Oficiální fotogalerie Bílého domu na Flickru. Návštěvu vřele doporučuji.
Dočetla jsem se na iDnes, že lidé stěhující se do příměstských oblastí jsou lehce zklamáni, protože bydlení mimo město zcela nesplnilo jejich sen o životě v zeleni. Obce v okolí velkých měst nejsou na příval obyvatel připraveny a nenabízejí požadované služby. Nejsou tam obchody, školky, špatné spojení s městem.
Tuším, jak se tito lidé cítí. A to bydlím ve městě, kde obchody i školky jsou, ba i dobré spojení s velkým městem. Přesto se můj život podobá životu neandrtálce.
Dojíždění za prací byla moje volba. Nechtěla jsem pracovat na volné noze, protože mi vždycky přišlo, že míchání pracovní a obytné zóny u mě doma pro mě není to nejlepší. V našem městě pro mě práce není, naštěstí Praha není daleko. Vlakem to je 57 kilometrů, 50 minut rychlíkem. Autem jste na Černém Mostě třeba i za 20 minut, ale pak můžete jet do centra klidně i hodinu. Jezdím tedy vlakem. Jezdím tak sedm let a čím dál tím víc mám pocit, že se to podobá pomalé smrti.
Abyste totiž dojíždění do práce přežili ve zdraví, je třeba akceptovat pár věcí:
Je úplně jedno, jestli máte sebelepší bydlení v sebelepší čtvrti, stejně si ho moc neužijete. Mimo domov budete i při běžné osmihodinové pracovní době minimálně dvanáct hodin denně; když odečtu dobu spánku, zbude vám tak akorát čas na sebe a údržbu domácnosti. Tím pádem si ani moc neužijete onen život v zeleni, protože přes týden se do zeleně stejně nedostanete. O víkendu zvládnete možná tak nějakou tu procházku (viz další body).
Vaše město z vašich (ve velkém městě vydělaných peněz) neuvidí skoro ani korunu. Místní obchody se totiž navzdory velkému počtu dojíždějící lidí nepřizpůsobily a zavírají v pět hodin. Některé i v šest, ale to je stejně jedno, protože váš vlak přijíždí v 18.01. V tu dobu mají otevřeno pouze velké samoobsluhy, takže pokud neděláte přesčas, je zde velká šance, že budete mít doma něco k jídlu. Jednou jsem nebyla nakoupit tři týdny... (Když ráno vyrazím dřív, stihnu skočit do sámošky u nádraží. Otvírá už v půl sedmé. Vedle ní je řeznictví, to otvírá v sedm. Jelikož můj vlak jede v 6.54, akorát vidím, jak paní prodavačka rovná do regálů salámy a šunku a klobásy a maso. Odpoledne po příjezdu z práce zase vidím jen prázdné regály, a to i v pátek, kdy končím dřív a jsem na nádraží už v 17.01. Jenže řeznictví zavírá v pět.) Pokud budete chtít třeba nové boty, oblečení nebo knihy, vyřídíte si nákupy ve velkém městě. Cestou z nádraží domů můžete ale koukat do výkladních skříní a mít dobrý pocit, že vás konzum fakt nedostane.
Sobota se stane vaším velkým dnem. Tento den je jediný, kdy můžete vyřídit nejen případné nákupy, ale i vyzvednout zásilky na poště. I pošta má totiž pružně otevřeno ve všední dny do 18.00. Na budově pošty ale stojí oznámení, že v době, kdy je tento úřad zavřený, můžete navštívit nejbližší otevřenou pobočku v Jindřišské ulici v Praze. Oznámení má pravdu. Od té doby, co dojíždím, vozím svou poštu do Prahy. Jen vyzvednout si ji musím u nás, případně nechat přeposlat nebo si zaplatit doručení mimo úřední hodiny. Ovšem pozor - taková sobota s nákupem a poštou může být pěkně hektická, neboť obchody i pošta zavírají v jedenáct.
V sobotu si jedině nevyřídíte běhání po úřadech. Úřady jsou nekompromisní – otevřeno pondělí a středa. A úřednice nezapomene vstřícně připomenout, že mají otevřeno „až do pěti“. Pokud pracuju do tři čtvrtě na pět v Praze, je to pro mě velice cenná informace. Jakékoli zařizovaní tedy obnáší nejméně půldenní volno.
Pokud máte silný vztah ke kultuře, dojíždění pro vás není. Nechodím do divadla ani na koncerty (nestihla bych poslední rychlík a příjezd domů osobákem po půlnoci není při představě vstávání v šest příliš lákavý). Nechodím do kina ve velkém městě (viz divadlo), ani doma (kino hraje od sedmi, takže se nesmím zdržet v práci, navíc kapacita je asi tak sedmdesát míst, což znamená, že při atraktivních titulech musíte plánovat nejméně týden dopředu; jednou jsem si šla koupit lístek tři dny předem a paní pokladní na mě nevěřícně koukala).
Musíte rezignovat na společenský život. Poslední rychlík jede večer po desáté hodině, což je už dost pozdě, předtím jede vlak po osmé. Pokud máte domluvené setkání s přáteli (kteří pracují stejně jako vy ve velkém městě), musíte je přemluvit, ať utečou z práce dřív, protože vy musíte před osmou pryč. Bohužel většině lidí bydlících ve velkém městě se spíš hodí začátek akce v osm. Buď se omluvíte a připadáte si jako žák základní školy, který musí být doma do osmi, nebo riskujete, že druhý den budete jako zombie.
