Slepé rameno Labe v Poděbradech na konci zimy.
Sem by patřila nějaká pořádná óda na Labe. Jen nevím, jestli to dovedu. Vyjádřit, jak je pro mě voda důležitá. Neuvědomovala jsem si, dokud jsem nepoznala Kocourka. Ten úžas v jeho očích, když Labe uviděl poprvé. Nedošlo mi, že někde nemají pořádnou řeku. Třeba v Ostravě. Žiju u Labe celý život a nikdy mi nepřišlo, že to je něco zvláštního. Lodě převážející uhlí do Chvaletic. Očumování plavební komory. Výletní parníky. Potopený výletní parník. Každororoční povodně. Rybníčky a jezírka, co se vytvořily na lukách kolem řeky jako neklamný znak tání sněhu a příchodu jara. Sledování z mostu, jestli je už zaplavená cesta pod zámkem. Jestli už plavou v Polabci. Loďky v ulicích. Řeka. Kanoisti. Cyklostezka. Bruslaři, kolaři, běžci, kočárky. V neděli jak na Václaváku. U nás se nekouká do blba. Člověk jde k Labi, sedne si na lavičku a čučí do vody. Tak tohle všechno je pro mě Labe u nás v Poděbradech.
0 komentářů