inspiromat banalit

Granátové jablko, které vzniklo jako součást setu k dortu Pavlova.

Odborníci na focení jídla by se mé partyzánštiny asi zhrozili. Fotím z ruky (stativ nemám). Fotím za přirozeného světla; když je venku pod mrakem jako v tomto případě, vypomůžu si plastovým prostíráním z IKEA, jehož zadní strana má zrcadlový efekt (odraznou desku nemám). Pokud není žádoucí kovový lesk, snažím se najít cokoli bílého (byla jsem zatím líná koupit si kus polystyrenu). Pohled na mě při focení musí být opravdu skvostný, jak s foťákem v jedné ruce a prostíráním v druhé hledám ten správný úhel a správné světlo. Pravda, občas si vypomůžu a postírání opřu o varnou konvici... Je skoro zázrak, že se mi vůbec podaří ostrá fotka!

Povánoční dovětek: Vaječný koňak měl letos maximální úspěch, mnohem větší než cukroví. Jednu půllitrovku jsem dala jako dárek a jen se po ní zaprášilo. Zazněly hlasy, že je tento koňak tak dobrý, protože z něj tolik nečpí alkohol. Rum či jinou lihovinu proto dávkujte lehkou rukou. Plus úkol na příští rok: udělat nejméně dvojité množství!


RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Momentka z kyjovských hodů. Původně jsem přijela jen na kachnu, koláčky a víno, ale když jsem se dozvěděla, že se v neděli koná průvod v krojích, vzala jsem foťák a vyrazila (a litovala, že mám jen jediný objektiv...).

Ten den se vyvedlo počasí, svítilo sluníčko a já si říkala, že by se alespoň pár fotek mohlo podařit. Hlavně se mi líbilo, jak v protisvětle září kosárky okrojovaných mládenců. Udělala jsem asi tři fotky, z nichž tahle byla nejlepší.

Bohužel mám z toho dne všehovšudy tři desítky fotek. Jakmile se průvod dal do pohybu, zjistila jsem, že všichni z mého doprovodu zmizeli. Popadla mě panika: když půjdu s průvodem po Kyjově, budu schopná se vrátit zpátky? (Odpověď byla spíše záporná.) Vrátila jsem se tedy do domu Kocourkových rodičů, kde se Kocourek divil, proč nefotím, on že šel domů, protože ho to nebaví a navíc viděl, jak jsem plně zaujatá děním, a říkal si, že mě nechá jít s původem samotnou. V první chvíli bych ho fakt zabila, ale pak si řekla, že za rok budou hody znova a třeba bude zase přát počasí...

S Kocourkem jsme se vydali k jeho rodičům do Kyjova, a když jsme se ráno probudili a Kocourek odtemnil jednu z žaluzií, všimla jsem si zajímavého efektu šerosvitu na okrasných dýních. Fotka to je technicky velice nedokonalá, i když to tak možná nebude vypadat, byla kolem tma a já musela nastavit šileně vysoké ISO, aby se mi dýně podařilo zachytit (z ruky) jakž takž ostře. Všechno to je tedy takové celé zrnité, ale tématu Dýně bylo učiněno zadost!

Varování: Následující text může obsahovat sentiment. Osoby s alergií nebo přecitlivělostí na sentiment by se mu měly vyhnout, ale mohou si alespoň prohlédnout obrázky.

Moje máma pekla a vařila celý svůj život podle receptáře své mámy, tedy mojí babičky. Byl to obyčejný sešit v tvrdých deskách snad ještě z předválečného období, který ale lety postupně ztrácel svůj tvar, jak se do něj vlepovaly a vkládaly další a další stránky. V závěru to byl naprostý galimatyáš, vyznat se v tom nedalo a najít nějaký konkrétní recept byl úkol pro detektivy.

Jednoho dne se máma odhodlala k zásadnímu kroku. Koupila blok s kroužkovou vazbou a papíry a po večerech a nocích probírala a přepisovala vybrané recepty z původního sešitu. Systematicky, pěkně podle druhu receptu. Zvlášť dorty, slavnostní řezy, obyčejné buchty, vánoční cukroví. Dokonce vytvořila i obsah. 

Teď podle toho mámina receptáře peču hlavně na Vánoce já. A pokaždé, když ten blok v zelených deskách otvírám, vzpomenu si, jak máma sedávala v kuchyni u stolu, kolem sebe hromádky papírů, červenou a modrou propisku, cigarety a psala a psala.

