Kterak mě nouze naučila vinné šodó dělati.
Tak jsem se jednou v neděli rozhodla, že udělám buchtičky se šodó, zadělala jsem těsto, a zatímco se buchtičky pekly v troubě, chtěla jsem udělat šodó. Takové to z vanilkového pudinku, školní jídelna jak vyšitá, ale co, je to chuť dětství. Jenže ouha. Z dózy s vanikovými pudinky na mě zírala prázdnota. Chvíli jsem měla to samé v hlavě, než mě napadlo uchylit se k Lujze Ondráčkové pro radu. Její kuchařka skrývala recept na šodó, jenže z červeného vína, kterého se mi v té chvíli nedostávalo stejně jako vanilkového pudinku. Zagooglila jsem a našla recept u Cuketky, který vyžadoval víno bílé, které na mě shodou okolností zíralo v ledničce z poloprázdné lahve. To by šlo.
Výsledek mě naprosto okouzlil, test mým superkonzervativním otcem prošel a Kocourek mě vyzval, že tohle musím dělat častěji. Tak jo.
A konečně jsem také poprvé v životě využila omáčník.
Tato fotografie klame: vinné šodó je opravdu velice husté, a abych docílila ukápnutí kvůli akčnější fotce, držela jsem lžíci tak dlouho, až mi skoro zdřevěněla ruka, načež jsem se uchýlila ke lsti, abych přinutila šodó ukápnout - mohutně jsem třepala rukou, až se šodó uráčilo spadnout.
Následující recept naleznete u Cuketky pod odkazem uvedeným výše.
125 ml bílého vína
30 g cukru
šťáva z citronu
vajíčko a žloutek
Vinné šodó se připravuje ve vodní lázni - budete potřebovat kastrůlek a mísu/misku, která do kastrůlku pasuje. Do kastrůlku nalejte tolik vody, aby se dno misky nedotýkalo hladiny.
Do misky nalijte víno a rozpusťte v něm cukr. Přidejte vejce a citronovou šťávu a šlehejte do zhoustnutí.
Přidala jsem oproti receptu trochu více cukru, protože víno bylo spíše sušší a šodó mi připadalo příliš kyselé - doporučuji při šlehání ochutnat a případně upravit množství cukru.
Dělala jsem přibližně z 300 ml vína - byly z toho čtyři opravdu velkorysé porce (osobně mám raději více šodó - zkrátka ne buchtičky se šodó, ale šodó s buchtičkami...)
Na Vánoce jsem pekla pepparkakor, zůstala mi po něm v lednici takřka plná láhev zlatého sirupu.
Na štědrovečerního kapra mi zůstala památka v podobě pytlíku strouhanky. Co s ní, když skoro vůbec nedělám smažená jídla?
Nadešel čas vyprázdnit šuplíky a zpracovat zbytky.
A tak jsem objevila recept na tradiční anglický treacle tart neboli melasový koláč.
Korpus:
200 g polohrubé mouky
125 g másla
30 g hnědého cukru
1 vejce
Náplň:
12 lžic zlatého sirupu
9 lžic strouhanky
1/2 lžičky mletého zázvoru
šťáva z jednoho citronu
mletá citronová kůra
šlehačka
Z ingrediencí na korpus vypracujte rychle těsto, třetinu odložte do lednice. Zbylými dvěma třetinami vyložte formu o průměru 25 cm a také dejte na půl hodiny do lednice. Poté korpus pečte 15 minut na 180° C.
Láhev se zlatým sirupem dejte na chvíli do horké vody - sirup zřídne a práce s ním bude snazší.
Všechny ingredience smíchejte a hmotu rozprostřete na předpečený korpus. Z odložené třetiny těsta udělejte na povrchu mřížku.
Koláč pečte na 170° C přibližně 40 minut.
Ušlehejte šlehačku a ozdobte jí jednotlivé porce.
Na korpus můžete použít jakékoli své oblíbené těsto.
Místo zlatého sirupu by šel použít javorový sirup. Pokud chcete výraznější chuť, můžete vmíchat jednu lžíci tmavé melasy. Každopádně se nedoporučuje udělat náplň pouze z melasy - je chuťově příliš výrazná a koláč by byl odporný.
Poslední dobou to bylo v práci poněkud... hektické a já zjistila, že mi od stresu skvěle pomáhá háčkování. Jelikož mi ještě z loňska zůstala nějaká příze a bezpečnostní oči pro hračky, vyráběla jsem po večerech Ingmary. Hodně Ingmarů. Začali nám okupovat gauč. Chodíme kolem nich a oni se na nás dívají tím vyčítavým a zasmušilým pohledem. Bylo rozhodnuto: Ingmarům musíme najít nový domov!
A tak jsem si včera otevřela obchod na Fler.
Ingmary tam budu postupně přidávat, jste zváni na návštěvu a třeba i k nákupu!
