Vlak
Nákup jízdenek v automatu se podaří na první pokus, vlak odjíždí přesně podle jízdního řádu (později se ukáže, že vyhledávání spojení na webové stránce British Rail není až tak bez much), a tak jsme za necelých dvacet minut v Bathu.
Hostel
Na cestě do Ymky máme doprovod v podobě mladého slovenského dentisty, který si jede udělat jazykovou zkoušku a nemá kde bydlet. Takže se po městě motáme ve třech, až se domotáme do hostelu. Ubytování celkem ujde, dokonce i koupelna a záchod jsou na britské poměry ucházející. Jediným překvapením je splachování záchoda na kliku, jeden záchod, který je na klasické mačkací splachování, má u sebe podrobný popis, co s tím. Společnost nám dělají holubi přebývající na okapech protější budovy. Po bedlivém prozkoumání stěn zjišťujeme, že na pokoji není zásuvka. Jednu posléze nacházíme na chodbě, až úplně u země. Představa fénování vlasů vleže není lákavá, natožpak si nechat nabít přes noc mobil nebo foťák.
Bath
Večer jdeme na průzkum města, trochu se zorientovat a najít šopy. Je pěkně hnusně, sem tam poprchává, ale hlavně fouká. Jsem ráda, že jsem si vzala šátek s nosorožcema a Stopangin, který se stane mým věrným společníkem. Nicméně stále pevně doufám, že vyjde předpověď BBC, která slibovala na další dny slunce.
Počet kroků: 9338 = 6,53 km
pátek 6.7.2007:
Hostel
Probouzíme se do sluncem zalitého rána. Venku kdákají rackové a fouká vítr. Jsem odvážná a oblékám si sukničku. Snídaně je mňam a já koketuju s myšlenkou dát si zítra vařenou anglickou snídani.
Šopování
Šopování začíná úspěšně. Kupujeme v supermarketu kulinářské dary a jídlo na dnešek. Stále fouká vítr a u mě nastupuje rozum: definitivně sundávám sukničku a oblékám džíny.
Ostatní obchody otvírají až později, kolem desáté. Do našeho prioritního šopu dorážíme právě ve chvíli, kdy do něj přijíždí prodavačka. Okukujeme zboží a dohadujeme se, co koupit. Prodavačka nás osloví česky, asi to tady není výjimka (vzhledem k obsazenosti letadla...), ale jsme celkem v šoku.
Akvabely
Další zastávkou jsou lázně. Kupodivu mají volno právě teď. Vybaveny ztepilým osmahnutým plavčíkem vyrážíme do Cross Bath. Bazén máme jen pro sebe! Převlékáme se u skříněk, je nám trochu divný, že na nás plavčík může vidět i tam (že by se nám mohlo třeba něco stát?), ale co. První půlhodinu blbneme s foťákem kolem bazénu, ale to už nejsme samy, přišel postarší pár, opět s vlastním plavčíkem. Ti se nám tady budou štosovat! Voda je krásně teplá, bazén na tři tempa (doslova) a paměťová karta poloprázdná. Kocháme se a zjišťujeme, že v sousedství skříněk jsou převlékací kabiny, které jsme asi měly použít. Hmmm. Nakonec nás je v bazénu pět, poslední je slečna Marplová, která si ohromně užívá s aquaaerobikovou žížalou a dokonce zkouší šnorchlovat bez šnorchlu. Stále žije, i když chvílemi připomíná mrtvolu v bazénu. Ale vyfotit se nenechá, vždycky se zvedne dřív, než se stačí zmáčknout spoušť.
Počasí žádná sláva, ale v Cross Bath je celkem fajn. Hlavně tam NEFOUKÁ. Čvachtáme se ve vodě, sledujeme mraky a letadla a nechce se nám pryč.
Cestou do hostelu náhodou narážíme na dlouho hledaný Body Shop. Po tom máčení se ve vodě se náramně šikne nějaký to tělový mlíko!
Oběd
Rozhodla jsem se dát si oběd v Ymce, mají v nabídce toad in the hole, dávám si to s fazolema a docházím k závěru, že vařenou anglickou snídani si zítra fakt nedám.
Bath II
Po obědě se vydáváme na procházku po stopách Jane Austenové. Počasí je milosrdné, chvílemi to je skoro na sluneční brýle! Y. si kupuje řetízek jako suvenýr v jakémsi vetešnictví, kde je neskutečné množství věcí. Je jich tam tolik a jsou tak natěsno, že se nedá ani na nic podívat. Jako správní turisté navštívíme dům č.1 na Royal Crescent s autentickým vybavením z 18. století. Nezapomenutelná je kuchyně, v níž gril poháněl malý psík umístěný v otočném bubnu nad pečínkou (že prej byli „eager to hop in and start to work“, ale moc tomu nevěříme). Dáváme si Sally Lunn’s buns ve stejnojmenné kavárně. Jídlo dobrý, obsluha žádná sláva: přinese nám bun s marmeládou místo s lemon curd a dokonce nám ho i naúčtuje. Natáhne nás o jednu libru, což ale zjišťujeme až po zaplacení a vyplnění dotazníku o spokojenosti zákazníka. Po tomhle výkonu si obsluha spokojenýho smajlíka ani spropitný tedy rozhodně nezaslouží.