Čas od času do receptáře něco přihodím. Recepty na volných listech, které chci vyzkoušet nebo které se mi už osvědčily. Stane se, že sem tam z desek i něco vypadne. A já vím, že až přijde ten správný čas, koupím i já nový blok s kroužkovou vazbou, červenou a modrou propisku a začnu třídit a přepisovat.

Velevážené publikum, dámy a pánové, drazí internetoví publicisté, blogeři a diskutující! Vítejte v obludáriu Cirkusu Gramatika. Uvidíte úkazy, které jsou dechberoucí, dráždivé a vskutku šokující svou přehnanou vybraností a korektností. Ano, představujeme vám náš proslulý HYPERKOREKTNÍ SPEKTÁKL!

Zde máme slečnu Podpadkovou. Byla by to pěkná holka, ale přišla, chudinka, na internetu o té. A tak tu teď místo dámy, která má pod každou patou podpatek, vidíte nemehlo, které místo ladné chůze na jehlách neustále padá. Brrr!

Tito dva pánové jsou skutečná rarita. Pan Hold a pan Holt. Když promluví, znějí jako dvojčata. Vypadají takřka stejně. Ale pozor, každému z nich je od přírody dán jiný um. Povšimněte si, jak pan Hold stojí pěkně vzpřímeně, vypnutá prsa, bradu vzhůru, jako by vzdával úctu. Pan Holt umí jen povzdechy a pořád opakuje: „Inu...“ Pan Hold ale na internetu zmutoval a každou chvíli se tváří, že je pan Holt. Chodí a vzdychá, snaží se vloudit místo něj do vět a myslí si, že tak to je zcela v pořádku. Naprosto úděsné!

Paní Dvěmi, hříčka kyberprostoru a ozdoba všech hyperkorektních obludárií. Publikum od ní nikdy nemůže odtrhnout zrak – natolik dráždivý pohled nabízí. Považte, všechno má dvakrát! Ano, je to tato žena se dvěma nohama, dvěma rukama, dvěma (významné zamrkání) prsy a... dvěma hlavami!

A zde o vaši pozornost bojuje pan Standartní, jedna z největších hrůz našeho spektáklu. Standardně ho poznáte podle standarty, tedy vlajky, kterou drží v ruce. Nebojte, fyzicky vám neublíží, ale nemohu zaručit, že si neodnesete újmu duševní.

Pohled na následující dámu vás zaručeně zbaví klidu. Stejně jako paní Dvěmi se i ona vymyká běžnému chápání. Svou deformací vzbuzuje odpor i soucit. Narostla jí dvě, i když by ve skutečnosti měla mít jen jedno. Paní Čtennost s dvěma en!

A tady máme naprostý hřeb naší přehlídky, jehož přítomnost v naší sbírce mnohé z vás možná překvapí: pan Aby jste! Říkáte si, co je na něm divného? Že ho dobře znáte z internetu? Že i v reklamě jste ho viděli? Že ho sami máte na svých stránkách? Pan Aby jste je zřejmě největší hyperkorektní monstrum vystupující záludně pod rádoby autenticky znějícím pseudonymem. Proto si zapamatujte jeho pravé jméno: pan Abyste!

Velevážení návštěvníci, jsme na konci obludária Cirkusu Gramatika. Právě jste viděli přehlídku několika zrůdností, kterých se dennodenně na internetu dopouštíte. Bojíte se, že uděláte chybu, ale místo toho svou přehnanou korektností zasazujete češtině další ránu. Zkuste při psaní přemýšlet, prosím. Prosím.

(Publikum tleská, souhlasně přikyvuje a cestou domů si polohlasem mumlá: podpatky, holt, hold, dvěma, standard, standarta, čtenost, abyste....)

Věnováno těm, kteří věří v existenci výrazu "podpadky" (Google: 37 300 výskytů), "čtennost" (28 800 výskytů), "standartní" (348 000 výskytů), "dvěmi" (298 000 výskytů) a "aby jste" (694 000 výskytů), a všem těm, kteří se snaží první uvedené poněkud donkichotsky přesvědčovat o opaku.

Původně publikováno na blogu iDnes.

