Jsem vysokoškolsky vzdělaná žena krátce po třicítce, fyzický stav přímo úměrný sedavému zaměstnání a časté pěší chůzi, psychicky vyrovnaná, s přiměřeným sebevědomím. Na světě ale existuje jeden člověk, kterému se mě podaří bezpečně složit na kolena - zdravotní sestře u mého gynekologa.
Důvod se vždy najde: tu zapomenuté návleky (takovej ten hnus igelitovej modrej), nezaklepání na dveře, zaklepání na dveře, vynadá mi za to, že jsem nebyla na krvi, vynadá mi za to, že už se zase hlásím o krev (cožpak nevíte, že teď se chodí po osmnácti měsících a vy chcete už po roce), a když už neví co by, postaví mě na váhu.
Vrchol všeho přišel před časem, kdy jsem dorazila v 18.05 do ordinace, načež mi sdělila, že zastupující pan doktor byl jen do 18.00, cožpak jste to nečetla, paní profesorko (už víc než pět let neučím). Ona mi ten recept nenapíše, protože musí na autobus. A na ten rozpis ordinačních hodin se prý nemám dívat, ten neplatí. Kdy pan doktor bude, to neví, on to taky dopředu neví, ale když bude, tak to ráno vyvěsej na dveře, že se mám přijít podívat. V tu chvíli jsem byla malá, maličká, ani vidět jsem nebyla, a jen špitla něco o tom, že já ale pracuji v Praze, takže ranní informace o přítomnosti lékaře mi jsou nanic. No tak to si budete muset najít doktora asi v Praze!, děla ta osoba.
Ona dotyčná ví, že si může dovolit takhle se mnou mluvit, protože gynekologů je pomálu a najít na maloměstě nějakého s ordinačními hodinami alespoň jednou týdně po šesté odpoledne je prakticky nemožné. A tak mi nezbývá nic jiného než toto chování překousnout a doufat, že se příště dočkám lepšího přístupu. Koneckonců, když jsem se v ordinaci dočetla, že vystavení receptu je podmíněno vyšetřením, například změřením tlaku (!), a tudíž i na něj se vztahuje onen poplatek třicet korun, tak by sestra třeba mohla být milejší, co?
Důvod se vždy najde: tu zapomenuté návleky (takovej ten hnus igelitovej modrej), nezaklepání na dveře, zaklepání na dveře, vynadá mi za to, že jsem nebyla na krvi, vynadá mi za to, že už se zase hlásím o krev (cožpak nevíte, že teď se chodí po osmnácti měsících a vy chcete už po roce), a když už neví co by, postaví mě na váhu.
Vrchol všeho přišel před časem, kdy jsem dorazila v 18.05 do ordinace, načež mi sdělila, že zastupující pan doktor byl jen do 18.00, cožpak jste to nečetla, paní profesorko (už víc než pět let neučím). Ona mi ten recept nenapíše, protože musí na autobus. A na ten rozpis ordinačních hodin se prý nemám dívat, ten neplatí. Kdy pan doktor bude, to neví, on to taky dopředu neví, ale když bude, tak to ráno vyvěsej na dveře, že se mám přijít podívat. V tu chvíli jsem byla malá, maličká, ani vidět jsem nebyla, a jen špitla něco o tom, že já ale pracuji v Praze, takže ranní informace o přítomnosti lékaře mi jsou nanic. No tak to si budete muset najít doktora asi v Praze!, děla ta osoba.
Ona dotyčná ví, že si může dovolit takhle se mnou mluvit, protože gynekologů je pomálu a najít na maloměstě nějakého s ordinačními hodinami alespoň jednou týdně po šesté odpoledne je prakticky nemožné. A tak mi nezbývá nic jiného než toto chování překousnout a doufat, že se příště dočkám lepšího přístupu. Koneckonců, když jsem se v ordinaci dočetla, že vystavení receptu je podmíněno vyšetřením, například změřením tlaku (!), a tudíž i na něj se vztahuje onen poplatek třicet korun, tak by sestra třeba mohla být milejší, co?
Původně publikováno na blogu iDnes.