Celkově musíte být osoba, která miluje řád. Život dojíždějícího je rámován jízdním řádem, je třeba být na nádraží včas, protože když se zpozdíte o minutu, vlak bude pryč a další pojede za hodinu. Což znamená, že váš každodenní život bude poznamenán rutinou: vstávat ve stejnou dobu, odcházet z domova ve stejnou dobu, přicházet v (přibližně) stejnou dobu. Musíte taky snášet dobře stres. Z toho důvodu jsem přestala chodit cvičit, protože organizované hodiny a nutnost být někde ve stanovenou dobu byly dalším stresovým faktorem do mého už tak dosti vystresovaného života.
Není divu, že si člověk ráno při pohledu na nástupiště uvědomí, že cestující jsou buď lidé přibližně do třiceti let, nebo tak od pětačtyřiceti výš. Nedovedu si představit, že by život dojíždějícího mohl žít třeba někdo s malými dětmi (otvírací dobu školky sice nevím, ale tuším, že do sedmi mít otevřeno asi nebudou...).
Jezdím takhle už sedm let a mám pocit, že nadešel čas pro změnu. Nebylo by skvělé nenechat si život takhle utíkat mezi prsty? Nebylo by super chodit do práce pěšky, nemuset chodit spát v deset a večer zajít do kina nebo restaurace? Tak co, kývne můj nový šéf na mou žádost o přesun do Ostravy? ;-)
Tuším, jak se tito lidé cítí. A to bydlím ve městě, kde obchody i školky jsou, ba i dobré spojení s velkým městem. Přesto se můj život podobá životu neandrtálce.
Dojíždění za prací byla moje volba. Nechtěla jsem pracovat na volné noze, protože mi vždycky přišlo, že míchání pracovní a obytné zóny u mě doma pro mě není to nejlepší. V našem městě pro mě práce není, naštěstí Praha není daleko. Vlakem to je 57 kilometrů, 50 minut rychlíkem. Autem jste na Černém Mostě třeba i za 20 minut, ale pak můžete jet do centra klidně i hodinu. Jezdím tedy vlakem. Jezdím tak sedm let a čím dál tím víc mám pocit, že se to podobá pomalé smrti.
Abyste totiž dojíždění do práce přežili ve zdraví, je třeba akceptovat pár věcí:
Je úplně jedno, jestli máte sebelepší bydlení v sebelepší čtvrti, stejně si ho moc neužijete. Mimo domov budete i při běžné osmihodinové pracovní době minimálně dvanáct hodin denně; když odečtu dobu spánku, zbude vám tak akorát čas na sebe a údržbu domácnosti. Tím pádem si ani moc neužijete onen život v zeleni, protože přes týden se do zeleně stejně nedostanete. O víkendu zvládnete možná tak nějakou tu procházku (viz další body).
Vaše město z vašich (ve velkém městě vydělaných peněz) neuvidí skoro ani korunu. Místní obchody se totiž navzdory velkému počtu dojíždějící lidí nepřizpůsobily a zavírají v pět hodin. Některé i v šest, ale to je stejně jedno, protože váš vlak přijíždí v 18.01. V tu dobu mají otevřeno pouze velké samoobsluhy, takže pokud neděláte přesčas, je zde velká šance, že budete mít doma něco k jídlu. Jednou jsem nebyla nakoupit tři týdny... (Když ráno vyrazím dřív, stihnu skočit do sámošky u nádraží. Otvírá už v půl sedmé. Vedle ní je řeznictví, to otvírá v sedm. Jelikož můj vlak jede v 6.54, akorát vidím, jak paní prodavačka rovná do regálů salámy a šunku a klobásy a maso. Odpoledne po příjezdu z práce zase vidím jen prázdné regály, a to i v pátek, kdy končím dřív a jsem na nádraží už v 17.01. Jenže řeznictví zavírá v pět.) Pokud budete chtít třeba nové boty, oblečení nebo knihy, vyřídíte si nákupy ve velkém městě. Cestou z nádraží domů můžete ale koukat do výkladních skříní a mít dobrý pocit, že vás konzum fakt nedostane.
Sobota se stane vaším velkým dnem. Tento den je jediný, kdy můžete vyřídit nejen případné nákupy, ale i vyzvednout zásilky na poště. I pošta má totiž pružně otevřeno ve všední dny do 18.00. Na budově pošty ale stojí oznámení, že v době, kdy je tento úřad zavřený, můžete navštívit nejbližší otevřenou pobočku v Jindřišské ulici v Praze. Oznámení má pravdu. Od té doby, co dojíždím, vozím svou poštu do Prahy. Jen vyzvednout si ji musím u nás, případně nechat přeposlat nebo si zaplatit doručení mimo úřední hodiny. Ovšem pozor - taková sobota s nákupem a poštou může být pěkně hektická, neboť obchody i pošta zavírají v jedenáct.
V sobotu si jedině nevyřídíte běhání po úřadech. Úřady jsou nekompromisní – otevřeno pondělí a středa. A úřednice nezapomene vstřícně připomenout, že mají otevřeno „až do pěti“. Pokud pracuju do tři čtvrtě na pět v Praze, je to pro mě velice cenná informace. Jakékoli zařizovaní tedy obnáší nejméně půldenní volno.
