně připadá velice ohyzdná, taková kýčovitě rádoby moderní, ale ať už jsou názory na ni jakékoli, je zcela nepřehlédnutelná a rozhodně je jednou z ostravských "pamětihodností".)
 

Ze série "Šípky a jeřabiny", kterou jsem nafotila už loni. Inspirací mi byla publikace Bryana Petersona Naučte se používat expoziční čas kreativně, kde jsem našla fotku "roztočeného" stromu v podzimních barvách a "protáhlých" tulipánů.

Jednou jsem se vracela domů z práce, když jsem si všimla šípkových keřů se zralými plody a jeřabin, které byly hned vedle. Notně jsem zrychlila krok, abych si doběhla pro foťák co nejdříve, protože den se už krátil a mně bylo jasné, že dobré světlo bude ještě tak maximálně hodinu. Pak jsem už jen exhibovala pod stromy a kolem keřů, lidé projíždějící kolem mě na kolech na mě udiveně zírali, cože to tam v roští dělám.

Výsledkem je tedy tato série, která patří mezi mé nejoblíbenější, přičemž fotka, kterou jsem použila do Fun Scavenger Hunt, se mi líbí asi nejvíc.

Nakrájejte lilky na plátky a dejte na hodinu do mísy se slanou vodou.

Mezitím si připravte rajčatovou omáčku. Na pánev dejte nahrubo nakrájená rajčata a cibuli, celý česnek a bazalku. Osolte a vařte, dokud se nevypaří tekutina. Propasírujte přes cedník a dochuťte olivovým olejem.

Z lilků vymačkejte vodu  a osmažte na oleji.

Uvařte špagety.

Na servírovací talíř narovnejte špagety, posypte polovinou ricotty a přelijte omáčkou. Zamíchejte, ozdobte bazalkou a čtyřmi plátky lilku. Zbytek ricotty, lilků a pepř dejte volně na stůl.

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

(Poslední dobou si z cest nejraději přivážím kuchařky. Těstoviny Norma pocházejí ze Sicílie. Mně osobně je na nich sympatická jednoduchost přípravy - i když jsem se receptu nedržela stoprocentně, protože jsem nesehnala slanou ricottu a taky jsem neměla cedník na propasírování omáčky...)

Jako malá jsem opravdu, ale opravdu nesnášela plisované sukně. Bohužel má matka byla toho názoru, že plisé je nadčasové, slavnostní a šik. Zřejmě byla pod vlivem své matky, která byla nejenže švadlena, ale navíc zažila mondénní třicátá léta, ke kterým plisé patřilo stejně jako šikmý střih a tuny hedvábí.
Jenže mé plisované sukně měly do prudké elegance šatů Adiny Mandlové ze salonu Hany Podolské daleko. Byly z polyesteru, černé a červené a jejich délka se měnila podle mého věku. Začínala zhruba pod koleny, a jak se s mými lety postupně páraly záševky v pase, délka sukně se sunula výš a výš, až skončila nad koleny, což bylo pro mou matku znamení, že je třeba sukni poslat o dům dál. Polyester je zkrátka nezničitelný. Stačilo znovu zapošít v pase a nějaká jiná ubohá holčička si mohla cyklus plisé sukně zažít na vlastní kůži.
Teď jsem ale už velká holka a nějaké plisé mě nerozhází. Ba právě naopak. Z plisé se může totiž stát třeba i kamarád. Díky plisé, roli rýžového papíru a oboustranně lepící pásce jsem totiž vyřešila problém, jak zastínit okna bez vrtání. A sousedi už na nás nečučej. Jupí.
Investice:
rýžový papír 97 x 1000 cm - 390 Kč (Altamira ve Skořepce nebo e-shop)
oboustranně lepící páska - 39 Kč (obyč papírnictví)

Foceno na dlouhý čas s rotací.

