Tato fotka je pro mě dost výjimečná. Poprvé v životě jsem fotila na svatbě a je to jedna z mála mých fotek, na níž jsou lidé. Obecně lidi fotím hodně málo, asi nejsem dost odvážná, připadá mi pitomý prosit o svolení (protože pak už lidi nikdy nebudou přirozený) a navíc nemám dost "dlouhý sklo", abych mohla fotit z dálky.
Musím se tedy přiznat, že když jsem se nevěsty Zuzany ptala, jestli bych si mohla vzít na její svatbu s sebou foťák, byla hlavním důvodem moje obava z toho, že ta svatba bude úděsná. Připadalo mi fajn se v tom případě alepoň schovat za objektiv a svůj škleb ve tváři maskovat soustředěním při ostření.
Moje obavy se ale nenaplnily. Svatba to byla moc pěkná a mě moc a moc bavilo fotit přípravy před obřadem. Ze všech fotek se mi asi nejvíc líbí tahle: nevěsta se právě vrátila od kadeřnice a sleduje diskusi svatbeních hostů na terase. S fotkou jsem udělala jedinou věc: lehce jsem zvýšila kontrast, líbilo se mi, že to dodalo tváři určitou křehkost.
Přiznávám, z tohoto tématu jsem se poněkud vylhala. Na zrcadlovce makro objektiv nemám, a tak jedinou možností bylo použít fotku z Ricoha. Ale i tak to je spíš takové anti-makro, fotka je mázlá a já se mohu jen spoléhat na to, že někoho pobaví spíše má hra se slovy než s technickou dokonalostí.
V angličtině jsem fotku nazvala Coke eye. Na první pohled to totiž vypadá jako detail oka, upravený do psychedelických barev. Jenže chyba lávky. Žádné oko to není, natožpak kokainové. Je to pohled shora do skleničky s Colou Zero, ve které se právě rozpustil led a unikají z ní poslední bublinky.
Jelikož to je focené kompaktem, udělala jsem pár úprav: posunula jsem úroveň černé a lehce zvýšila kontrast. A hotovo. (Jestli se vám bude zdát, že až podezřele mnoho svých popisů k úpravě fotek končím právě takto, je to z toho důvodu, že odmítám dělat úpravy ve větším rozsahu, než je pár kliknutí myší. Grafik fakt nejsem. Navíc si myslím, že je zatraceně těžký uhlídat míru, takže se držím pěkně při zdi.)
Vysočany: kočičí oko Rokytky.
Libeň: kočenky Bohumila Hrabala.
Včera jsem byla na vynikajícím koncertě Gorana Bregoviče a jeho Svatebního a pohřebního orchestru na Staroměstském náměstí. Vzala jsem s sebou Viktorku a objektiv 85 mm, co kdybych měla štěstí a dostala se k nášlapům a mohla něco málo vyfotit? Leč ouha. Přestože jsem opravdu u nášlapů stála, nevyfotila jsem ani ťuk, protože mezi prostorem pro fotografy a nášlapy byla ještě VIP zóna. A že byla veliká, protože VIP bylo mnoho, přemnoho.
I schovala jsem Viktorku do kabelky Longchamp a užívala si hudby. Ke konci jsem ale neodolala. Jak se zdá, spousta lidí chodí na koncerty hlavně proto, aby si mohla fotit a nahrávat interprety. A taky při tom prudit ostatní, mávat jim přístrojem před obličejem, svítit jim displejem do očí, případně se ukazovat v ďábelském červeném světle AF přisvícení. A tak když jste na koncertě, obvykle vidíte tohle...
... tohle...
... a tohle.
A občas i tohle (v tomto případě včetně
hlavounů z VIP sekce).
Dneska to je devět let, co jsem udělala státnice a stala se ze mě oficiálně megera.
Kdyby byl můj akademický titul dítě, už by na mě dávno poslali sociálku a tahali mě po soudech. Můj vztah k němu je totiž velmi vlažný. Zanedbávám ho, chovám se k němu jako k cizímu a úmyslně ho neuvádím. Ani na vizitkách ho nemám. A neslyším na něj. Je sice pravda, že se při slovech „paní magistro“ vracím do dětství, kdy jsem četla jímavou knížku Gabra a Málinka v Praze a pojala pošetilý dětský sen stát se farmaceutkou stejně jako Málinka, ale nějak si tu „paní magistru“ nedovedu spojit se sebou, vždyť přeci nenosím bílý plášť a nepracuji v lékárně.
