Když jsem si před dvěma lety zakládala blog na Blogspotu a jen o pár měsíců později na iDnes, zařekla jsem se, že nikdy nebudu dávat k dobru recepty. Ne že bych jich pár neměla, koneckonců mám s plotnou a troubou vztah z rozumu už nějakých patnáct let a dávno nepropadám panice, když po mně pracovní postup chce, abych něco zajíšila, tuším, že do guláše kmín a mouka nepatří, a nedílnou součástí mého repertoáru je třeba i odpalované těsto. Ale: je spousta stránek a blogů, které se na recepty specializují a jsou opravdu prvotřídní (včetně úžasných fotek), tak nač nosit dříví do lesa?; navíc jsem měla obavy, abych časem nesklouzla k doporučování mňamek a pošušňáníček.
Ale abych se přiznala, už několikrát jsem byla v pokušení. Nejblíže k porušení své zásady jsem měla loni při ročním výročí svého blogu na iDnes. Dokonce jsem měla už nalitý text i s fotkami (bylo to šíleně vtipné povídání s receptem na ten nejúžasnější dort, co existuje), ale na poslední chvíli před odpublikováním jsem si to rozmyslela a článek smazala, protože jsem měla pocit, že to je příšerný snížení laťky a opravdu pod úroveň mou i blogu iDnes. No, podívejte se tam dneska, jaký úspěchy maj přiblblý chlapácký a maminovský recepty.
Když se ale zamyslím nad svým přístupem k jídlu a vaření, řekla bych, že hlavním důvodem, proč na blog nedávám recepty, je ten, že nejsem schopná sestavit recept s údaji o množství jednotlivých ingrediencí, protože vařím zcela a naprosto bajlamvočko. Doma jsme totiž nikdy neměli kuchyňskou odměrku ani váhu, jen jakousi prastarou litinovou s dvěma mosaznými miskami, která váží taky jen tak odhadem, navíc je děsně těžká, takže než aby ji člověk odněkud doloval a dával na stůl (ano, moje další naučená rarita - u nás doma probíhalo všechno to krájení, mísení, válení a spol. ne na kuchyňské lince, ale na velkém kuchyňském stole, čímž dodnes udivuju Kocourka, když ho vyhazuju od stolu, protože „jdu vařit“), bylo lepší vařit od oka nebo s pomocí hrnků, lžic a zdravého rozumu („125 g Hery“ přeloženo jako „polovina Hery“).
Tímto svým guerillovským přístupem vytáčím svou kamarádku, která odvažuje všechno s přesností na gram. Když se mě ptá, jak se něco vaří, většinou jsem jen schopná sdělit jí ingredience a postup, při dotazu na množství používám výrazy „asi tak... “ a mé oblíbené werichovské „přiměřeně“. A naopak mě zase vytáčejí takové ty recepty, kde po mně chtějí 123 g něčeho, 18 g tamtoho a 83 ml onoho. Sice chápu, že podobné podivnosti vznikly převodem z uncí a šálků na metrický systém, ale proč proboha nemohli ten recept upravit na nějaké normální hodnoty. Stejně je důležitý poměr surovin, nic víc. Já chci uvařit jídlo, a ne se půl dne piplat a nervovat s odvažováním! Vivat guerilla cooking!
Ale abych se přiznala, už několikrát jsem byla v pokušení. Nejblíže k porušení své zásady jsem měla loni při ročním výročí svého blogu na iDnes. Dokonce jsem měla už nalitý text i s fotkami (bylo to šíleně vtipné povídání s receptem na ten nejúžasnější dort, co existuje), ale na poslední chvíli před odpublikováním jsem si to rozmyslela a článek smazala, protože jsem měla pocit, že to je příšerný snížení laťky a opravdu pod úroveň mou i blogu iDnes. No, podívejte se tam dneska, jaký úspěchy maj přiblblý chlapácký a maminovský recepty.
Když se ale zamyslím nad svým přístupem k jídlu a vaření, řekla bych, že hlavním důvodem, proč na blog nedávám recepty, je ten, že nejsem schopná sestavit recept s údaji o množství jednotlivých ingrediencí, protože vařím zcela a naprosto bajlamvočko. Doma jsme totiž nikdy neměli kuchyňskou odměrku ani váhu, jen jakousi prastarou litinovou s dvěma mosaznými miskami, která váží taky jen tak odhadem, navíc je děsně těžká, takže než aby ji člověk odněkud doloval a dával na stůl (ano, moje další naučená rarita - u nás doma probíhalo všechno to krájení, mísení, válení a spol. ne na kuchyňské lince, ale na velkém kuchyňském stole, čímž dodnes udivuju Kocourka, když ho vyhazuju od stolu, protože „jdu vařit“), bylo lepší vařit od oka nebo s pomocí hrnků, lžic a zdravého rozumu („125 g Hery“ přeloženo jako „polovina Hery“).
