Dočetla jsem se na iDnes, že lidé stěhující se do příměstských oblastí jsou lehce zklamáni, protože bydlení mimo město zcela nesplnilo jejich sen o životě v zeleni. Obce v okolí velkých měst nejsou na příval obyvatel připraveny a nenabízejí požadované služby. Nejsou tam obchody, školky, špatné spojení s městem.
Tuším, jak se tito lidé cítí. A to bydlím ve městě, kde obchody i školky jsou, ba i dobré spojení s velkým městem. Přesto se můj život podobá životu neandrtálce.
Dojíždění za prací byla moje volba. Nechtěla jsem pracovat na volné noze, protože mi vždycky přišlo, že míchání pracovní a obytné zóny u mě doma pro mě není to nejlepší. V našem městě pro mě práce není, naštěstí Praha není daleko. Vlakem to je 57 kilometrů, 50 minut rychlíkem. Autem jste na Černém Mostě třeba i za 20 minut, ale pak můžete jet do centra klidně i hodinu. Jezdím tedy vlakem. Jezdím tak sedm let a čím dál tím víc mám pocit, že se to podobá pomalé smrti.
Abyste totiž dojíždění do práce přežili ve zdraví, je třeba akceptovat pár věcí:
Je úplně jedno, jestli máte sebelepší bydlení v sebelepší čtvrti, stejně si ho moc neužijete. Mimo domov budete i při běžné osmihodinové pracovní době minimálně dvanáct hodin denně; když odečtu dobu spánku, zbude vám tak akorát čas na sebe a údržbu domácnosti. Tím pádem si ani moc neužijete onen život v zeleni, protože přes týden se do zeleně stejně nedostanete. O víkendu zvládnete možná tak nějakou tu procházku (viz další body).
Vaše město z vašich (ve velkém městě vydělaných peněz) neuvidí skoro ani korunu. Místní obchody se totiž navzdory velkému počtu dojíždějící lidí nepřizpůsobily a zavírají v pět hodin. Některé i v šest, ale to je stejně jedno, protože váš vlak přijíždí v 18.01. V tu dobu mají otevřeno pouze velké samoobsluhy, takže pokud neděláte přesčas, je zde velká šance, že budete mít doma něco k jídlu. Jednou jsem nebyla nakoupit tři týdny... (Když ráno vyrazím dřív, stihnu skočit do sámošky u nádraží. Otvírá už v půl sedmé. Vedle ní je řeznictví, to otvírá v sedm. Jelikož můj vlak jede v 6.54, akorát vidím, jak paní prodavačka rovná do regálů salámy a šunku a klobásy a maso. Odpoledne po příjezdu z práce zase vidím jen prázdné regály, a to i v pátek, kdy končím dřív a jsem na nádraží už v 17.01. Jenže řeznictví zavírá v pět.) Pokud budete chtít třeba nové boty, oblečení nebo knihy, vyřídíte si nákupy ve velkém městě. Cestou z nádraží domů můžete ale koukat do výkladních skříní a mít dobrý pocit, že vás konzum fakt nedostane.
Sobota se stane vaším velkým dnem. Tento den je jediný, kdy můžete vyřídit nejen případné nákupy, ale i vyzvednout zásilky na poště. I pošta má totiž pružně otevřeno ve všední dny do 18.00. Na budově pošty ale stojí oznámení, že v době, kdy je tento úřad zavřený, můžete navštívit nejbližší otevřenou pobočku v Jindřišské ulici v Praze. Oznámení má pravdu. Od té doby, co dojíždím, vozím svou poštu do Prahy. Jen vyzvednout si ji musím u nás, případně nechat přeposlat nebo si zaplatit doručení mimo úřední hodiny. Ovšem pozor - taková sobota s nákupem a poštou může být pěkně hektická, neboť obchody i pošta zavírají v jedenáct.
V sobotu si jedině nevyřídíte běhání po úřadech. Úřady jsou nekompromisní – otevřeno pondělí a středa. A úřednice nezapomene vstřícně připomenout, že mají otevřeno „až do pěti“. Pokud pracuju do tři čtvrtě na pět v Praze, je to pro mě velice cenná informace. Jakékoli zařizovaní tedy obnáší nejméně půldenní volno.