Šopování II
Největší tragédie celého dne. Koho by napadlo, že obchody zavírají v půl šestý, nejpozději v šest? Volným tempem procházíme hlavní ulici, kupujeme něco v Roman Bath šopu, okukujeme modely ve výprodeji. Nesmírně mě zaujala jedna suknička u stánku, ale protože před námi je ještě spousta jiných nákupních ulic, nechci se unáhlit: co kdybych za chvíli uviděla něco ještě krásnějšího? Tak jdeme dál, a to obchody už zavírají. V tu chvíli jsem věděla, že pouze suknička u stánku byla to pravé ořechové, leč stánek je už fuč. Smutek největší, protože na zítřek máme naplánovaný Bristol a Cardiff a sukničku ani stánek už nestihneme.
Počet kroků: 14651 = 10,25 km
sobota 7.7.2007:
Snídaně
Snídáme ve společnosti chlapíků jako z Trainspottingu. Je to celkem podívaná, jak tím osmaženým toastovým chlebem vytírají osmažené vejce z talíře, přikusují k tomu osmažené klobásky a fazole... Jen ta vařená rajčata jim moc nejela. A taky byli asi negramoti, protože se ani neobtěžovali odnést tácy – i když hned před nimi byla obrovská cedule, kde to bylo černé na bílém. Angličani celkově jsou docela pěkný čuníci, stačí se podívat, jak to vypadá ve vlacích – odpadky všude, kam se podíváš.
Šopování III
Před odjezdem do Bristolu zkoušíme ještě nějaký ty šopy. V 9.30 měl otvírat Gap, čeká nás tam asi pět, ale nějak se nic neděje, všichni ostatní po pár minutách odcházejí a my to nakonec vzdáváme taky. Cestou na nádraží mě napadlo podívat se nostalgicky na ten roh, kde stál včera stánek se sukničkou, a co nevidím? – stánek se právě staví! Dávám jim pár minut a zkouším to znova, suknička je už vystavená, popadla jsem ji a je moje! A je mi úplně jedno, že ji budu muset s sebou tahat celý den.
Vlak
Nemilé překvapení na nás čeká na nádraží. Oproti 14 librám (podle internetu) stojí zpáteční pro dva do Cardiffu 29! Nu což, byli jsme a budem, za tu srandu to stojí. Na nástupišti potkáváme dost dobrý typy. Jedna slečna cestuje v holínkách (už jsme zaznamenaly, že gumáky jako obuv tu celkem letěj) a potom dost šílenou dvojku Japonců, který mají sice tašky od Vuittona, ale mladý muž žvýká jako prase.
Máme podezření, že se ten den koná v Bathu něco nesmírně významnýho, protože vlakem z Londýna přijíždí neskutečný množství lidí.
Celkem jsme to taky vychytaly na nádraží v Bristolu, kde mě napadlo, že asi nebude nejlepší nápad dávat přestupní lístek do turniketu u východu (co kdyby to sežral?) a raději jdeme kolem zřízence, který lístky kontroluje per oko.
Bristol
Sluníčko svítí, racci řvou, no není to prima den na návštěvu Bristolu? Jako první jdeme do kostela St Mary Radcliffe, kde žil proslulý kocour Tom. To zjišťujeme až po opuštění kostela, když si na lavičce venku dáváme čedar z předchozího dne se sušenkami Oliver (ty jsou taky z předchozího dne, ale u nich to tak neva). Tom má hrobeček poblíž. Po zbytek dopoledne se motáme po přístavu a v přilehlých ulicích a vše završujeme v Cabot Tower, kde máme všechno jako na dlani a nemusíme nikam chodit! Konstatujeme, že Bristol má úplně jiný charakter než Bath a jak jsem rády, že bydlíme právě ve druhém jmenovaném městě.
Šopování IV
Nejzásadnější šopování se odehrálo v At Bristol. V místním obchodě se suvenýry mají tak neuvěřitelný kousky, že jsme tam strávily dobrou půlhodinku. Největším hitem se staly dva modely pricků, jeden chlupatej s blikající kuličkou uvnitř a druhej slizkej a neuchopitelnej. Y. si koupila toho chlupatýho a doteď lituje, že nevzala radši oba.