Pokud máte silný vztah ke kultuře, dojíždění pro vás není. Nechodím do divadla ani na koncerty (nestihla bych poslední rychlík a příjezd domů osobákem po půlnoci není při představě vstávání v šest příliš lákavý). Nechodím do kina ve velkém městě (viz divadlo), ani doma (kino hraje od sedmi, takže se nesmím zdržet v práci, navíc kapacita je asi tak sedmdesát míst, což znamená, že při atraktivních titulech musíte plánovat nejméně týden dopředu; jednou jsem si šla koupit lístek tři dny předem a paní pokladní na mě nevěřícně koukala).
Musíte rezignovat na společenský život. Poslední rychlík jede večer po desáté hodině, což je už dost pozdě, předtím jede vlak po osmé. Pokud máte domluvené setkání s přáteli (kteří pracují stejně jako vy ve velkém městě), musíte je přemluvit, ať utečou z práce dřív, protože vy musíte před osmou pryč. Bohužel většině lidí bydlících ve velkém městě se spíš hodí začátek akce v osm. Buď se omluvíte a připadáte si jako žák základní školy, který musí být doma do osmi, nebo riskujete, že druhý den budete jako zombie.
Celkově musíte být osoba, která miluje řád. Život dojíždějícího je rámován jízdním řádem, je třeba být na nádraží včas, protože když se zpozdíte o minutu, vlak bude pryč a další pojede za hodinu. Což znamená, že váš každodenní život bude poznamenán rutinou: vstávat ve stejnou dobu, odcházet z domova ve stejnou dobu, přicházet v (přibližně) stejnou dobu. Musíte taky snášet dobře stres. Z toho důvodu jsem přestala chodit cvičit, protože organizované hodiny a nutnost být někde ve stanovenou dobu byly dalším stresovým faktorem do mého už tak dosti vystresovaného života.
Není divu, že si člověk ráno při pohledu na nástupiště uvědomí, že cestující jsou buď lidé přibližně do třiceti let, nebo tak od pětačtyřiceti výš. Nedovedu si představit, že by život dojíždějícího mohl žít třeba někdo s malými dětmi (otvírací dobu školky sice nevím, ale tuším, že do sedmi mít otevřeno asi nebudou...).
Jezdím takhle už sedm let a mám pocit, že nadešel čas pro změnu. Nebylo by skvělé nenechat si život takhle utíkat mezi prsty? Nebylo by super chodit do práce pěšky, nemuset chodit spát v deset a večer zajít do kina nebo restaurace? Tak co, kývne můj nový šéf na mou žádost o přesun do Ostravy? ;-)
Hlavními aktéry tohoto záběru jsou Sonety od Williama Shakspeara a stolní lampička. Původně jsem si představovala, jak to bude klasický záběr na otevřenou knihu, ale Sonety ne a ne zůstat otevřené. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem jednu stranu zatížila (ten roh není nakonec vidět) a doufala, že se kniha nezavře dřív, než ji stihnu vyfotit.
Abych záběr nějak stylizovala, nastavila jsem obraz na user defined picture style Clear, který celkově zvyšuje saturaci barev a kontrast.
Tuto fotku jsem tedy dala do skupiny Fun Scavenger Hunt, ale má oblíbená z této série je následující. Jako na potvoru se kniha zrovna nechtěla zavřít, abych zachytila pohyb stránek, tak jsem tomu trochu pomohla pohybem foťáku. A barvy jsou tentokrát nastaveny na standard. ;-)
Dnes byl ten velký den, kdy jsme s Kocourkem poprvé použili piknikový koš, který jsme dostali od jeho rodičů k Vánocům.
Vydali jsme se do Komenského sadů, k řece Ostravici (na fotce je vidět kousek věže ostravské Nové radnice).Že se ale umim pěkně křenit?Žena rovná deku a lopotí se s košem, zatímco muž fotí.
Muž se nechce fotit, protože má hlad.
Dnešní menu se skládalo z lehce pikantního těstovinového salátu s krabími tyčinkami a mandarinkami, arabského chleba plněného extra uleželým kozím sýrem a zeleninou a kukuřičného cukroví politého čokoládou.
Dnešní menu se skládalo z lehce pikantního těstovinového salátu s krabími tyčinkami a mandarinkami, arabského chleba plněného extra uleželým kozím sýrem a zeleninou a kukuřičného cukroví politého čokoládou.
Nová vyhláška zakazuje v Komenského sadech alkohol. My jsme ale podváděli a k pití měli ostatní alkoholické nápoje.
A bylo nám dobře.Na téhle fotce si připadám jako hrdinka románu Jane Austenové. Kdyby si teda hrdinky jejích románů barvily vlasy hennou, nosily sluneční brýle Kate Spade a pod sukni si natáhly legíny.
A to je všechno.Pro toto téma jsem použila starou fotku v novém kabátku. Pořízena byla loni během Colours - takto vypadaly mé conversky po pár deštivých koncertech. Mokré vypadaly ještě hůř...
