Pro nelétavce: BTS je IATA kód bratislavského letiště, a toto je historka, která se mi tam stala loni v létě.
Letěla jsem se svými slovenskými kamarády na výlet do Londýna, a jelikož to pro ně byla první cesta letadlem, nechtěla jsem je zbytečně stresovat ještě přesunem do Prahy a navrhla jako místo odletu Bratislavu. Sraz jsme měli přímo na letišti a jak se to tak stává, nakonec jsem z nás třech byla nejvíc vystresovaná já. Odlet posunuli o pět hodin, došlo k několikahodinovému výpadku Skype a ještě jsem těsně před svým odchodem z domova dostala SMS, že můj let do Basileje je přesunut, takže telefonát na Slovensko a dohadování, že do žádné Basileje neletím, nikdy jsem tam nebyla a ani se tam nechystám. Do Bratislavy jsem pak přijela mírně vyvedená z míry a zřejmě z toho důvodu jsem si pak u stánku koupila pouze JEDNU jízdenku na MHD, což se později ukázalo jako fatální chyba.
Za několik dnů přistáváme zpět v Bratislavě a vzhledem k pouhému půlhodinovému zpoždění to vypadá, že do Levic pojedeme autobusem, protože nejbližší vlak jede až někdy za tři hodiny. Ach, jak jen může být výraz „až" relativní, pokud nemáte jízdenku na MHD!
Na zastávce autobusu linky 61 se dozvídáme, že řidič jízdenky neprodává a automat je u letištní budovy. Tato informace je vyvedena pěkně mezinárodně, slovensky i anglicky. Vracíme se tedy zpět. Automat je pouze na drobné (no jo, co jsme si my zmlsanci z Londýna mysleli?). My drobné nemáme. Jdeme do odletové haly, snad někde rozměníme. Kupuji nekřesťansky drahou vodu, ale nazpět dostávám papírové dvacky. Kovové mince mi nedají, nerozměňují - cedule s tímto oznámením jsou po celém letišti. V peněženkách, taškách a kapsách se snažíme nalézt nějaké pozapomenuté drobné, na tři jízdenky to ale zdaleka nestačí.
V rohu haly jsem objevila trafiku, kde naposledy malovali asi ještě za socialismu, ale kdyby jenom to. Prodavače zjevně rozladilo, že jsme mu tam vlezli a přerušili jeho konverzaci se známým. Prodáváte jízdenky? Ne. A mohl byste mi alespoň rozměnit? Trafikant škubne hlavou směrem k ceduli Na drobné nerozmieňame. Hmm. A jak si mám teda koupit tu jízdenku z automatu? Další poškubnutí hlavou. V neverbální komunikaci je tenhle pán fakt machr. Na mně se podepisuje ranní vstávání ve čtyři hodiny a začínám se vytáčet. Dobře, tak co si mám u vás koupit, abych dostala drobné? Odpovědí mi je zasyčení, za to, jak jste to řekla, bych vám to vysázel v padesátníkách. Začínám tušit, proč se horor Hostel odehrává v Bratislavě: tvůrci prošli místním letištěm a chtěli si koupit jízdenky na MHD. A nejspíš zabloudili i do této trafiky.
V obchodě v patře kupuji čokoládu v naději, že dostanu nazpět drobné. Ne, zase ty dvacky. A drobné nerozměňují. Slečna prodavačka se podivuje, proč si jízdenky nekoupíme v příletové hale. Příletová hala? Kde? My jsme prošli pasovkou a celnicí a už byli na ulici. Hledáme tedy příletovou halu a... voilá! Řadíme se do fronty u turistických informací, vypadá to na dlouho, ale slečna pracovnice je milá a posílá nás do stánku na parkovišti, hned vedle další zastávky autobusu MHD, o které jsme do této chvíle neměli tušení. Kvůli cedulím Na drobné nerozmieňame se asi nikam nevejdou informační tabule a směrovky.
V novinovém stánku mají sice jen lístky na půl hodiny, ale vzhledem k pokročilé době je stejně jasné, že na autobusové nádraží nemá cenu jet a musíme tak jako tak vlakem. Koneckonců ani nevíme, jak se na Mlynské nivy dostat, protože u zastávky je jen jakási nepřehledná mapa všech linek, ve které se nevyznám, a informace typu „Úřední hodiny kanceláří, v nichž si je možné vyřídit průkazku na MHD" jsou nanic.
Shrnuto a podtrženo: tři jízdenky nás vyšly asi na sto padesát slovenských korun a jejich nákup trval hodinu. Dnes se této epizodce jen usmívám, ale tehdy mě pouhé pomyšlení na toho trafikanta, trůnícího jako paša v tom zaplivaném kamrlíku na bratislavském letišti, žhavilo doruda. Je ale zvláštní, že setkání s ním se zapíše do paměti asi každému: onehdá mi má kamarádka z Bratislavy barvitě popisovala, jak letěla s rodinou na dovolenou a dětem chtěla koupit na cestu nějaký časopis a jak šla v odletové hale do takové trafiky...
P.S. Naše cestovatelské martyrium tímto bohužel neskočilo, protože nám cestou na nádraží poněkud vyhládlo. Dovolím si parafrázovat samu sebe: Aby si člověk na bratislavském hlavním nádraží koupil něco k jídlu, musí být opravdu dostatečný dobrodruh. Nebo mít hlad jako vlk. Ale o tom zase třeba někdy příště.