Vlak
Je zvláštní, kolik lidí nastupuje v Newportu, většinou to jsou vyfintěný paní středního věku, namalovaný a navoněný (a to dost!). Co to? Že by si Newporťané a Newporťanky jezdili vyhazovat
v sobotu z kopýtka do Cardiffu? Hádanka se vyřeší, když se nás jakási paní zeptá, jestli jedeme taky na tu show. A von to je koncert Roda Stewarta! Později se nám potvrzuje, že Cardiff Roda Stewarta prostě zbožňuje a pouhý pohled na tričko s idolem v paních vyvolává zrychlení tepu.
Cardiff
Město působí jako celek nesmírně živě, ale asi to je tím, že je sobota odpoledne a nádavkem se koná ten koncert. Couráme po centru, obdivujeme Millenium Stadium, tržnici, hrad, Bute Park, v Cornish Pasties zkoušíme mňamky z Cornwallu. Chceme ještě zajet lodí do přístavu, ale nějak to nevychází s jízdním řádem. Za celý den jsme toho nachodily už tolik, že se nám tam pěšky skutečně nechce. Nakonec jedeme autobusem, kde vidíme jednu holčičku nejspíš indickýho původu v zimní bundě (!). Zbytek času v Cardiffu strávíme u vody. V Harry Ramsden’s Express si dáváme fish and chips, ty byly!
Šopování V
Úspěšně jsem si zašopovala v krámku Červeného kříže, kde jsem si koupila fuchsiově růžový náhrdelník. Těší mě, že můj konzum možná něčemu pomůže. Dále nás zaujal výprodej u Dorothy Perkins, každá jsme vyzkoušela pár kousků (chci barevný tričko!!!), ale nakonec z toho byl jen náhrdelník z libru.
Vlak
Místo na internetu nalezených 20.30 jede vlak už ve 20.25. Ještě že jsme byly na nádraží dřív! Cestou zpátky nás opět fascinuje bordel, kterej dělají cestující ve vlaku. Odpadky na zemi, na sedadle, na stolku. Zcela normální je něco pojíst a obal hodit na zem. Ale přes to všechno jsou vlaky čistý...
Počet kroků: 26200 = 18,34 km
neděle 8.7.2007:
Poslední ráno s kejhajícíma rackama, poslední snídaně, zabalit a hurá na vlak. Celou dobu pochopitelně svítí slunce a po větru ani památky. Cestou na nádraží ještě fotíme, užíváme si centrum (skoro) bez turistů. V opatství probíhá ranní mše, cedulka sice říká, že visitors are welcome, ale z našich kufrů by asi neměli radost. Tak jen tak couráme kolem a posloucháme dětský chrámový sbor, který se na nás posléze vyřítí z postranního vchodu.
Vlak
Tak nedělní jízdní řád stránka British Rail absolutně nezvládla. Z avizovaných spojů v 9.56 a 10.03 se vyklubal jediný spoj v 10.25. Check-in se otvírá v 11 a je jasný, že ve skupině A nebudeme. Aspoň že je pěkně, na nástupišti fotíme poslední umělecký výjevy z Bathu. Návštěva WC je zážitkem, nejenže tam je čisto, ale mají tam i rozbitý automat na chewing brush, který si bereme jako suvenýr na památku (Češi!). Přijíždí místní pantograf, do kterého se narve asi tak milión lidí s kuframa. Je až neskutečný, kolik zavazadel může pobrat jeden člověk. Po příjezdu do Bristolu máme štěstí, že autobus na letiště odjíždí za deset minut, protože v neděli jezdí dost poskrovnu (což internetová stránka společnosti taky nějak opomněla zmínit).
Let
I když přijíždíme pomalu půl hodiny po oficiálním otevření check-inu, jsme ve skupině B. Ženu Y. na bezpečnostní kontrolu, předpokládám, že to bude ostrý (vzala jsem si i nový ponožky, kdyby náhodou), ale opak je pravdou. Naprostá klasika, jako by se v posledních dnech v Británii nic nestalo...Duty free je maličký, takže žádný šopovací nájezdy. Kupuju chipsy s octem a objevuju časopis, ke kterýmu přidali tílko. A pak že si žádný tričko neodvezu, ha há! Velikost má sotva 10, ale to mi neva, já se do něj prostě narvu. Jsem maximálně spokojena, a to ještě mi ještě zbyde něco liber do Londýna. Úžasné.
Máme malý zpoždění kvůli výměně stroje, z původně ohlášený hodiny je nakonec asi 35 minut. V gatu překvapivě potkáváme slovenského dentistu. Jinak let opět bez komplikací, ba i dosednutí se tentokrát zdařilo na jedničku. Výlet je u konce, ať žije výlet příští!
Počet kroků: 4289 = 3 km