Sice jsem se snažila vyfotit sluneční brýle klasicky, udělala asi patnáct snímků, ale pořád mi to přišlo takový nijaký. Prostě sluneční brýle na parapetu. Navíc se už začínalo stmívat, světlo bylo čím dál horší a já si říkala, že už nic lepšího nevymyslím. Nakonec jsem ještě přepnula na prioritu času a udělala pár fotek s otáčením fotoparátu.

Nakonec se mi líbily dvě fotky. Ani jedna není klasická, ostrá. Asi to je tím, že u fotek notoricky známých věcí mě baví experimentovat, blbnout - záleží už na vás, jak to nazvete. Prostě takové to "známé věci v jiném světle".

Kromě výše uvedené fotky, kterou jsem použila do Fun Scavenger Hunt, mi přišla jako zajímavá a tajemná ještě tato:

 

3 žloutky
1 vejce
200 g moučkového cukru 

Vyšlehejte žloutky s cukrem a vejcem, až vznikne hladká hmota. Formičky vymazané tukem naplňte těstem jen do poloviny. Prvních pět minut pečte na 180 ºC, pak přibližně půl hodiny na 100 ºC. A za žádnou cenu neotvírejte troubu.

(Formičky na rakvičky jsem doma nemohla zaboha najít, a tak vznikly sestřenice rakviček v cukrářských košíčcích. Jen byly nějaké zvědavé a z košíčků mi poutíkaly. Vzhledné to není, ale to pažravcům nevadí. Druhý den po upečení nám zbylo ke snídani pouhopouhých šest kousků.)

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Pro toto téma jsem vybrala fotku z letošních Colours, kdy jsem si u jednoho ze stánků všimla kadeřnice Ivy z Triba, nechala se od ní ostříhat a Kocourek si nechal udělat přeliv (nepovedený). Jak je z fotky vidět, Iva pracuje jak ďas a chudák kompakt nestíhá její ruce zachytit ostře.

Ad kompakt: všimla jsem si, že u fotek z kompaktu mnohem častěji přistupuji k úpravám. Zatímco u zrcadlovky nemám většinou potřebu nějak šachovat s barvami, kontrastem nebo úrovněmi černé/bílé, protože valnou většinu těchto věcí si mohu upravit ve Viktorce, u kompaktu se mi pořád zdá, že fotky jsou takový podivný šedivky, i když nastavím sytost barev a kontrast na maximum.

A jak jsem tak byla v ráži úprav, napadlo mě provést s touhle fotkou nějakou divočinu. Koneckonců chodím ke kadeřnici na barvení, tak proč pro jednou neobarvit pro změnu kadeřnici? ;-)

   

Jakžto absolventka matematické třídy, kterou osud později zavál čistě humanitním směrem, oceňuji, že i v reálném životě může být člověk vystaven řadě početních her, které nenásilným a zábavným způsobem tříbí matematické dovednosti.

V následujícím Billa-rébusu si zákazníci mohou procvičit násobení na jednoduchém početním úkolu: Maminka chce koupit 200 g čokolády na vaření. Co je cenově výhodnější: dvě malá, stogramová balení, nebo jedno velké, dvousetgramové?

Velevážené publikum, dámy a pánové, studenti a vědečtí pracovníci, mistři pera! Uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste jste ještě neslyšeli! Jen náš Cirkus Gramatika vám přinese vystoupení znamének, která zamotala hlavu již nejedné dámě a nejednomu pánovi! Jak je to možné? Co je v tom za čáry? Jen Cirkus Gramatika zná odpověď!

Přivítejte potleskem dámu, ze které si vtipálci tropí žerty a pokřikují na ni: „Pomlč, pomlč!“ Ha, ha, ha. Ano, ano, jak již jistě tušíte, se svým ekvilibristickým uměním přichází slečna POMLČKA!

Že jí to ale sluší? Jak je tak pěkně dlouhá. Že byste ji taky chtěli doma? Není nic snazšího, stačí  ALT 0150 a je to. Ale pozor, slečna POMLČKA je velká umělkyně, která vám předvede rovnou dvě úchvatná vystoupení. Jednou S a jednou... pozor, pánové... BEZ! O la lá!