„Teda vy tady máte ale manažerů!“ (slova amerického lektora při pohledu na anglickou verzi stránek gymnázia se seznamem vyučujících s titulem Mgr.)
Těžko říct, jestli bych na tom byla s jiným titulem jinak. Je ale jisté, že bych tím stoupla v očích svého příbuzenstva, které bylo volbou mého studijního oboru a zejména s ním spojeného akademického titulu poněkud zklamáno.
„A co budeš, až ty jazyky dostuduješ? Inžinýrka, nebo doktorka?“
„Magistra, teto, magistra.“
„Magistra??? To Láďa odvedle je INŽINÝR (...významé pokývání hlavou...), a to chodil jenom na hnojárnu!“
Vím, oč se tímto přístupem připravuji. Kdybych světu hlásala, že jsem Mgr., možná by mi netykal lékař, u kterého jsem byla podruhé v životě. Roztály by ledy v srdcích úředníků. Bylo by to samé „Paní magistro sem“ a „Paní magistro tam“.
„Dobrý den, mohl bych mluvit s panem... inženýrem... tedy s panem... DOKTOREM...?“
„Myslíte pana XY? Pan magistra XY?" (z autentického pracovního telefonátu)
Ale všichni nejsou tak laxní jako já.
Jsou tací, kteří jsou na svůj titul hrdí a vystavují ho i mimo pracovní sféru, co se dá. Mají svůj titul Bc. v občance, v pase, na domovním zvonku, na poštovní schránce, v telefonním seznamu i na předvolebních billboardech.
Jsou tací, kteří řeší, jestli si dát titul na svatební oznámení, či ne.
Mgr. jako megera nebo magor.
Bc. jako blbec.
Měla bych svůj postoj k titulům přehodnotit. Zásadně. Tento článek je taková první vlaštovka. Jen řekněte, kolik lidí věnovalo článek na blogu svému akademickému titulu? Toho času a energie! V rámci titulové terapie mám také jasno, co s tím svatebním oznámením. Koneckonců, proč se zcela neoprostit od jména a nedat alespoň jednou za život zazářit titulu? Proto až naleznete ve své schránce oznámení začínající slovy MAGISTRA A INŽENÝR SI DOVOLUJÍ OZNÁMIT..., je to na tuty ode mě!
Původně publikováno na blogu iDnes.
Jak to vypadá, když se spikne slunce, žaluzie a ibišek a vytvoří opravdu podnětnou pracovní atmosféru.
To máte tak. Jste na svatbě a vedete společenskou konverzaci se spolustolovníky. Dojde řeč i na práci a tu se dozvíte, že se nějaká osoba zabývá PR po jednu stránku, přičemž vám ten projekt popíše tak barvitě, že po návratu domů nemůžete jinak než sednout k počítači a podívat se na ten zázrak.
Ne, přeháním, stránka Fler zázrak není. Párkrát jsem byla na stránkách Etsy, takže vím, že Fler funguje na podobném principu: lidé zde nabízejí k prodeji věci, které vlastnoručně vyrobili. Drobné šperky, tašky, oblečení, bytové doplňky, dekorační předměty. Mišmaš výrobků, stylů i dokonalosti provedení.
Musím se přiznat, že já moc na rukodělné záležitosti nejsem. Odpuzují mě takové ty savované věci s batikou, doma pomalované sklo, nedej bože dekupáž. Přesto jsem si na Fler našla to své. Stránky tohoto typu jsou totiž ideálním místem, kde mohou své nápady prezentovat mladí návrháři, kteří nemají vlastní obchod nebo kteří chtějí oslovit zákazníky mimo Prahu (kde se dá móda mladých návrhářů koupit v obchodech typu Harddecore). Na Fler navíc komunikujete přímo s tvůrcem, takže je možné dohodnout individuální zakázky.
Jestli budete mít někdy čas, doporučuju se na Fler mrknout. Tady jsou moje tipy:
Všechny fotky jsou ze stránky Fler a zobrazují aktuálně prodávané zboží - máte tedy šanci! ;-)
Tak mám pocit, že texty na filmové plakáty píší naprostí vypatlanci, kteří mají asi tolik jazykového citu jako kilo tvarohu. Příklad z dneška: plakát k filmu Milenci s podtitulem Poslední film s vynikajícím Joaquinem Phoenixem. Mám to jako chápat tak, že všechny další filmy, které natočí, budou sračky, ale Phoenix je z obliga, protože studio už předem anoncovalo, že Milenci jsou jeho poslední dobrý film?
;-)
