Na podzim jsem se rozhodla, že se dám na zahradničení. Objednala jsem kupu květin a rostlin a už si v hlavě sumírovala, kam je vysadím a jaká to bude všechno krása.
Záhy se ukázalo, že nechat si zaslat rostliny poštou nebyl nejšťastnější nápad.
Firma rostliny odeslala před víkendem, který byl prodloužený o státní svátek. Pošta v pondělí doručila pouze oznámení o uložení zásilky. A já se na poštu dostala až o pár dní později, v pátek, protože to je se sobotou jediný den, kdy ji zastihnu otevřenou.
Od expedice po vybalení u nás doma uběhlo osm dní. Dovedete si asi představit, v jakém stavu rostliny byly. Při vybalování balíku jsem se nemohla zbavit dojmu, že tu vůni odněkud znám. Už vím! Takhle smrdí hnijící květiny na hřbitově.
Takže propadák. Nejspíš jsem měla milý balík zavřít a celý obsah vrátit a dožadovat se těch dvou tisíc, co celá tahle sranda stála, ale z představy, jak tohle vleču zase na poštu, se mi nedělalo dobře. Zkusím s tím něco udělat. Prostě část toho zasadím a na jaře uvidíme.
Jaro se blíží a tohle jsem dneska našla na zahrádce.
Pěstitelský úspěch.
P.S. K názvu dnešního článku mě inspiroval dokument Heleny Třeštíkové Soukromý vesmír. Jestli jste ho ještě neviděli, až do zítřka máte možnost se na něj kouknout zcela zdarma tady. A navrch si dejte ještě čtyři další dokumenty nominované na Českého lva, určitě stojí za to!
0 komentářů