Když jsem na druhém stupni základní školy chodila do kurzu němčiny pro děti při Kulturním domě Janoušek v Nymburce, byla jsem v naší skupině jediná, kdo neměl příbuzné na Západě. Žádní příbuzní na Západě, žádné oblečení ze Západu, žádné kazety a časopisy ze Západu. Mimoň. Když tady v roce 1988 hráli Depešáci, byla to událost. Vystřihla jsem si jejich fotku z Mladého světa a pověsila na zeď (opravdickou zeď – Facebook tehdy, milé děti, ještě nebyl). Jejich podoba byla to jediné, co jsem znala. Netušila jsem, co hrají, ani jedinou písničku. Taky kde bych ji mohla slyšet. Pak přišel Oceán. Nosili na hlavě číro a my z maloměsta si mysleli, jestli to není náhodou nějaká punková skupina. Ráchel hráli v Trianglu a hoši z Oceánu byli hvězdy. Poprvé v životě jsem otevřela Biblí Svatou a pídila se po příběhu Ester. Ve skříni jsem vyhrabala košili s fižím a krajkou kolem manžet, kterou bych si do té doby na sebe nenatáhla ani náhodou. Země živitelka mi rázem připadala zajímavá, protože se konala v Budějovicích, odkud byl i Oceán. Chtěla jsem nosit černou. Aspoň černý tričko. Kdo si dneska ještě pamatuje, jak těžký bylo sehnat cokoli černého? Kupovala se Duha a oblečení se barvilo. Teda kupovala... Sehnat černou Duhu bylo v době slávy Oceánu zatraceně těžký. Jednou jsem balíček vydyndala na kamarádce, prachsprostě jsem ji podvedla a slíbila jí, že za ten balíček černý Duhy pojedu na školní výlet, aby tam nebyla sama. Nikam jsem nejela. Obarvila jsem si kalhoty na černo a byla šťastná. Moje matka z toho byla nadšená podstatně méně, protože jsem jí na to barvení sebrala velký hrnec, který tím pádem byl už k nepoužití. Taky jsem chtěla jít na koncert Oceánu, ale zrušili ho. Pak se Oceán rozpadl a Shalom mě už nebral. Nastoupili jiní idolové, jiná hudba. Dokonce i to oblečení se časem přestalo barvit podomácku.
Je to spousta let, a přesto mě ta dnešní zpráva vzala.
R.I.P.
Citim to uplne stejne. Je to uz spousta let a uz jsem hudebne nekde jinde, ale smutno mi z toho je...
OdpovědětVymazatVzpominky zustanou.
Eva