Letěla jsem se svými slovenskými kamarády na výlet do Londýna, a jelikož to pro ně byla první cesta letadlem, nechtěla jsem je zbytečně stresovat ještě přesunem do Prahy a navrhla jako místo odletu Bratislavu. Sraz jsme měli přímo na letišti a jak se to tak stává, nakonec jsem z nás třech byla nejvíc vystresovaná já. Odlet posunuli o pět hodin, došlo k několikahodinovému výpadku Skype a ještě jsem těsně před svým odchodem z domova dostala SMS, že můj let do Basileje je přesunut, takže telefonát na Slovensko a dohadování, že do žádné Basileje neletím, nikdy jsem tam nebyla a ani se tam nechystám. Do Bratislavy jsem pak přijela mírně vyvedená z míry a zřejmě z toho důvodu jsem si pak u stánku koupila pouze JEDNU jízdenku na MHD, což se později ukázalo jako fatální chyba.
Za několik dnů přistáváme zpět v Bratislavě a vzhledem k pouhému půlhodinovému zpoždění to vypadá, že do Levic pojedeme autobusem, protože nejbližší vlak jede až někdy za tři hodiny. Ach, jak jen může být výraz „až" relativní, pokud nemáte jízdenku na MHD!
Na zastávce autobusu linky 61 se dozvídáme, že řidič jízdenky neprodává a automat je u letištní budovy. Tato informace je vyvedena pěkně mezinárodně, slovensky i anglicky. Vracíme se tedy zpět. Automat je pouze na drobné (no jo, co jsme si my zmlsanci z Londýna mysleli?). My drobné nemáme. Jdeme do odletové haly, snad někde rozměníme. Kupuji nekřesťansky drahou vodu, ale nazpět dostávám papírové dvacky. Kovové mince mi nedají, nerozměňují - cedule s tímto oznámením jsou po celém letišti. V peněženkách, taškách a kapsách se snažíme nalézt nějaké pozapomenuté drobné, na tři jízdenky to ale zdaleka nestačí.
V rohu haly jsem objevila trafiku, kde naposledy malovali asi ještě za socialismu, ale kdyby jenom to. Prodavače zjevně rozladilo, že jsme mu tam vlezli a přerušili jeho konverzaci se známým. Prodáváte jízdenky? Ne. A mohl byste mi alespoň rozměnit? Trafikant škubne hlavou směrem k ceduli Na drobné nerozmieňame. Hmm. A jak si mám teda koupit tu jízdenku z automatu? Další poškubnutí hlavou. V neverbální komunikaci je tenhle pán fakt machr. Na mně se podepisuje ranní vstávání ve čtyři hodiny a začínám se vytáčet. Dobře, tak co si mám u vás koupit, abych dostala drobné? Odpovědí mi je zasyčení, za to, jak jste to řekla, bych vám to vysázel v padesátníkách. Začínám tušit, proč se horor Hostel odehrává v Bratislavě: tvůrci prošli místním letištěm a chtěli si koupit jízdenky na MHD. A nejspíš zabloudili i do této trafiky.
V obchodě v patře kupuji čokoládu v naději, že dostanu nazpět drobné. Ne, zase ty dvacky. A drobné nerozměňují. Slečna prodavačka se podivuje, proč si jízdenky nekoupíme v příletové hale. Příletová hala? Kde? My jsme prošli pasovkou a celnicí a už byli na ulici. Hledáme tedy příletovou halu a... voilá! Řadíme se do fronty u turistických informací, vypadá to na dlouho, ale slečna pracovnice je milá a posílá nás do stánku na parkovišti, hned vedle další zastávky autobusu MHD, o které jsme do této chvíle neměli tušení. Kvůli cedulím Na drobné nerozmieňame se asi nikam nevejdou informační tabule a směrovky.
V novinovém stánku mají sice jen lístky na půl hodiny, ale vzhledem k pokročilé době je stejně jasné, že na autobusové nádraží nemá cenu jet a musíme tak jako tak vlakem. Koneckonců ani nevíme, jak se na Mlynské nivy dostat, protože u zastávky je jen jakási nepřehledná mapa všech linek, ve které se nevyznám, a informace typu „Úřední hodiny kanceláří, v nichž si je možné vyřídit průkazku na MHD" jsou nanic.
Shrnuto a podtrženo: tři jízdenky nás vyšly asi na sto padesát slovenských korun a jejich nákup trval hodinu. Dnes se této epizodce jen usmívám, ale tehdy mě pouhé pomyšlení na toho trafikanta, trůnícího jako paša v tom zaplivaném kamrlíku na bratislavském letišti, žhavilo doruda. Je ale zvláštní, že setkání s ním se zapíše do paměti asi každému: onehdá mi má kamarádka z Bratislavy barvitě popisovala, jak letěla s rodinou na dovolenou a dětem chtěla koupit na cestu nějaký časopis a jak šla v odletové hale do takové trafiky...
P.S. Naše cestovatelské martyrium tímto bohužel neskočilo, protože nám cestou na nádraží poněkud vyhládlo. Dovolím si parafrázovat samu sebe: Aby si člověk na bratislavském hlavním nádraží koupil něco k jídlu, musí být opravdu dostatečný dobrodruh. Nebo mít hlad jako vlk. Ale o tom zase třeba někdy příště.
Původně publikováno na blogu iDnes.
0 komentářů