Momentálně prožívám velké dilema. Zamilovala jsem se do fotoaparátu Holga a nevím, zda ho pořídit, nebo ne. Na jednu stranu to může být celkem sranda, taková ta celková nevyzpytatelnost, na jaký kus člověk natrefí, jak bude fotit a jak dopadnou fotky. Zároveň mě láká zkusit fotit na film, vlastně ani nevím, jestli bych do ještě dovedla založit... Na druhou strany u Holgy lezou fotky tak specifické, že se bojím, že se mi brzo okoukají. Ten efekt vinětace a crossnutých barev je super, ale vlastně pořád na jedno brdo. Uvidíme.
Nicméně do té doby, než se rozhodnu, jsem si zkusila udělat efekt Holgy digitálně. Zkoumala jsem na internetu, jak na to, a výsledky hledání mě moc nenadchly. Popis postupu ve Photoshopu byl asi na dvě obrazovky, v Gimpu je na to potřeba speciální plugin a postup stejně tak složitý. Až jsem narazila na starý známý Picnik, který se dá použít třeba v rámci Flickru.
Tenhle software mi vždycky přišel takový trapně jednoduchý, sice má hravý layout, ale jinak vypadá jak pro děti. Což je ale pro efekt Holgy výhoda! V rámci nabídky Create se nabízí přímo efekt Lomo, který se mi zdál až moc přebarvený, efekt Holga je zase v černobílé. Nakonec jsem se rozhodla pro editaci ve dvou krocích: jedním kliknutím přidám vinětaci (její velikost a sytost se dá nastavit) a druhým kliknutí cross efekt (intenzita se opět dá regulovat). A hotovo!
S Picnikem jsem si hrála dva večery, zkoušela jsem, na kterých fotkách funguje a na kterých ne (ideální je, když se dát fotka oříznout na čtverec, což bohužel u conversek nešlo...). Pokud máte dost času a chcete s fotkama blbnout, můžu Picnik jen doporučit. Nebo si pořiďte Holgu. ;-)
Včera jsme ve schránce našli noviny. Zadarmo. V Ostravě se totiž začíná vydávat týdenník Sedmička, který má přinášet „seriózní informace z Ostravy“, jak praví úvodník regionální šéfredaktorky. Vydavatelem je Mladá Fronta.
Večer jsem si vzala noviny do vany, ale řeknu vám, nebylo to veselé čtení.
Nejdřív mě zarmoutil článek o ostravské vyhlášce zakazující konzumaci alkoholu v určitých zónách Jednou z nich jsou i Komenského sady, čímž pádem padl můj nápad vyrazit někdy o víkendu do parku na piknik (když jsem už dostali pod stromeček piknikový koš s vybavením). Co by to bylo za piknik bez lahve vína? Je těžké být v Ostravě romantikem.
Ovšem mnohem větší smutek ve mně vyvolala jazyková úroveň Sedmičky. Při první chybě jsem si řekla: stane se, při druhé mě napadlo, jestli to byl opravdu omyl, a pak jsem už jen čekala, kde bude chyba další. Pro ilustraci jsem opravila dva sloupce článku o oné vyhlášce. Opravdu nechápu, jak může někdo v tiskárně nechat jednopísmenné předložky na konci řádku, ale tolik chyb ze strany redaktora aby člověk taky pohledal. Podívala jsem se do tiráže a zjistila, že redakci chybí korektor/jazykový poradce. Hm.
Ovšem velice pikantní bylo i mé zjištění, že šotek řádil rovněž na stránce, na níž se představovali jednotliví členové redakce. Přejdu to, že tato stránka byla nazvaná Vaše dopisy, ale chvíli mi trvalo, než mi došlo, že paní Benetková opravdu není ředitelka kraje, nýbrž ředitelka inzerce.
Zdá se tedy, že s příchodem teplého jara hrozí nejen přemnožení klíšťat, ale rovněž šotků. Prosím členy redakce Sedmičky, aby se neodkladně nechali proti šotkům očkovat sérem z Pravidel českého pravopisu, jinak se z nich stane veřejné nebezpečí č.1!
P.S. Sedmička v tom nejede sama. Je to deset dnů, kdy jsem v listovala MF Dnes, když mi do očí padl titulek Státní zpráva. Co to může být? To už nový premiér sepsal nějakou novou zprávu? Ne, ne. Státní zpráva byla v příloze Zaměstnání, a jak jistě tušíte, nešlo o žádnou zprávu, ale správu. A víte, kdo je to zaměstanavetel...? A co ty čárky? Au, au, to bolí.
P.S. Fotky se zvětší po kliknutí.
Ráno si šel Kocourek koupit měsíční jízdenku na MHD a já se na vývěsce Dopravního podniku dozvěděla, že dneska je Mezinárodní den památek a sídel, u jehož příležitosti bude v dvouhodinových intervalech vypravován historický trolejbus, který zájemce dopraví k dolu Michal, kterýžto připravil zvýhodněné vstupné. Hned jsem Kocourkovi oznámila, že už vím, co budeme odpoledne dělat, jenže Kocourek je dneska spíš Le-norník, a tak jsem jela sama.
Cesta to byla srandovní. Nejdřív jsem litovala, že jsem nechala doma zrcadlovku (předpovídali hnusný počasí a bouřky, tak nač se tahat do Ostravy s fotobrašnou?), ale nakonec jsem byla ráda, že mám jen kompakt, protože s ním jsem mohla za jízdy jednou rukou fotit a druhou se držet.
