Variace na téma naťuknuté předminule.
Byly doby, kdy rodiče pro své dítě psali deník: první zoubek, první krůček, neštovice, spála a spol. Zdá se, že v dnešní době je něco podobného přežitek – moderní rodič za své dítě bloguje!
Možná i vy máte doma knížku či sešit nazvaný Deník našeho děťátka nebo nějak podobně. Má matka mi ho také vedla. Čas od času, když na mě sedne sentimentální nálada, si ho otevřu a začtu se do zápisků, které mi sdělují, za jakých okolností jsem začala chodit, které roky byly pro mě z hlediska dětských nemocí kritické a jak se jmenovala má učitelka v první třídě (kdybych to náhodou zapomněla). Je tedy pravda, že má matka byla v tomto směru velice nesystematická, psát ji nebavilo a záznamy jsou v některých letech jako noty na buben. Ale co, stačí to. Už jen to, že vše psala ručně, takže si kromě oněch událostí mohu vybavit i její rukopis, mě může v určitém rozpoložení dojmout.
Dneska jsem se dočetla, že mezi americkými rodiči se začíná rozmáhat vedení podobného deníku online na internetu. Slouží k tomu speciální stránky jako například Totspot, Kidmondo nebo Lil’Grams. Jedná se o něco podobného jako Twitter – posíláte kratší či delší zprávy o zásadních nebo (ve většině případů) zcela banálních věcech, které se udály ve Vašem životě. Tedy vlastně v životě Vašeho dítěte. Široké daleké příbuzenstvo, kamarádi a známí a případně i anonymové (podle míry nastavení soukromí) se tak mohou takřka v reálném čase dovědět, kdy se mimi poprvé usmálo, zvedlo hlavičku, převalilo na bříško či na záda, začalo lézt, udělalo první krok a tak dále a tak dále. A nejen to. Možná se rodiče při zaznamenávání každodenních událostí rozjedou a zmíní se i o množství mateřského mléka spořádaného během kojení, rychlosti odříhnutí, kvalitě stolice nebo množství kaše vyplivnuté na předměty v okolí dítěte (podle míry otevřenosti rodiče). Nehledě na to, že stejně jako u Twitteru je zde významná funkce sociální sítě, takže robě má už od nejútlejšího věku "kamarády" - děti dalších rodičů posedlých posíláním zpráv o vývoji svého dítěte.
Věřím, že podobná forma prezentace dítěte ukojí zvědavost okruhu známých a příbuzných, rodiče nemusejí jednomu každému líčit, jaké pokroky jejich potomek udělal, a ještě se při tom mohou exhibicionisticky vyřádit. Když na to budou mít tedy dost energie.
V té souvislosti mě ale napadl jeden scénář (jestli to ještě nevíte, jsem machr na černé scénáře - i když v tomto případě by mohl být klidně ještě černější, úchylové jsou všude): jak asi tak bude onomu potomkovi s exhibicionistickými rodiči, pokud se jeho deníček dostane třeba v jeho pubertě do rukou řekněme jeho spolužáků, kteří si ho pěkně zkopírují a ty nejpovedenější pasáže třeba vyvěsí ve škole...? O la la, tak v kůži toho člověka bych nechtěla být.
A ještě jedna věc. Nevím, nevím, jestli bych se dokázala rozněžnit nad deníčkem, který by pro mě o mém dětství psali mí rodiče na počítači. Nějak by mi tam chyběl ten dotek papíru, obracení stránek, úhledné učitelské písmo, prostě lidský faktor...
Byly doby, kdy rodiče pro své dítě psali deník: první zoubek, první krůček, neštovice, spála a spol. Zdá se, že v dnešní době je něco podobného přežitek – moderní rodič za své dítě bloguje!
Možná i vy máte doma knížku či sešit nazvaný Deník našeho děťátka nebo nějak podobně. Má matka mi ho také vedla. Čas od času, když na mě sedne sentimentální nálada, si ho otevřu a začtu se do zápisků, které mi sdělují, za jakých okolností jsem začala chodit, které roky byly pro mě z hlediska dětských nemocí kritické a jak se jmenovala má učitelka v první třídě (kdybych to náhodou zapomněla). Je tedy pravda, že má matka byla v tomto směru velice nesystematická, psát ji nebavilo a záznamy jsou v některých letech jako noty na buben. Ale co, stačí to. Už jen to, že vše psala ručně, takže si kromě oněch událostí mohu vybavit i její rukopis, mě může v určitém rozpoložení dojmout.
Dneska jsem se dočetla, že mezi americkými rodiči se začíná rozmáhat vedení podobného deníku online na internetu. Slouží k tomu speciální stránky jako například Totspot, Kidmondo nebo Lil’Grams. Jedná se o něco podobného jako Twitter – posíláte kratší či delší zprávy o zásadních nebo (ve většině případů) zcela banálních věcech, které se udály ve Vašem životě. Tedy vlastně v životě Vašeho dítěte. Široké daleké příbuzenstvo, kamarádi a známí a případně i anonymové (podle míry nastavení soukromí) se tak mohou takřka v reálném čase dovědět, kdy se mimi poprvé usmálo, zvedlo hlavičku, převalilo na bříško či na záda, začalo lézt, udělalo první krok a tak dále a tak dále. A nejen to. Možná se rodiče při zaznamenávání každodenních událostí rozjedou a zmíní se i o množství mateřského mléka spořádaného během kojení, rychlosti odříhnutí, kvalitě stolice nebo množství kaše vyplivnuté na předměty v okolí dítěte (podle míry otevřenosti rodiče). Nehledě na to, že stejně jako u Twitteru je zde významná funkce sociální sítě, takže robě má už od nejútlejšího věku "kamarády" - děti dalších rodičů posedlých posíláním zpráv o vývoji svého dítěte.
Věřím, že podobná forma prezentace dítěte ukojí zvědavost okruhu známých a příbuzných, rodiče nemusejí jednomu každému líčit, jaké pokroky jejich potomek udělal, a ještě se při tom mohou exhibicionisticky vyřádit. Když na to budou mít tedy dost energie.
V té souvislosti mě ale napadl jeden scénář (jestli to ještě nevíte, jsem machr na černé scénáře - i když v tomto případě by mohl být klidně ještě černější, úchylové jsou všude): jak asi tak bude onomu potomkovi s exhibicionistickými rodiči, pokud se jeho deníček dostane třeba v jeho pubertě do rukou řekněme jeho spolužáků, kteří si ho pěkně zkopírují a ty nejpovedenější pasáže třeba vyvěsí ve škole...? O la la, tak v kůži toho člověka bych nechtěla být.
A ještě jedna věc. Nevím, nevím, jestli bych se dokázala rozněžnit nad deníčkem, který by pro mě o mém dětství psali mí rodiče na počítači. Nějak by mi tam chyběl ten dotek papíru, obracení stránek, úhledné učitelské písmo, prostě lidský faktor...
0 komentářů