Nedávno se mou virtuální kamarádkou na MySpace stala Alison Mackieová, spisovatelka a autorka knihy s názvem The Gypsy Chronicles, cosi jako Cikánské letopisy. Přemohla mě zvědavost (Alisonina stránka je plná frenetických výkřiků obdivu od žen i mužů…) a zatoužila jsem si toto dílko přečíst, ale ouha: jediné místo, kde se dá na internetu koupit, je Amazon.com, který nemá právě vstřícnou politiku poštovného pro evropské země. Poštovné a balné by mě vyšlo pomalu na cenu knihy. Nelenila jsem a napsala Alison, která se právě chystala The Gypsy Chronicles uvést v Londýně, jestli bych si je nemohla objednat odtamtud. Alison se mě zželelo a rozhodla se mi svou knihu poslat.
Začátkem ledna tak na mě doma čekal balíček, z něhož jsem vyndala knihu zabalenou do bílého hedvábného papíru navoněného egyptským pižmem a s červenou pečetí: jak efektní!
Na obálce jsem se dočetla, že uvnitř mě čekají příběhy plné lásky, což ve mně zpočátku nevyvolávalo zrovna nadšení - vždyť to znělo jako nějaká šestáková literatura pro ženy. Místo toho jsem se ale dočkala mozaiky příběhů několika obyvatel a návštěvníků andaluského města Ronda v čele s Gitanou a jejím manželem Tsiganym, v jehož dílně na výrobu manželských postelí se jednotlivé příběhy protínají.Již jen jejich archetypální jména, odkazující na dvě v Evropě nejrozšířenější označení romského etnika, naznačují nadsázku, s níž jsou historky vyprávěny, ale i značnou míru romantizování, které se zřejmě nevyhne žádná kniha s romskou tematikou psaná neromem. Postavy jako by žily vytrhnuté z času a od okolního světa, zcela zabrané do svého mikrosvěta plného slunce, flamenka, hudby, vína a vášní. Alison Mackieové se ale naštěstí daří vybalancovat sentiment a ironii, dokonce i pár odvážnějších scén vygraduje s humorem. Při čtení se člověk jen těžko ubrání srovnání s filmovou Amélií z Montmartru – ani zde nechybí stylizace, hravost a překvapivé zvraty v ději, které vyloudí úsměv na tváři. A je klidně možné, že po přečtení knihy se budete chtít stejně jako já vydat na jih Španělska hledat ducha Gitany a Tsiganyho… Hopá!
Jedno malé dementi: přestože Alison ve svém bulletinu na Myspace slibovala cosi jako otištění tohoto textu ve velkém deníku, mohu všechny uklidnit, že mi nepřeskočilo a že tomu tak opravdu nebude. Není mi ani jasné, kde se tato informace vůbec vzala... Na svůj blog na iDnes jsem pouze umístila odkaz na stránku TGC.
OdpovědětVymazatPřípadné zájemce mohu ale nalákat na svou nově založenou (a zatím prázdnou) rubriku Čtení o čtení, kam se chystám dávat tipy na zajímavé knihy.
THIS IS A ROUGH TRANSLATION FOR INTERNATIONAL GUESTS, IF ANY:
OdpovědětVymazatOne of my virtual friends on MySpace si Alison Mackie, the author of „The Gypsy Chronicles“. Since Alison's page is full of enthusiastic reviews by both women and men, I was curious about the book and wished to read it. Alas! The only place on the Internet where the book is available (Amazon.com) offers rather outrageous shipping rates. I learned at that time that Alison was planning to introduce TGC in London, so I contacted her and asked whether it would be possible to buy the book from there, hoping for a more friendly shipping rate policy. But Alison was so kind that she decided to send me a copy for free.
At the beginning of January, I received a package with the book inside, wrapped in a thin white paper (we call it “silk paper” here...), scented with Egyptian musk and sealed: how impressive!
The blurb on the cover stated that I would find stories full of love inside, which did not arouse much enthusiasm in me – indeed, it sounded like a dime novel for women. However, what I really found inside was a mosaic of stories of several inhabitants and visitors to the town of Ronda, Andalusia, with Gitana and her husband Tsigany in the middle. Actually, the real „middle“ is Tsiganny's workshop for matrimonial beds, where individual stories meet.
The mere names of Gitana and Tsigany refer to the two most frequent denominations of the Roma ethnicity in Europe and suggest that the stories are narrated with some exaggeration as well as with an underlying romantic concept, which seems to be unavoidable in books about the Roma written by the non-Roma. As if the characters lived outside the time and the surrounding world, totally absorbed in their micro-world full of sun, flamenco, music, wine and passion. Fortunately, Alison Mackie manages to balance sentiment and irony, bringing humour even in those rather provocative scenes.
When reading the book, I could not help but compare it with Amélie of Montmartre – you also find a great amount of stylisation, playfulness and surprising twists in the plot which make you smile and giggle. And it is quite possible that after you finish the book, you'll want to set out for the south of Spain to look for the spirit of Gitana and Tsigany – like me...