Největším zážitkem z cesty ale byla jedna paní, která nastoupila o zastávku později než já, evidentně vyvedená z konceptu, co za trolejbus to zastavilo. Pak se jí ale úplně rozsvítily oči a všem kolem sdělovala, že přesně takovýmto trolejbusem jezdila jako malá holka, i takový ten přívěs to mělo, ale v tom ona nejezdila, protože to nebylo ono. A všichni kolem se usmívali s ní, jako by si taky vzpomněli na něco z dětství...
Cesta to byla srandovní. Nejdřív jsem litovala, že jsem nechala doma zrcadlovku (předpovídali hnusný počasí a bouřky, tak nač se tahat do Ostravy s fotobrašnou?), ale nakonec jsem byla ráda, že mám jen kompakt, protože s ním jsem mohla za jízdy jednou rukou fotit a druhou se držet.
Největším zážitkem z cesty ale byla jedna paní, která nastoupila o zastávku později než já, evidentně vyvedená z konceptu, co za trolejbus to zastavilo. Pak se jí ale úplně rozsvítily oči a všem kolem sdělovala, že přesně takovýmto trolejbusem jezdila jako malá holka, i takový ten přívěs to mělo, ale v tom ona nejezdila, protože to nebylo ono. A všichni kolem se usmívali s ní, jako by si taky vzpomněli na něco z dětství...
V poslední době jsem si všimla, s jakým nadšením se v módě vítá návrat „křivek“. Já jsem z toho ale poněkud v rozpacích. Přijde mi totiž, že to jde v módě s pohledem na ženské tělo tak trochu ode zdi ke zdi.
Po letech, kdy ideálem krásy bylo cosi vychrtlého, bez prsou, zadku, boků a stehen (pamatuji si, že za ženu s křivkami byla tehdy považována Gisele Bundchen; zřejmě proto, že má přeci jen cosi jako prsa - alespoň při předvádění push-up podprsenek Victoria's Secret to tak vypadalo...), má být teď múzou návrhářů zpěvačka Beth Ditto. Naprostý průlom. Křivky jsou zpět.
(Gisele Bundchen)
Podívala jsem se na pár fotek Beth Ditto a marně hledala křivky. Slečna Ditto je totiž jako kulička. Obézní. A ženy v internetových diskusích jsou nadšené, protože Beth prý ztělesňuje krásu reálných žen. A taky pózovala fotografům s Karlem Lagerfeldem. A to je co říct, protože Kaiser Karl donedávna ženami s nadváhou opovrhoval. Odmítl obléknout Moniku Lewinskou, protože tak velké oblečení Chanel jednoduše nevyrábí. Sám svého času zhubl z nadváhy do rozměrů vskutku anorektických jen proto, aby modelkám dokázal, že se zhubnout dá, jen je třeba mít tu správnou vůli. Takže tento Karl se teď nechává fotografovat s Beth Ditto, která váží asi tolik, kolik dvě chanelovské modelky dohromady.
Fakt nevím. Na jednu stranu je dobře, že se vytváří opozice vůči nezdravé podvyživenosti, ale zase adorovat stejně tak nezdravou obezitu a skrývat to pod obdiv ke „křivkám“ mi připadá taky úchylné. Nejsem si jistá, jestli je Karl Lagerfeld oslněn Beth a její jedinečnou, nekonvenční osobností. Nejsem si jistá, jestli se teď módní domy vrhnou masově na výrobu oblečení v nadměrných velikostech. Spíš je teď Beth roztomilým zpestřením přehlídek a večírků, něco jako dvouhlavé tele. I to přitahovalo pozornost. A o to v showbyznysu běží.
Využití Beth Ditto v módním průmyslu může sice vysílat pozitivní signál všem ženám s nadváhou: Podívejte, i s mnoha kily navíc můžete vypadat šik a sedět během pařížských přehlídek v první řadě!, ale opravdu pochybuji, že její tvary přesvědčí ženy a dívky, že je fajn přestat držet přísné diety, získat ženské křivky a být sexy.
(Beth Ditto)
Jako by nebylo nic mezi. Jako by časopisy vzkazovaly: Nejste superštíhlá? Pak máte tedy „křivky“ a jste obézní! Jako by se v popkultuře nedaly najít modly s křivkami, leč bez nadváhy, s konfekční velikostí, která je běžná mezi dospělými ženami „tam venku“ - řekněme 38, 40 nebo 42.
Proto mě potěšilo, když jsem narazila na jméno herečky Christiny Hendricks. Září v seriálu Mad Men a evidentně nenosí velikost 34 jako jiné seriálové hvězdy (údajně má americkou velikost 10, tedy přibližně evropskou 40). Christina má křivky. Má prsa, má boky. Ale ne makabrózní. Prostě tak akorát. Jako ženy v reálném životě. Jen doufám, že na Christinu nebude vyvíjen tlak, aby zhubla, protože je oproti kolegyním příšerně tlustá, nebo že si to sama nezačne vsugerovávat. Pamatujete například, jak postupně hubly herecké kolegyně Calisty Flockhart v Ally McBealové – nakonec z nich byly kostry, protože žádná nechtěla vypadat silnější než Calista...? Nebo jak vypadaly herečky z Přátel na začátku seriálu a jak na jeho konci...? A jak s váhou lítá Kate Winslet, protože má navzdory svým plus minus 58 kilům nálepku „ta oplácaná herečka“...? Zatím to vypadá, že se Christina svých křivek naštěstí drží.