Na začátku jsem si říkala, že toto téma příliš prostoru pro fantazii nenabízí. Stačí najít třeba nějakou nasprejovanou značku na zemi nebo na stěně. Jenže pak jsem jednoho dne vytáhla z trouby upečené kaštany a všimla si toho kříže, do něhož byla nakrojena slupka, aby se kaštany daly po upečení loupat.

Foceno v otřesných světelných podmínkách pod stolní lampičkou během několika minut, protože má chuť na kaštany byla větší než touha po laborování s osvětlením...

Původně jsem chtěla po toto téma něco z Prahy. Napadlo mě místo popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí, protože označuje místo, kde došlo k historické události, a přece to není pomník nebo památník.

Jenže pak přišel podzim, dny se začaly krátit a já si uvědomila, že nemám prakticky kdy tu fotku odělat. Ráno, když jdu do práce, je ještě šero a odpoledne je už zase tma. A o víkendu se mi na Staromák moc nechce.

Pak mě ale napadlo náhradní řešení. Památník připomínající místo objevení prvního pramene léčivé vody v Poděbradech. Najdete ho na druhém nádvoří zámku; když vyjdete ze zámku na náměstí a sejdete po pár schodech dolů, můžete Poděbradku i ochutnat (zdarma). Z vlastní zkušenosti vím, že lidem moc nejede, zejména pokud znají jen její sterilní masově prodávanou verzi bez chuti i bez zápachu.

Z památníku jsem si vybrala jen detail srdce, které naznačuje, které části těla minerálka prospívá, a možná taky tak trochu symbolicky vyjadřuje onen vztah plný lástky a nenávisti, který ke svému (takřka rodnému) městu chovám...

150 g čokolády
150 g másla
100g cukru moučky
6 žloutků
6 bílků
50 g cukru krupice
150 g hrubé mouky
sůl
meruňková marmeláda

200 g čokolády
200 g cukru krupice

Rozehřejte čokoládu ve vodní lázni, smíchejte s máslem do hladka. Přidejte cukr moučku a vejce jedno po druhém. Našlehejte bílky s cukrem, jemně dovnitř vmíchejte mouku se solí a vložte do čokoládové směsi.

Předehřejte troubu na 180° C. Těsto dejte do vymazané a moukou vysypané formy a pečte 45–60 min. Dort nechte úplně vychladnout.

Nahřejte marmeládu, propasírujte ji přes sítko a pomažte s ní dort. Nechte stát několik hodin.

Poleva: Svařte cukr a a půl hrnku vody na nit (vařit do zhoustnutí...), přidejte čokoládu a přiveďte do varu za neustálého míchání, až začne poleva houstnout.

Rozetřete polevu na celý dort včetně stran.

(Toto pochopitelně není recept na pravý Sacher, protože ten znají pouze ve stejnojmenném vídeňském hotelu. Existuje ješte podobný dort Demel, který se od Sacheru liší tím, že zatímco Sacher je rozříznutý uprostřed a promazaný marmeládou, Demel má marmeládu rozetřenou po povrchu.

I když recept uvádí jakási kejklata hejblata s marmeládou, nic z toho jsem nedělala a svět se zdá se nezbořil.

Pokud se vám při přípravě polevy vytvoří jakási hutná neforemná hmota, nezoufejte a přilejte do ní trochu vody. Poleva podle tohoto receptu je fakt luxusní, nádherně lesklá a tmavá – jen je třeba nebýt hrr a nelít ji na dort moc rychle, jinak se rozteče všude okolo jako na poslední fotce... A pak přichází nejtěžší část přípravy dortu – vydržet a počkat s konzumací do druhého dne, až poleva zcela ztuhne.)

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Jestli budete mít do konce roku cestu do Ostravy, nezapomeňte se jít podívat do Euro Café na Sokolské třídě 1263/24, kde bude výstava deseti fotek, které se umístily ve fotosoutěži Zářící Ostrava. Najdete tam fotku ode mě i od Radka. (Jsme fakt dobrý!)

Abych řekla pravdu, měla jsem problém nějakou fotku vybrat. Měla sedět k tématu zářící Ostravy a být pořízena v Moravské Ostravě či v Přívoze. Zároveň jsem věděla, že předsedou poroty bude Jindřich Štreit, tak jsem byla poněkud svázaná respektem vůči této osobnosti.