Tímto svým guerillovským přístupem vytáčím svou kamarádku, která odvažuje všechno s přesností na gram. Když se mě ptá, jak se něco vaří, většinou jsem jen schopná sdělit jí ingredience a postup, při dotazu na množství používám výrazy „asi tak... “ a mé oblíbené werichovské „přiměřeně“. A naopak mě zase vytáčejí takové ty recepty, kde po mně chtějí 123 g něčeho, 18 g tamtoho a 83 ml onoho. Sice chápu, že podobné podivnosti vznikly převodem z uncí a šálků na metrický systém, ale proč proboha nemohli ten recept upravit na nějaké normální hodnoty. Stejně je důležitý poměr surovin, nic víc. Já chci uvařit jídlo, a ne se půl dne piplat a nervovat s odvažováním! Vivat guerilla cooking!
Cha! Do gulase nedavat kmin? To by Te Madari hnali... Ledaze bys myslela takovou tu ceskou omacku pojidanou s knedlikem, co by se s primhourenim oka dala nazvat perkelt, ale rozhodne ne gulas... ²-)
OdpovědětVymazatNázory na kmín v guláši se různí, já jsem ho tam nikdy dávat neviděla. A myslím tím guláš maďarský, který Čechům asi připadá víc jako polívka. A rozhodně se nejí s knedlíkem, jen s chlebem. Odpozorováno a naučeno na jižním Slovensku... :-)
OdpovědětVymazatJa jsem teda vzdycky slysel od Madaru, ze kmin je dulezitej... ;-)
OdpovědětVymazatnevím, nevím, na co autorka naráží tou moukou???!!??? ;-) :-)
OdpovědětVymazat:-) Ne, ani do rajčatový omáčky na špagety mouka nepatří... ;-)
OdpovědětVymazatA k tomu guláši: ono asi co kuchař, to jinej recept. Základ je stejnej plus určitý volitelný koření, mezi který patří třeba zrovna kmín. Ale co je zajímavý, podle mý zkušenosti tenhle slovensko-maďarskej guláš Čechům obecně moc nechutná a domáhají se omáčky se šesti. :-)
Nesouhlasim! http://www.chew.hu/gulyasleves_marhabol.html#
OdpovědětVymazatV jakemkoli madarskem receptu, ktery vygooglis, je kmin povinna prisada :-)
No, stačí se podívat třeba do týhle diskuse: http://chiliesvanilia.blogspot.com/2006/01/my-authentic-hungarian-goulash-recipe.html ;-)
OdpovědětVymazatAle to by bylo marný dohadování... :-)
jj, taky si myslím.... když se sejdou dva tvrdohlavci proti sobě ;) ;) ;) :-D
OdpovědětVymazatJá bych teda chtěla ty recepty na ty vyobrazený dobrůtky na fotce....a taky se tím dokáže, jestli se to fakt udělalo vlastnoručkou, že:-D?
OdpovědětVymazat:-D Recept nedám, protože to je všechno od oka. Škvarkový pagáče: kynuté (pochopitelně nesladké!) těsto, na které se zhruba po hodině kynutí rozloží škvarky, následně se těsto několikrát přeloží (jako např. listové těsto) a nechá znovu tak 20 minut kynout, což se ještě jednou zopakuje; do těsta lze přidat nastrouhaný vařený brambor - pagáče jsou pak vláčnější; před pečením potřít vajíčkem a posypat sezamem nebo slunečnicí; z přípravy pagáčů mi zbyly bílky, tak jsem udělala "penovou tortu" - pusinky proložené čokoládovým máslovým krémem (nepoužívat margarín a kakao, sice to je levnější, ale krém je vysloveně hnusný). Pokud chcete přesné recepty, odkážu vás třeba na labuznik.com, penovou tortu asi budete muset vygooglit - ale pokud umíte pusinky a krém, tak možná ani nebude potřeba. :-)
OdpovědětVymazatTo zavání vel vel velkou pracností, ale děkuji za inspiraci:-)!
OdpovědětVymazat