Je to už pět měsíců, co jsem začala pracovat na zkrácený úvazek, a tak se snad hodí další dojmy a hodnocení.
Jestliže jsem byla v lednu nadšená z toho, že jdu domů z práce za světla, stíhám nakoupit a na ulici potkávám lidi, v květnu jde mé nadšení ještě dál. Po příchodu z práce nebývám vyflusaná jako dřív, každý den odpoledne chodíme se Šmudlou na delší procházku, což prospívá jemu i mně, mám čas a energii cvičit zhruba obden tae-bo a dokonce zvládám i uvařit večeři. Dřív jsem nic z toho nedělala - prostě pokud vám práce i s dopravou zabere dvanáct hodin denně, jdou určité věci stranou.
Zvlášť procházky se Šmudlou mě baví. Jsem nesmírně vděčná, že bydlíme kousek od slepého ramene Labe. Široká veřejnost a lufťáci tuto část Poděbrad zatím ještě neobjevili, a tak jim nezbývá než se mačkat na cyklostezce u Labe, zatímco my, co víme, se chodíme kochat do takřka prázdného parku.
Tuhle jsme zažili naprosto magický moment: vzduchem se vznášelo chmýří z topolů, byla to hotová topolová chumelenice, za chvíli bylo bílo na trávě i na hladině řeky, a kdyby seděli na břehu rybáři, byli by nejspíš zapadaní chumáčky chmýří. Fotoaparát jsem si s sebou vzala až při další procházce o tři hodiny později, kdy kolem nás létal bohužel už jen odvar toho, co předtím. Holt magická chvíle je jen jedna.
0 komentářů