Do pomyslného užšího kola se u mě v počítači nakonec dostala fotka rozpohybované radnice v noci a fontána před radnicí za slunečného dne. Nakonec jsem vybrala tu méně abstraktní, udělala pár drobných úprav, poslala... a uspěla.

Jen mi u poroty neprošel název. Místo mého lidového Ikarus, pičo! je fotka ve výsledcích uvedená pod jménem Ikarus... Z distinktivního ostravského pičo zbyly jen tři tečky. (Pro ty, co se v Ostravě nevyznají: Ikarus je ona socha uprostřed této fontány před radnicí, mně osobně připadá velice ohyzdná, taková kýčovitě rádoby moderní, ale ať už jsou názory na ni jakékoli, je zcela nepřehlédnutelná a rozhodně je jednou z ostravských "pamětihodností".)
 

Ze série "Šípky a jeřabiny", kterou jsem nafotila už loni. Inspirací mi byla publikace Bryana Petersona Naučte se používat expoziční čas kreativně, kde jsem našla fotku "roztočeného" stromu v podzimních barvách a "protáhlých" tulipánů.

Jednou jsem se vracela domů z práce, když jsem si všimla šípkových keřů se zralými plody a jeřabin, které byly hned vedle. Notně jsem zrychlila krok, abych si doběhla pro foťák co nejdříve, protože den se už krátil a mně bylo jasné, že dobré světlo bude ještě tak maximálně hodinu. Pak jsem už jen exhibovala pod stromy a kolem keřů, lidé projíždějící kolem mě na kolech na mě udiveně zírali, cože to tam v roští dělám.

Výsledkem je tedy tato série, která patří mezi mé nejoblíbenější, přičemž fotka, kterou jsem použila do Fun Scavenger Hunt, se mi líbí asi nejvíc.

Nakrájejte lilky na plátky a dejte na hodinu do mísy se slanou vodou.

Mezitím si připravte rajčatovou omáčku. Na pánev dejte nahrubo nakrájená rajčata a cibuli, celý česnek a bazalku. Osolte a vařte, dokud se nevypaří tekutina. Propasírujte přes cedník a dochuťte olivovým olejem.

Z lilků vymačkejte vodu  a osmažte na oleji.

Uvařte špagety.

Na servírovací talíř narovnejte špagety, posypte polovinou ricotty a přelijte omáčkou. Zamíchejte, ozdobte bazalkou a čtyřmi plátky lilku. Zbytek ricotty, lilků a pepř dejte volně na stůl.

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

(Poslední dobou si z cest nejraději přivážím kuchařky. Těstoviny Norma pocházejí ze Sicílie. Mně osobně je na nich sympatická jednoduchost přípravy - i když jsem se receptu nedržela stoprocentně, protože jsem nesehnala slanou ricottu a taky jsem neměla cedník na propasírování omáčky...)

Jako malá jsem opravdu, ale opravdu nesnášela plisované sukně. Bohužel má matka byla toho názoru, že plisé je nadčasové, slavnostní a šik. Zřejmě byla pod vlivem své matky, která byla nejenže švadlena, ale navíc zažila mondénní třicátá léta, ke kterým plisé patřilo stejně jako šikmý střih a tuny hedvábí.
Jenže mé plisované sukně měly do prudké elegance šatů Adiny Mandlové ze salonu Hany Podolské daleko. Byly z polyesteru, černé a červené a jejich délka se měnila podle mého věku. Začínala zhruba pod koleny, a jak se s mými lety postupně páraly záševky v pase, délka sukně se sunula výš a výš, až skončila nad koleny, což bylo pro mou matku znamení, že je třeba sukni poslat o dům dál. Polyester je zkrátka nezničitelný. Stačilo znovu zapošít v pase a nějaká jiná ubohá holčička si mohla cyklus plisé sukně zažít na vlastní kůži.
Teď jsem ale už velká holka a nějaké plisé mě nerozhází. Ba právě naopak. Z plisé se může totiž stát třeba i kamarád. Díky plisé, roli rýžového papíru a oboustranně lepící pásce jsem totiž vyřešila problém, jak zastínit okna bez vrtání. A sousedi už na nás nečučej. Jupí.
Investice:
rýžový papír 97 x 1000 cm - 390 Kč (Altamira ve Skořepce nebo e-shop)
oboustranně lepící páska - 39 Kč (obyč papírnictví)