Ještě že existují média, alespoň jsem se dozvěděla, proč jsem dneska přijela do práce pozdě.
V půl čtvrté ráno byla zjištěna krádež komunikačního kabelu na pražském hlavním nádraží. V důsledku toho byl přerušen provoz mezi hlavním nádražím a nádražím Vršovice. Zpoždění vlaků dosahují až dvou hodin. Dálkové vlaky na hlavní nádraží vůbec nezajíždějí a končí o stanici dříve. Hmm, zvláštní, že když jsem jela do práce vlakem s odjezdem před sedmou hodinou, nikdo tuto informaci cestujícím nepodal.
Cestu do práce využívám většinou k tomu, že dospávám předešlou noc. Spánek to není nikterak hluboký, jen takové podřimování. Proto vím, že někdo přistupuje nebo vystupuje. Ve Vysočanech jsem zaregistrovala, že z mého kupé vystoupili dva lidé, měla jsem dál zavřené oči a říkala si, že za chvíli už budu muset vystoupit také. Jenže se nic nedělo. Vlak nejel. A pořád nejel. Otevřela jsem oči, další dva spolucestující se kolem sebe také rozhlíželi, co se děje. Na nástupišti se valil dav lidí. Mezi nimi i ti, o nichž jsem bezpečně věděla, že vystupují až na hlavním nádraží. Že by zase rozbitá lokomotiva? Nebylo by to poprvé. Ve chvíli, kdy jsem si brala bundu, se ve dveřích objevila průvodčí, že vlak končí ve Vysočanech a že dál máme jet metrem. A na svého kolegu houkla, že v dalších vagónech už nikdo není, že my jsme byli poslední.
Cestou na metro jsem před sebou viděla ten průvod lidí a jediné, co mě napadlo, byla myšlenka, jestli mám drobné na lístek a jak se tam všichni ti lidé narvou (nakonec to bylo jednoduché, než člověk vystál frontu u jediného automatu – ten druhý po chvíli zkolaboval –, odjelo několik souprav). Člověk je už opravdu z cestování vlakem natolik otupělý, že ho ani nenapadne, proč by si měl vlastně za své kupovat jízdenku na metro, když ho České dráhy měly někam dopravit a nedopravily...
Do práce jsem tedy nakonec přijela pozdě. Ve zprávách na iDnes jsem se dočetla, PROČ můj vlak končil ve Vysočanech a také to, že si cestující mohli v pokladnách Českých drah VYZVEDNOUT JÍZDENKY NA MHD PRAHA a ke spojení mezi nádražími Praha-Vysočany a Praha hl. n. využít spoje MHD.
Hergot, ale neměli nám to říct náhodou už pracovníci Českých drah?
Původně publikováno na blogu iDnes.
Variace na téma naťuknuté předminule.
Byly doby, kdy rodiče pro své dítě psali deník: první zoubek, první krůček, neštovice, spála a spol. Zdá se, že v dnešní době je něco podobného přežitek – moderní rodič za své dítě bloguje!
Možná i vy máte doma knížku či sešit nazvaný Deník našeho děťátka nebo nějak podobně. Má matka mi ho také vedla. Čas od času, když na mě sedne sentimentální nálada, si ho otevřu a začtu se do zápisků, které mi sdělují, za jakých okolností jsem začala chodit, které roky byly pro mě z hlediska dětských nemocí kritické a jak se jmenovala má učitelka v první třídě (kdybych to náhodou zapomněla). Je tedy pravda, že má matka byla v tomto směru velice nesystematická, psát ji nebavilo a záznamy jsou v některých letech jako noty na buben. Ale co, stačí to. Už jen to, že vše psala ručně, takže si kromě oněch událostí mohu vybavit i její rukopis, mě může v určitém rozpoložení dojmout.
Dneska jsem se dočetla, že mezi americkými rodiči se začíná rozmáhat vedení podobného deníku online na internetu. Slouží k tomu speciální stránky jako například Totspot, Kidmondo nebo Lil’Grams. Jedná se o něco podobného jako Twitter – posíláte kratší či delší zprávy o zásadních nebo (ve většině případů) zcela banálních věcech, které se udály ve Vašem životě. Tedy vlastně v životě Vašeho dítěte. Široké daleké příbuzenstvo, kamarádi a známí a případně i anonymové (podle míry nastavení soukromí) se tak mohou takřka v reálném čase dovědět, kdy se mimi poprvé usmálo, zvedlo hlavičku, převalilo na bříško či na záda, začalo lézt, udělalo první krok a tak dále a tak dále. A nejen to. Možná se rodiče při zaznamenávání každodenních událostí rozjedou a zmíní se i o množství mateřského mléka spořádaného během kojení, rychlosti odříhnutí, kvalitě stolice nebo množství kaše vyplivnuté na předměty v okolí dítěte (podle míry otevřenosti rodiče). Nehledě na to, že stejně jako u Twitteru je zde významná funkce sociální sítě, takže robě má už od nejútlejšího věku "kamarády" - děti dalších rodičů posedlých posíláním zpráv o vývoji svého dítěte.