(Christine Hendricks)
Původně publikováno na blogu iDnes.
Už je to zase tady. Cyklistická sezóna. Lidi oprašují své bicykly, navlékají se do cyklistických trik a šortek, na hlavu nasazují přilby a vyrážejí na výlety. Zkrátka ve volném čase na kole sportují.
Pocházím z kraje, kde cosi jako cyklistická sezóna neexistuje. Na kole se jezdí imrvére. Jaro, léto, podzim, zima. Déšť nedéšť, sníh nesníh. Ten jeden dva dny v roce, kdy je náledí hladké jak sklo a lidi se musí obejít bez kola, je v našem městečku cítit napětí ve vzduchu. To je počasí, co? Ani na kolo to není.
Kolo je u nás důležitou součástí nejen ročního cyklu, ale životního cyklu vůbec. Kdo nemá kolo, jako by nebyl. Děti se u nás na kole snad roděj. První větší dárek pod stromeček bývá fungl nové kolo. V dalších životních etapách se na stav kola tolik nehledí. Jezdí se na čemkoli. Občas není od věci, když je bicykl poněkud plečkoidní, protože pak přitahuje méně pozornost potenciálních nenechavců. Pamatuju zoufalý výraz své matky, když si šla (považte!) vyzvednout kolo po každoroční údržbě a pan Velebný jí předával cosi krásného a nablýskaného. Proboha, vždyť mi to hned někdo ukradne, jak jste mohl! Ale pan Velebný – jak příznačné jméno pro opraváře kol v našem kraji - by nepřenesl přes srdce, aby kolo nepředal vypulírovaný.
Kolo je u nás životní nutnost. Pěšky choděj jenom odrodilci a lázeňáci. Jdu na nákup. Jdu do práce. Jdu na návštěvu. Jdu do kina. To všechno u nás znamená „beru kolo a jedu“. Jen matkám s kočárky je nepřítomnost kola tolerována, protože je jasné, že jakmile mrně opustí kočárek, uvelebí se na sedačce matčina kola, kde setrvá do doby, než mu Ježíšek přinese vlastní.
Na kole jezdí zkrátka všichni. Dokonce i naše sousedka paní Krejčíková. Po operaci kyčlí, v podstatě nehybná, uvězněná doma. Co nevidím po pár měsících? Paní Krejčíková na kole, francouzskou hůl připevněnou k rámu – kontakt se světem opět navázán.
Tak takový vztah mám já ke kolům. Pro lidi zvenčí to je dost nepochopitelný. Kocourek nedovede pochopit, proč nechci sportovat a chodit na spinning nebo proč se křením, když mi sděluje svou vizi, že koupíme auto, koupíme pořádný kola a budeme o víkendech jezdit kamsi za město a tam na kolech jezdit po krajině a sportovat.
Ne, ne, ne. Kolo přeci není na sport. Alespoň u nás v Polabí ne. U nás se na kole žije.
Vůbec mi nedošlo, že den zveřejnění mé černobílé fotky do Fun Scavenger Hunt se bude krýt s velikonočním pondělím, což je vskutku trapné. Černobílá a velikonoce - to nejde k sobě. Jako kompenzaci tedy nabízím fotku své čerstvě obarvené kštice. Minulou neděli jsem ji obarvila hennou poprvé, vyšla z toho slušná oranžová, ale já chtěla vlasy přeci jen trochu víc do červena, tak jsem v sobotu hennovala znovu, tentokrát čistou hennou s přídavkem černého čaje (pro mírné ztmavení odstínu) a papriky (na vytažení červeně). To s tou paprikou úplně nevyšlo, vlasy mám zářivě karotkově oranžové, i když je fakt, že barva začíná lehce oxidovat, takže z toho možná bude nakonec tmavě oranžová. Připadám si skoro jako Clementine Kruczynski... :-)
Jeden z mála mých pokusů o černobílou fotku. Abych teda byla přesná: jeden z mála mých pokusů o úpravu fotky v černobílém stylu.
Fotku jsem udělala v rámci série se sklenicí na víno v hlavní roli. Když jsem později fotky probírala a mazala, napdalo mě, co to udělá, když jednu zkusím nějak brutálně upravit. V mém případě "brutálně upravit" znamená cokoli přesahující ořez nebo úpravu jasu. Protože jsem zrovna seděla ve vlaku a nudila se, převedla jsem fotku do odstínů šedé a začala si hrát s jasem, kontrastem a vrstvami a vylezlo z toho tohle.
Protože nejsem v úpravách fotek moc zběhlá, trvalo mi to věčnost, protože jsem se bála, aby něčeho nebylo moc nebo zase málo... Každopádně to bylo fajn zabití času. Což je přesně jeden z důvodů, proč další podobné fotky asi hned tak produkovat nebudu - člověk na ně potřebuje čas...
Fotku jsem udělala v rámci série se sklenicí na víno v hlavní roli. Když jsem později fotky probírala a mazala, napdalo mě, co to udělá, když jednu zkusím nějak brutálně upravit. V mém případě "brutálně upravit" znamená cokoli přesahující ořez nebo úpravu jasu. Protože jsem zrovna seděla ve vlaku a nudila se, převedla jsem fotku do odstínů šedé a začala si hrát s jasem, kontrastem a vrstvami a vylezlo z toho tohle.