Pokud máte silný vztah ke kultuře, dojíždění pro vás není. Nechodím do divadla ani na koncerty (nestihla bych poslední rychlík a příjezd domů osobákem po půlnoci není při představě vstávání v šest příliš lákavý). Nechodím do kina ve velkém městě (viz divadlo), ani doma (kino hraje od sedmi, takže se nesmím zdržet v práci, navíc kapacita je asi tak sedmdesát míst, což znamená, že při atraktivních titulech musíte plánovat nejméně týden dopředu; jednou jsem si šla koupit lístek tři dny předem a paní pokladní na mě nevěřícně koukala).
Musíte rezignovat na společenský život. Poslední rychlík jede večer po desáté hodině, což je už dost pozdě, předtím jede vlak po osmé. Pokud máte domluvené setkání s přáteli (kteří pracují stejně jako vy ve velkém městě), musíte je přemluvit, ať utečou z práce dřív, protože vy musíte před osmou pryč. Bohužel většině lidí bydlících ve velkém městě se spíš hodí začátek akce v osm. Buď se omluvíte a připadáte si jako žák základní školy, který musí být doma do osmi, nebo riskujete, že druhý den budete jako zombie.
Celkově musíte být osoba, která miluje řád. Život dojíždějícího je rámován jízdním řádem, je třeba být na nádraží včas, protože když se zpozdíte o minutu, vlak bude pryč a další pojede za hodinu. Což znamená, že váš každodenní život bude poznamenán rutinou: vstávat ve stejnou dobu, odcházet z domova ve stejnou dobu, přicházet v (přibližně) stejnou dobu. Musíte taky snášet dobře stres. Z toho důvodu jsem přestala chodit cvičit, protože organizované hodiny a nutnost být někde ve stanovenou dobu byly dalším stresovým faktorem do mého už tak dosti vystresovaného života.
Není divu, že si člověk ráno při pohledu na nástupiště uvědomí, že cestující jsou buď lidé přibližně do třiceti let, nebo tak od pětačtyřiceti výš. Nedovedu si představit, že by život dojíždějícího mohl žít třeba někdo s malými dětmi (otvírací dobu školky sice nevím, ale tuším, že do sedmi mít otevřeno asi nebudou...).
Jezdím takhle už sedm let a mám pocit, že nadešel čas pro změnu. Nebylo by skvělé nenechat si život takhle utíkat mezi prsty? Nebylo by super chodit do práce pěšky, nemuset chodit spát v deset a večer zajít do kina nebo restaurace? Tak co, kývne můj nový šéf na mou žádost o přesun do Ostravy? ;-)
Tuším, jak se tito lidé cítí. A to bydlím ve městě, kde obchody i školky jsou, ba i dobré spojení s velkým městem. Přesto se můj život podobá životu neandrtálce.
Dojíždění za prací byla moje volba. Nechtěla jsem pracovat na volné noze, protože mi vždycky přišlo, že míchání pracovní a obytné zóny u mě doma pro mě není to nejlepší. V našem městě pro mě práce není, naštěstí Praha není daleko. Vlakem to je 57 kilometrů, 50 minut rychlíkem. Autem jste na Černém Mostě třeba i za 20 minut, ale pak můžete jet do centra klidně i hodinu. Jezdím tedy vlakem. Jezdím tak sedm let a čím dál tím víc mám pocit, že se to podobá pomalé smrti.
Abyste totiž dojíždění do práce přežili ve zdraví, je třeba akceptovat pár věcí:
Je úplně jedno, jestli máte sebelepší bydlení v sebelepší čtvrti, stejně si ho moc neužijete. Mimo domov budete i při běžné osmihodinové pracovní době minimálně dvanáct hodin denně; když odečtu dobu spánku, zbude vám tak akorát čas na sebe a údržbu domácnosti. Tím pádem si ani moc neužijete onen život v zeleni, protože přes týden se do zeleně stejně nedostanete. O víkendu zvládnete možná tak nějakou tu procházku (viz další body).
Vaše město z vašich (ve velkém městě vydělaných peněz) neuvidí skoro ani korunu. Místní obchody se totiž navzdory velkému počtu dojíždějící lidí nepřizpůsobily a zavírají v pět hodin. Některé i v šest, ale to je stejně jedno, protože váš vlak přijíždí v 18.01. V tu dobu mají otevřeno pouze velké samoobsluhy, takže pokud neděláte přesčas, je zde velká šance, že budete mít doma něco k jídlu. Jednou jsem nebyla nakoupit tři týdny... (Když ráno vyrazím dřív, stihnu skočit do sámošky u nádraží. Otvírá už v půl sedmé. Vedle ní je řeznictví, to otvírá v sedm. Jelikož můj vlak jede v 6.54, akorát vidím, jak paní prodavačka rovná do regálů salámy a šunku a klobásy a maso. Odpoledne po příjezdu z práce zase vidím jen prázdné regály, a to i v pátek, kdy končím dřív a jsem na nádraží už v 17.01. Jenže řeznictví zavírá v pět.) Pokud budete chtít třeba nové boty, oblečení nebo knihy, vyřídíte si nákupy ve velkém městě. Cestou z nádraží domů můžete ale koukat do výkladních skříní a mít dobrý pocit, že vás konzum fakt nedostane.