Věřím, že podobná forma prezentace dítěte ukojí zvědavost okruhu známých a příbuzných, rodiče nemusejí jednomu každému líčit, jaké pokroky jejich potomek udělal, a ještě se při tom mohou exhibicionisticky vyřádit. Když na to budou mít tedy dost energie.
V té souvislosti mě ale napadl jeden scénář (jestli to ještě nevíte, jsem machr na černé scénáře - i když v tomto případě by mohl být klidně ještě černější, úchylové jsou všude): jak asi tak bude onomu potomkovi s exhibicionistickými rodiči, pokud se jeho deníček dostane třeba v jeho pubertě do rukou řekněme jeho spolužáků, kteří si ho pěkně zkopírují a ty nejpovedenější pasáže třeba vyvěsí ve škole...? O la la, tak v kůži toho člověka bych nechtěla být.
A ještě jedna věc. Nevím, nevím, jestli bych se dokázala rozněžnit nad deníčkem, který by pro mě o mém dětství psali mí rodiče na počítači. Nějak by mi tam chyběl ten dotek papíru, obracení stránek, úhledné učitelské písmo, prostě lidský faktor...
Zdá se, že se srazy bloggerů začínají přesouvat do soudních síní.
Čas od času nakouknu na stránky jiných blogů. Nevím, jestli se o nich dá hovořit jako o konkurenci – slovenský blog Sme je vlastně mateřský a blog Respektu používá stejný redakční systém, je tedy blogem sesterským. Vím, že v kodexu bloggera se hovoří o tom, že předmětem článku by neměl být blog nebo jiný blogger, ale to, co jsem se dnes dočetla na Respektu, mi natolik vyrazilo dech, že mi to nedá, abych nenapsala tento článek.
Jeden čtenář podal na jednoho z bloggerů Respektu žalobu na ochranu osobnosti a jako důkaz požaduje výslechy svědků, kterými jsou další bloggeři. Což o to, zkušenost s výhružkami žalob a trestních oznámení má jistě i nejeden místní blogger, mne nevyjímaje. Na tomto případu je ale pozoruhodná skutečnost, že k žalobě skutečně došlo a že se tato žaloba navíc netýká uveřejněného článku, ale slovní výměny v diskusi. Konkrétně jde o reakci autora textu na komentář, který později administrátor vymazal (přičemž vyzval i samotného bloggera k zachování chladné hlavy).
Toto je situace, kterou i zde na blogu zažíváme dnes a denně. Čtenáři i autoři se nechají unést, začne slovní přestřelka, sem tam padne drsnější slovo a sem tam zasáhne i administrátor. Ale připadá mi neuvěřitelné, že se někdo nechá unést tak, že se rozhodne svou čest hájit u soudu. Pokud je to potažmo ten, jehož příspěvek byl kvůli nevhodnému obsahu smazán.
Samozřejmě lze sáhodlouze diskutovat a spekulovat o možném výsledku soudního jednání, ale už samotný fakt, že žalovaný bude mít nepříjemnosti, ztratí čas u soudu a bude muset vynaložit nemalý peníz na právního zástupce a další soudní výlohy, může být pro žalujícího satisfakcí.
Já jsem jen ráda, že k podobné situaci na iDnes dosud nedošlo (nebo o ní alespoň nevím). A těm, kteří by chtěli přistoupit k podobnému opatření jako výše uvedený čtenář a diskutér, bych chtěla vzkázat: lidi, proboha, zachovejte v diskusích slušnost, chladnou hlavu a nadhled, jinak se setkání bloggerů budou v budoucnu opravdu odehrávat v soudních síních...
Článek Michala Matouška na blogu Respektu
Původně publikováno na blogu iDnes.
Z deníku nového zákazníka UPC.
1. září 2008: Nastěhovali jsme se s Radkem do nového bytu. Prvního společného. Je krásný, krásný, krásný. A bude ještě krásnější, až si sem necháme zavést internet. Kabelovka v domě je, dole u vchodu visí na nástěnce kontakt na nějakou paní z UPC, tak to bude bez problémů.
2. září 2008: Radek volá kontaktní osobě z UPC a sjednává s ní hned na dopoledne schůzku. Paní N. je energická dáma, sepisujeme smlouvu, to to jde panečku rychle. Už zítra mezi osmou a desátou má přijít technik na instalaci. Paráda! A je mi jedno, že dneska odpoledně odjíždím, a budu tedy muset nechat v Ostravě svůj notebook, protože Radek má svůj stolní počítač ještě ve starém bytě. Těch pár dní to snad bez počítače vydržím. Radek vtipkuje, že jak zná techniky, ukáže se tak na jedenáctou. Smějeme se tomu.