Protože nejsem v úpravách fotek moc zběhlá, trvalo mi to věčnost, protože jsem se bála, aby něčeho nebylo moc nebo zase málo... Každopádně to bylo fajn zabití času. Což je přesně jeden z důvodů, proč další podobné fotky asi hned tak produkovat nebudu - člověk na ně potřebuje čas...
O politické kultuře a také o tom, kdo se chová jako chlap a kdo jako baba.
O politice nepíšu. Nebaví mě to. Kdo kdy jednou k politice a jejím zákulisním machinacím alespoň lehce přičichl, cítí se povětšinou zhnusen a prchá. Proto ani já nemám potřebu vyjadřovat se k čemusi, co je prezentováno v tisku a co je v mých očích jen takovou špičkou ledovce.
Ovšem včera a dneska jsem narazila na dva články, které mě přinutily se zamyslet nad úrovní politické kultury u nás a ... chce se mi říct ve světě, což zní blbě. Tak tedy ve světě, k němuž svým způsobem vzhlížíme a jehož blahobytu bychom chtěli dosáhnout.
Včera jsem si v New York Times přečetla článek o rezignaci Boba Quicka, vysoce postaveného britského policisty pro boj s terorismem. Důvod? Bob Quick měl na starosti velkou protiteroristickou operaci, která měla proběhnout v severozápadní Anglii a při které mělo být zatčeno jedenáct osob. Jenže Bob Quick byl před schůzkou v Downing Street vyfotografován, jak si nese plán (označený jako tajný) na tuto akci v podpaží. Nebyl problém udělat teleobjektivem detail. V důsledku toho musela policie tuto akci provést dříve, než měla v úmyslu.
V souvislosti s tím mě napadlo, co by takový český Robert Rychlý musel udělat, aby sám dobrovolně rezignoval. Zřejmě by ho k tomu nepřimělo ani to, kdyby podobný tajný materiál zapomněl někde v kavárně.
Každopádně Bob Quick se zachoval jako chlap. Nic nepopíral, nebagatelizoval, uznal svou chybu, omluvil se kolegům, jejichž práci svým přešlapem zkomplikoval, a odstoupil.
Dneska jsem se na iDnes dočetla o tom, jak se pánové Paroubek a Ďuričko dohadují, jak moc se kamarádili. Chápu, že kamarád, jako je pan Ďuričko, je pro Jiřího Paroubka v současné době cosi jako osina v zadku, ale přít se o to, od kdy se vlastně znají, jak moc se stýkali, jak moc mají navzájem v oblibě své partnerky – co to je proboha za úroveň? Pan Paroubek se navzdory své proklamované mužnosti chová jako baba. A to, že se člověk s takovým okruhem známých může dostat do nejvyššího patra politiky, nechávám opravdu bez komentáře.
Původně publikováno na blogu iDnes.
O politice nepíšu. Nebaví mě to. Kdo kdy jednou k politice a jejím zákulisním machinacím alespoň lehce přičichl, cítí se povětšinou zhnusen a prchá. Proto ani já nemám potřebu vyjadřovat se k čemusi, co je prezentováno v tisku a co je v mých očích jen takovou špičkou ledovce.
Ovšem včera a dneska jsem narazila na dva články, které mě přinutily se zamyslet nad úrovní politické kultury u nás a ... chce se mi říct ve světě, což zní blbě. Tak tedy ve světě, k němuž svým způsobem vzhlížíme a jehož blahobytu bychom chtěli dosáhnout.
Včera jsem si v New York Times přečetla článek o rezignaci Boba Quicka, vysoce postaveného britského policisty pro boj s terorismem. Důvod? Bob Quick měl na starosti velkou protiteroristickou operaci, která měla proběhnout v severozápadní Anglii a při které mělo být zatčeno jedenáct osob. Jenže Bob Quick byl před schůzkou v Downing Street vyfotografován, jak si nese plán (označený jako tajný) na tuto akci v podpaží. Nebyl problém udělat teleobjektivem detail. V důsledku toho musela policie tuto akci provést dříve, než měla v úmyslu.
V souvislosti s tím mě napadlo, co by takový český Robert Rychlý musel udělat, aby sám dobrovolně rezignoval. Zřejmě by ho k tomu nepřimělo ani to, kdyby podobný tajný materiál zapomněl někde v kavárně.
Každopádně Bob Quick se zachoval jako chlap. Nic nepopíral, nebagatelizoval, uznal svou chybu, omluvil se kolegům, jejichž práci svým přešlapem zkomplikoval, a odstoupil.
Dneska jsem se na iDnes dočetla o tom, jak se pánové Paroubek a Ďuričko dohadují, jak moc se kamarádili. Chápu, že kamarád, jako je pan Ďuričko, je pro Jiřího Paroubka v současné době cosi jako osina v zadku, ale přít se o to, od kdy se vlastně znají, jak moc se stýkali, jak moc mají navzájem v oblibě své partnerky – co to je proboha za úroveň? Pan Paroubek se navzdory své proklamované mužnosti chová jako baba. A to, že se člověk s takovým okruhem známých může dostat do nejvyššího patra politiky, nechávám opravdu bez komentáře.
Původně publikováno na blogu iDnes.