Slečna POMLČKA umí skvěle signalizovat odmlku... Ale to snad –
Slečna POMLČKA umí vyznačit vsuvku, což je – alespoň podle mě – fenomenální.
Slečna POMLČKA umí naznačit přímou řeč
– Tak co tomu říkáte?

Ho ho hóó, pánové, také se tak těšíte se na vystoupení slečny POMLČKY BEZ? Anóó? Já to na Vás vidím, pane... (významné zamrkání) A ta chvíle přichází právě teď! Slečna POMLČKA zcela a úplně B-E-Z MEZER!

Slečna POMLČKA zbožňuje rozsah, intervaly a vzdálenosti. Jen se na to podívejte. Voilà...!  

1–3. 1994–2000. Praha–Brno.

No není to úžasné, co slečna POMLČKA dovede? Dámy a pánové, to si zaslouží potlesk. Bravo, bravissimo!

A teď přivítejte sympatického pána, bez kterého by náš Cirkus Gramatika nemohl fungovat. Všichni ho znáte, všichni ho máte na svých klávesnicích. Říkáte mu POMLČKA a používáte ho často místo MINUSU, ale on je grand a nezlobí se na vás. Dámy a pánové, pan SPOJOVNÍK!!!

Není tak atraktivní jako slečna POMLČKA, typografie mu na délce tolik nenadělila, ale to mu nezabrání, aby nevystupoval zásadně BEZ. A co nám pan SPOJOVNÍK předvede? Pan SPOJOVNÍK má rád těsné spojení (významné zamrkání), že by tedy nějaké pikantnosti?

Pan SPOJOVNÍK umí dělit slova: jedno-, dvou- i víceslabičná.
Pan SPOJOVNÍK umí vyjádřit podvojnost a vzájemnost: znají ho dobře malíři-lakýrníci, obyvatelé Frýdku-Místku i majitelé česko-anglického slovníku.
Pan SPOJOVNÍK umí označit části měst, a tak ho mají rádi nejen v Praze-Dejvicích. 

Ale pozor! (chvíle napětí) Ve víceslovných výrazech vystupuje slečna POMLČKA! A s mezerami! Elá hop! Praha 1 − Malá Strana. Praha − Mladá Boleslav.

Dámy a pánové, naše dnešní představení je téměř u konce. Prosím o velký potlesk pro pana SPOJOVNÍKA i půvabnou slečnu POMLČKU! No nejsou skvělí...? Ano, ano, jsou přímo báječní a pro náš Cirkus Gramatika naprosto nepostradatelní a nezastupitelní. TAK UŽ SI JE PROSÍM VE SVÝCH TEXTECH NEPLEŤTE! 

(Publikum nadšeně aplauduje a cestou domů kroutí hlavou nad tím, že v pomlčkové válce o název Česko-slovenská republika byl předmětem sporu vlastně spojovník...)

V hlavní roli násadka na tužku ve tvaru Hello Kitty. Vskutku pamětnice - mám ji už dobrých dvacet let. Svého času jsem ji zakoupila v prodejně Eso (pro mladší ročníky: něco jako Tuzex na maloměstě, kde se daly koupit západní věci za koruny). Byla součástí jakéhosi setu, zřejmě se žvýkačkami nebo něčím podobným. Samozřejmě jsem netušila, že to je Hello Kitty, západní/japonská popkultura byla mně i mým vrstevníkům  v té době velice dobře utajena. Ani si nevzpomínám, že bych tuto Hello Kitty kdy používala jako ozdobu na tužku, měla jsem ji vystavenou na poličce a časem skončila v krabici. Na starý kolena (svoje i Kittiny - včera jí bylo pětatřicet!) jsem ji vyhrabala a konečně používám k původnímu účelu. Není nad infantilnost.