3. září 2008: V poledne mi Radek posílá zprávu, že ho už na toho technika nebaví čekat. Volal paní N., ale ta mu nechce nic říct. Ať jí tedy zavolám já, když je smlouva na mě. I u mě to je to samé v bledě modrém. Paní N. není mým telefonátem zjevně potěšena, dozvídám se, že ona teď s tím už nemá nic společného, že technik má číslo na mě i na Radka a že se nám ozve.
Volám Radkovi, jestli mu tedy ten technik volal. Ne.
Opět volám paní N. a snažím se od ní získat číslo na technika. Marně.
Radek opět volá paní N., která je už značně podrážděná, ale co máme asi tak dělat, když ona je naším kontaktem na UPC? Nicméně Radkovi sděluje zásadní informaci: na technika už nemá smysl čekat, protože u nás byl, ale nikdo nebyl doma. Jedinou reakcí na naše námitky, že to je hloupost, Radek se z bytu nehnul od předešlého večera, je povzdechnutí, že technici někdy lžou. Nicméně máme čekat, až se nám technik ozve a domluví s námi náhradní termín instalace.
4. září 2008: Čekáme na Godota. Pardon, na telefonát od technika.
5. září 2008: Začíná mi docházet trpělivost. Rozhodla jsem se kontaktovat klientský servis UPC. Na internetu si hledám jejich telefonní číslo a skutečně se bavím. Pokud chcete svůj problém řešit s UPC pomocí mailu, slibují Vám odpověď do 48 hodin. Jooo, to beru. Tak tedy telefon. Taky k popukání. Dotazy jsou rozděleny podle témat do čtyř voleb, u každé z nich je přesný výčet, k čemu slouží a k čemu neslouží. Ještěže nemám dotaz k uzavřené smlouvě – podle informací UPC Volba 4 k tomuto typu dotazu slouží i neslouží.
Těžko říct, do které kategorie spadá můj problém, nechám telefon vyzvánět a jsem velice potěšena informací, že jsem první klient v pořadí. Hurá! Komunikace s operátorem je nakonec jednoduchá jako facka. Nabídne mi náhradní termín návštěvy technika na pondělí mezi osmou a desátou. Beru to všemi deseti. Bohužel to znamená, že můj notebook bude muset zůstat v Ostravě, protože Radek si stále ještě nepřestěhoval počítač, a budu tedy další týden odmítat zakázky. Grrr.
8. září 2008: Technik dorazil a nainstaloval internet. Hurááá! Z čeho ale už takovou radost nemáme, je zjištění, že nás paní N. při sepisování smlouvy pěkně podrazila. Na náš dotaz, jestli si je možné objednat pouze internet bez kabelovky, odvětila, že není, ale že libovolnou službu můžeme zrušit po uplynutí třech měsíců. No jo, když měl člověk doteď ADSL od O2 a platil zbůhdarma paušál za telefon, aniž by ho využil, tak mu takováto odpověď ani nepřijde divná. Takže pravda je taková, že si samozřejmě JDE objednat pouze internet, což mi (s křížkem po funuse) potvrdilo i klientské centrum. Jedinou chabou útěchou nám může být, že díky jakési akci pro nové zákazníky nebudeme ony tři měsíce do vypovězení kabelovky platit plnou cenu, ale jen polovinu, pokud se tedy nebudeme chtít řídit doporučením UPC a tuto smlouvu nezrušíme a nesepíšeme novou.
Sečteno a podtrženo: velké rozpaky. Největším plusem celé akce (kromě spuštění služby) byla zákaznická linka UPC – možná jsem měla štěstí, ale v mém případě se nesplnily hororové zkazky o nekonečném čekání v pořadí a vyřízení proběhlo raz dva. Ovšem to, že první technik nedorazil a obchodní zástupkyně paní N. nás tahala za fusekli, nezanechávají dvakrát příznivý dojem. Jo, jo, kdy už si společnosti uvědomí, že jejich dobrou pověst vytvářejí lidé...?
Aktualizováno 15. září 2008: Dneska se mi ozval člověk z UPC s omluvou za přístup obchodní zástupkyně. Výborně! Zároveň mi bylo oznámeno, že se objednávka kabelové televize samozřejmě ruší - což ale znamená, že Radek bude muset ještě jednou čekat na technika, který si přijde pro set-top box, a také si budeme muset pořídit narychlo schránku, protože vyrozumění nám přijde poštou... :-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