Tak jsem si o víkendu na webu New York Times přečetla příběh blogerky Ann Althouse, která se na svém blogu seznámila s diskutérem a letos na konci března oznámila zasnoubení.
Shodou okolností článek vyšel přesně jedenáct měsíců poté, co jsem se vydala do Ostravy na osobní setkání s blogerem, který na mém blogu na iDnes nechával v diskusích komentáře plné frenetického obdivu. Dneska tomu dni říkáme naše nulté rande.
Když jsme se po měsíci rozhodli náš příběh zveřejnit, nikdo z administrátorů blogu iDnes si ho nevšiml. Na titulku dali cosi politickýho a taky článek o dietě. Ten den jsem se pěkně proklínala, protože takhle dát svý soukromí všanc a nepřímo tak zjistit, že ten příběh je naprosto obyč a tuctovej a nestojí za větší pozornost...
Ten páteční článek o Ann Althouse a jejím Meadovi byl pro mě jistou satisfakcí. Ano, blogoromance je zcela neobyčejná a stojí za pozornost samotným New York Times! A kdy jindy o tomto poznatku napsat než 7. dubna, tedy v den, kdy Radek odpublikoval článek o Shaun the Sheep a já si poprvé řekla: Hmm, na něm něco bude...? :-)
Původně jsem si myslela, že toto téma bude po mě nepřekonatelný oříšek, protože fotit zvířata mě až tak moc nebaví. Rozhodně to nevyhledávám, v zoo jsem fotila jedinkrát a bylo to z mýho hlediska děsný, furt se rvát s lidma o místo - proto mě nejvíc bavilo fotit uvnitř pavilónů, kde většina lidí focení kvůli světlu vzdala... Takže když už náhodou nějaké zvíře vyfotím, je to zcela neplánované, prostě momentka, při které jsem projevila dostatečnou duchaplnost a stiskla spoušť.
To je přesně případ i této fotky. Pořídila jsem ji jednou v sobotu v Ostravě, byla jsem právě vyprovodit Kocourka na kurz, a protože mi nejel v tu dobu zpátky zrovna trolejbus, vydala jsem se pěšky. U Penny marketu jsem si chtěla koupit v trafice jízdenku, když jsem si všimla tohoto pejska. Byl roztomilej, udělala jsem pár fotek, ale byly dost o ničem. Prostě fotky psa. Jenže milému pejskovi se má pozornost očividěn nelíbila a začal výt. To byla ta chvíle pro mě! Jednou jsem stiskla spoušť a vyšla z toho tahle fotka. Víc jsem jich neudělala, protože jsem na sebe nechtěla poutat pozornost, ten pes vyl fakt strašně!
To je přesně případ i této fotky. Pořídila jsem ji jednou v sobotu v Ostravě, byla jsem právě vyprovodit Kocourka na kurz, a protože mi nejel v tu dobu zpátky zrovna trolejbus, vydala jsem se pěšky. U Penny marketu jsem si chtěla koupit v trafice jízdenku, když jsem si všimla tohoto pejska. Byl roztomilej, udělala jsem pár fotek, ale byly dost o ničem. Prostě fotky psa. Jenže milému pejskovi se má pozornost očividěn nelíbila a začal výt. To byla ta chvíle pro mě! Jednou jsem stiskla spoušť a vyšla z toho tahle fotka. Víc jsem jich neudělala, protože jsem na sebe nechtěla poutat pozornost, ten pes vyl fakt strašně!
O mně
-
Anna Bednaříková - Pletu, šiju, vařím, peču, fotím.
Archiv
Rádi jste si přečetli
-
Na Vánoce jsem pekla pepparkakor, zůstala mi po něm v lednici takřka plná láhev zlatého sirupu. Na štědrovečerního kapra mi zůstala památ...
-
Když jsem se někdy v únoru rozhodla, že se budu snažit až do Velikonoc představovat postní jídla, myslela jsem, že nebude nic snazšího než v...
-
V rámci udržování fyzické kondice vystupuji z metra už o dvě stanice dříve a ony zhruba dva kilometry chodím pěšky. To udržování kondice má ...
-
V souvislosti s avizovanou stavbou domu podle návrhu Jana Kaplického se objevil zajímavý jazykový úkaz. Připomíná vila svým tvarem platýze ,...
-
Sweettoothday speciálně pro Yrenaisnu. Vždycky jsem si myslela, že pišingr je cosi jako piškot. Z omylu mě vyvedla kamarádka, která Pischi...
-
Letos mi Ježíšek přinesl pod stromeček mimo jiné Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy a v nich jsem v povídce „Balada o Juraji Čupovi“ nara...
-
Na dnešním receptu se ukáže, jaký skluz mám s editací fotek. Semlor jsou švédské vdolky plněné marcipánovou pastou a šlehačkou, které jsou ...
-
Autoři textů často používají takovou fintu na čtenáře: použijí nějaký přitažlivý nadpis, který ale - jak se později ukáže - je vlastně zcela...
-
Nechci z Inspiromatu dělat nějakou poradnu pro spotřebitele, ale jelikož posledních pár týdnů jsem měla co do činění s návrhem, dopravou a m...
-
INFO NA ÚVOD: Ve čtvrtek jsem se na svém blogu na iDnes pokusila rozjet nominace do ankety o nejoblíbenější moučník čtenářů blogu. Moc se ne...