inspiromat banalit

Stála jsem v kanceláři odboru správních činností a v ruce držela svou novou občanku, kterou jsem si právě vyzvedla. „A teď bych chtěla požádat o pas!“, zašveholila jsem co nejveseleji a posunula se i s občankou o metr vlevo.

Bylo pondělí, osm hodin ráno.

Pohled úřednice tomu odpovídal. Ztěžka se zvedla od psacího stolu. „Starý pas s sebou máte?“, řekla otráveně. Starý pas? Ten se snad odevzdává až při převzetí nového, ne? Dušuji se, že svůj starý pas s sebou samozřejmě příště vezmu. První minusový bod.

Dostala jsem lísteček, sjela šest pater, zaplatila šest stovek na pokladně a zase zpátky.

Úřednice na mě už čekala s prstem zabodnutým v mé složce. „Vy jste nevrátila ani ten pas, který jste měla předtím!“, udeřila na mě. „Příště přinesete oba, nebo nový nedostanete!“ Usilovně jsem přemýšlela, kde ten starý pas vlastně mám. Neviděla jsem ho už asi osm let.

„Odložte si a běžte do kabinky!“

Mrkla jsem na sebe do zrcadla, prohrábla rukou vlasy a vzala za kliku dveří. Auu. Ostré světlo zářivek se mi zabodlo do očí. Není nad mrtvolný nádech pleti. Sedla jsem si na stoličku a najela k okénku, v němž byl shora připevněný kompakt Canon Powershot. Paní úřednice na druhé straně usilovně klikala myší a sledovala cosi na svém monitoru.

„Brýle si mám asi sundat...?“ Úřednice mlčky přikývla. Sundala jsem si své více než tři dioptrie a svět kolem mne se rozostřil. Od této chvíle pro mne přestávají gesta a mimika existovat, reaguji pouze na hlasové pokyny.

„Dívejte se přímo do objektivu.“

Kde to ale je...? Asi ta šedá skvrna přede mnou.

„Vy se do toho objektivu nedíváte!“

Ale dívám, i zaostřit se snažím, ale ne zas moc, ať nemám přivřené oči.

„Vy pořád hýbete očima! Tak se to nezaostří!“

Bojím se i mrknout. Navíc mi je vedro a plihnou mi vlasy.

Paní úřednice stále soustředěně kliká.

„Tak to nepůjde, odjeďte dál a já si vás přitáhnu.“

Chcete mi jako říct, že mě celou dobu fotila na nejširší ohnisko??? Kolečka zarachotila po linoleu a zaslechla jsem vrnění vysouvaného objektivu.

Sedím jak socha, ze všech sil držím rovná záda, upřeně se dívám směrem k šedé skvrně, nehýbu očima. Snažím se vyhovět počítači a paní úřednici. Mám už dva mínusové body, tak sekám latinu. Pořád sedím a oči se mi ani nehnou. Hlavně ať nemrknu, až se konečně zmáčkne spoušť. Každá sekunda trvá věčnost. Cítím, jak mi pomalu tuhnou rysy. Počítač stále není spokojen. Upírám zrak dopředu a chci uvolnit koutky úst, ale nejde to.

Cvak.

Mohu se už pohnout? Několik dalších nekonečných sekund zůstávám pro jistotu sedět ve stejné strnulé póze, dokud neuslyším vysvobozující: „Tak, teď se to povedlo.“

Paní úřednici evidentně spadl kámen ze srdce. Software byl pokořen.

Opět s brýlemi jsem se podívala na obrazovku. „Ježišmarjá!“, hlesla jsem. Ne že bych čekala, že na mě vykoukne Claudia Schiffer, ale... To nejsem já. To nemohu být já. To je snad fotka z policejního registru. Nebo z evidence ústavu pro choromyslné. Ty vytřeštěné oči – jasná nepříčetnost. Na dvě brady kašlu, ale kde jsem vzala tak děsně široký a placatý obličej??? Tady by mě nepoznala ani vlastní matka. Jak to má zvládnout obličejový skener? Úřednice nehnula ani brvou. Ona byla s mou fotografií spokojena.

Podepsala jsem žádost a vypotácela se z kanceláře. Za tři týdny budu tu krásu držet v ruce. Aspoň že je ta fotka černobílá.

Bylo pondělí, osm dvacet pět ráno a na mě čekala prohlídka u zubaře. Horší než focení do pasu to snad být nemůže.