Sobota se stane vaším velkým dnem. Tento den je jediný, kdy můžete vyřídit nejen případné nákupy, ale i vyzvednout zásilky na poště. I pošta má totiž pružně otevřeno ve všední dny do 18.00. Na budově pošty ale stojí oznámení, že v době, kdy je tento úřad zavřený, můžete navštívit nejbližší otevřenou pobočku v Jindřišské ulici v Praze. Oznámení má pravdu. Od té doby, co dojíždím, vozím svou poštu do Prahy. Jen vyzvednout si ji musím u nás, případně nechat přeposlat nebo si zaplatit doručení mimo úřední hodiny. Ovšem pozor - taková sobota s nákupem a poštou může být pěkně hektická, neboť obchody i pošta zavírají v jedenáct.
V sobotu si jedině nevyřídíte běhání po úřadech. Úřady jsou nekompromisní – otevřeno pondělí a středa. A úřednice nezapomene vstřícně připomenout, že mají otevřeno „až do pěti“. Pokud pracuju do tři čtvrtě na pět v Praze, je to pro mě velice cenná informace. Jakékoli zařizovaní tedy obnáší nejméně půldenní volno.
Pokud máte silný vztah ke kultuře, dojíždění pro vás není. Nechodím do divadla ani na koncerty (nestihla bych poslední rychlík a příjezd domů osobákem po půlnoci není při představě vstávání v šest příliš lákavý). Nechodím do kina ve velkém městě (viz divadlo), ani doma (kino hraje od sedmi, takže se nesmím zdržet v práci, navíc kapacita je asi tak sedmdesát míst, což znamená, že při atraktivních titulech musíte plánovat nejméně týden dopředu; jednou jsem si šla koupit lístek tři dny předem a paní pokladní na mě nevěřícně koukala).
Musíte rezignovat na společenský život. Poslední rychlík jede večer po desáté hodině, což je už dost pozdě, předtím jede vlak po osmé. Pokud máte domluvené setkání s přáteli (kteří pracují stejně jako vy ve velkém městě), musíte je přemluvit, ať utečou z práce dřív, protože vy musíte před osmou pryč. Bohužel většině lidí bydlících ve velkém městě se spíš hodí začátek akce v osm. Buď se omluvíte a připadáte si jako žák základní školy, který musí být doma do osmi, nebo riskujete, že druhý den budete jako zombie.
Celkově musíte být osoba, která miluje řád. Život dojíždějícího je rámován jízdním řádem, je třeba být na nádraží včas, protože když se zpozdíte o minutu, vlak bude pryč a další pojede za hodinu. Což znamená, že váš každodenní život bude poznamenán rutinou: vstávat ve stejnou dobu, odcházet z domova ve stejnou dobu, přicházet v (přibližně) stejnou dobu. Musíte taky snášet dobře stres. Z toho důvodu jsem přestala chodit cvičit, protože organizované hodiny a nutnost být někde ve stanovenou dobu byly dalším stresovým faktorem do mého už tak dosti vystresovaného života.
Není divu, že si člověk ráno při pohledu na nástupiště uvědomí, že cestující jsou buď lidé přibližně do třiceti let, nebo tak od pětačtyřiceti výš. Nedovedu si představit, že by život dojíždějícího mohl žít třeba někdo s malými dětmi (otvírací dobu školky sice nevím, ale tuším, že do sedmi mít otevřeno asi nebudou...).
Jezdím takhle už sedm let a mám pocit, že nadešel čas pro změnu. Nebylo by skvělé nenechat si život takhle utíkat mezi prsty? Nebylo by super chodit do práce pěšky, nemuset chodit spát v deset a večer zajít do kina nebo restaurace? Tak co, kývne můj nový šéf na mou žádost o přesun do Ostravy? ;-)
jestli ne, tak ho vlastnoručně utluču rolí vlakových jízdenek... :-)
OdpovědětVymazat