Stará dáma Herta. Ne, řeč není o fotbalovém klubu Hertha Berlín, ale o Hertě Heuwerové, dámě, která 4. září 1949 ve svém berlínském stánku s občerstvením vymyslela currywurst - klobásu s omáčkou z rajčat, kari, worčestru a dalších přísad.
Dneska currywurst již neodmyslitelně patří k Berlínu, a kdo si ho při své návštěvě města nedá, jako by tam snad ani nebyl.
Currywurst se dá pochopitelně koupit i v jiných německých městech - já si ho například dala ve Frankfurtu na vánočních trzích. Jen mě tošku překvapilo, že jsem ho nedostala naservírovaný na tradičním papírovém tácku s vyšším okrajem, ale na (zálohované) skleněné misce s lisovaným vzorem. Dovedete si představit, že by něco podobného fungovalo třeba v Praze na Staromáku...?
Omáčka na currywurst:
240 g rajčatového protlaku
1 menší cibule
1 stroužek česneku
1 lžíce worčestru
1 lžíce medu
1 lžíce hořčice
1 lžíce kari
1 lžíce papriky
olej
sůl
(kari na posypání)
Na oleji zpěňte cibuli, přidejte ostatní ingredience a povařte.
Grilovanou klobásu nakrájejte na zhruba dvoucentrimetrová kolečka, přelejte omáčkou a posypte kari.
Po dlouhém rozmýšlení jsem loni na podzim konečně koupila nový šicí stroj. Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem si konečně vybrala - shodou okolností to byl ten úplně první model, který byl na mém seznamu adeptů... Pak mi trvalo asi měsíc, než jsem stroj konečně zapnula, a další měsíc, než jsem na něm konečně něco ušila. Závěsy. Vskutku haute couture. A jelikož nadešla doba, kdy bych mohla konečně ušít i něco na sebe, musela jsem vyřešit otázku: kde koupit látku? Jelikož já a můj stroj spolu zatím jen flirtujeme, necítím se zcela na návštěvu
Par Excellence v Jeruzalémské, nějaká šik bavlna mi musí stačit. Což se lehce řekne, ale hůř realizuje (v českých obchodech). Ovšem pořád je tady
Fabric Shack s dodací lhůtou naprosto konkurující českým e-shopům, tuším do týdne byly látky doma. Mrkněte se k nim do katalogu, jen si na to vyhraďte dost času - položek je tam opravdu hooodně!
Objevila jsem zajímavou mezeru na trhu: tašky pro fotografky. Už skoro tři roky (od nákupu zrcadlovky) řeším, v čem fotoaparát nosit. Ty běžně prodávané brašny jsou totiž odporné. Zaprvé už zdálky řvou: JSEM FOTOBRAŠNA A NOSÍ SE VE MNĚ DRAHÉ VYBAVENÍ, ZLODĚJI, POJĎTE BLÍŽ! a zadruhé jejich design je tak nechutně prakticky mužský... Na svůj starý Canon jsem si koupila tašku Kalahari, která alespoň není černá a krabicoidní, na druhou stranu vypadá tak trochu jako torna z pochoďáku nebo součást vybavení trempa, což také není žádná výhra. Navíc můj nový fotoaparát se do ní moc nevejde.
Po průzkumu internetu jsem zjistila, že podobný marnivý problém řeší vícero žen, které se věnují fotografování. V diskusích se většinou doporučují tašky Crumpler - na mě osobně stále moc pánské, nebo předražené tašky asi dvou tří amerických značek.
A pak jsem objevila
Daru neboli Darinu Hubáčkovou. Její tašky mám moc ráda a s potěšením sleduji, jak se Dara vyvíjí a jak se jí daří. Speciální fotobrašny pro holky jsou v pořadí, do té doby můžete vyzkoušet model
Easy Square, do kterého se bez problémů vejde Canon 7D (v neoprenovém obalu) s nasazeným objektivem a jedním dalším objektivem, peněženka a asi tak tisíc dalších věcí, které s sebou běžně tahám.
(Poznámka pod čarou: Dařiny cestovní tašky
On the Road mohou posloužit jako skvělé příruční zavazadlo do letadla, kam se vám vejde i patnáctipalcový notebook, zrcadlovka a spousta dalších věcí. Navíc mají přední kapsy s klopou, kam si můžete odložit palubní vstupenku a pas. Osobně vyzkoušeno!)
Ostrava, ulice 28. října. (13. 1. 2011)
Ten den jsem měla mnoho plánů, ale překazil mi je déšť. Když přestalo pršet, vyrazila jsem ven alespoň na hodinku - než se budu muset odhlásit z hotelu. Bylo opravdu ošklivo a mně bylo jasné, že z fotek asi nic nebude. Než jsem ale zahlédla první odraz města v kaluži. Z mého kroužení centrem města vzniklo několik fotek, ale tahle ostatním unikla o pěkných pár délek.
