inspiromat banalit

Modelová situace:

"Dva."

"Dva??? Není to málo?"

"Ne."

A pak sedím a koukám na talíř s dvěma knedlíky z kynutého těsta, kterých bych snědla klidně pět, a pořád neměla pocit, že mám dost. Chyba, velká chyba. Nezeptala jsem se, jaké knedlíky to jsou.

U nás doma se přílohové knedlíky nikdy nedělaly kynuté. Kynuté knedlíky = knedlíky s ovocem. Máma odjakživa dělala knedlíky s práškem do pečiva a někdy je dokonce zadělávala poděbradkou. Nesporná výhoda takovéto přípravy knedlíků je rychlost. Žádné hnětení, žádné kynutí. Vše se zamíchá, mokrýma rukama se vytvaruje knedlík, frkne se do hrnce na pařák a za půl hodiny je hotovo. Navíc jsou tyto knedlíky mnohem hutnější a člověk jich nesní tolik.

Jednou jsem dělala knedlíky a zjistila, že nemáme dost hrubé mouky. Co teď? V šuplíku byl ještě jeden pytlík s hrubou moukou. Špaldovou. No co, smíchám to a bude. Touto náhodou se mi podařilo stvořit asi ty nejlepší knedlíky, co znám. Dokonce i můj otec, který je konzervativní až na půdu, utrousil, že ty knedlíky jsou nějaký dobrý. Moje dnešní banální rada tedy zní: na knedlíky namíchejte pšeničnou mouku se špaldovou!
Knedlíky dělám naprosto od oka. Množství mouky i mléka berte jako orientační. Když se mi zdá těsto příliš tuhé, namočím si při tvarování knedlíku víc ruce, když se mi naopak podaří utopit mlynáře, přidám mouku nebo rohlík. Každopádně u tohoto receptu maličko řidší těsto není na závadu věci.